Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Č. 4386.

Státní zaměstnanci. — Administrativní řízení: Resoluce poslanecké sněmovny z 16. prosince resp. senátu z 20. prosince '208
1922 o starobních odměnách není právní normou, z níž by úředník mohl vyvozovati právní nárok na uvedenou tam odměnu.
(Nález ze dne 5. února 1925 č. 2068.)
Věc: Kornel R. v Nitře proti ministerstvu spravedlnosti o starobní odměnu.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutími zamítnuta byla žádost st-le, kterou se domáhal přiznání starobní odměny 900 Kč ročně ve smyslu resoluce poslanecké sněmovny z 16. prosince resp. senátu z 20. prosince 1922 a prov. výnosu min. sprav, ze 16. března 1923, poněvadž — nebéře-li se v počet povinná služba vojenská, válečná pololetí a justiční služba před složením soudcovské zkoušky, k nimž podle cit. výnosu přihlížeti nelze, — má st-l celkem teprve 26 roků, 1 měsíc a 27 dní služby a nepřesahuje tedy tato služba dobu potřebnou pro dosaženi 4. stupně VI. hodnostní třídy — t. j. 25 let — aspoň o 3 léta.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí nss neshledal důvodnou.
St-l podáním z 10. dubna resp. z 24. května 1923 vznesl nárok toliko na přiznání starobní odměny ve smyslu resoluce a výnosů citovaných. Jediné tento nárok byl předmětem adm. řízení a nař. rozhodnutí. Jestliže min. odůvodňujíc odepření tohoto nároku vyslovilo, že se presenční služba vojenská st-li nepočítá do služební doby, učinilo to právě jenom vzhledem k uplatňovanému nároku na odměnu, a nelze spatřovati v tom rozhodnutí, že se mu nepočítá do služby ani v relacích jiných. Pokud by tedy stížnost snad nař. rozhodnutí takto pojímala a proti němu v tomto směru brojila, je bezpodstatná.
Co se týče nároku na starobní odměnu, opírá jej st-l toliko o svrchu cit. resoluci, dovozuje, že tato neobsahuje žádných směrnic ohledně počítání služby, která je podmínkou přiznání odměny, a že dlužno tedy počítati službu tak, jak plyne z povahy věci a všeobecných zásad. K tomu stačí však odpověděti, že resoluce, byť i usnesená oběma sněmovnami Národního shromáždění, není žádnou právní normou, a že tudíž ani nemůže býti pro ty, jichž se týče, zdrojem nějakých subjektivních práv ani netvoří pro vládu směrnici právně závaznou, kterou tato byla by povinna se říditi. Nemůže proto st-l z toho, že nař. rozhodnutí dle jeho názoru odporuje smyslu a tendenci oné resoluce, dovozovati žádného porušení nějakého svého subjektivního práva (§ 2 zák. o ss) a jeví se tedy stížnost jeho bezdůvodnou.

Citace:

č. 7495. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 476-478.