Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7962.

Rozloučená manželka nemůže na manželi požadovati výživné podle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., třebas pravoplatnost rozsudku vyslovujícího rozluku manželství nastala teprve po podání žaloby o výživné.
(Rozh. ze dne 13. dubna 1928, Rv I 1673/27.)
Žalobě rozloučené manželky proti manželi o placení výživného procesní soud prvé stolice vyhověl, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: Soud procesní vychází se stanoviska, že manželství stran uzavřené dne 23. února 1921 bylo právoplatným rozsudkem zemského civilního soudu v Praze ze dne 29. května 1926 rozvedeno od stolu a lože z viny obou stran. Proto v zásadě přiznal podle dvorského dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. žalobkyni nárok na výživné. Soud procesní však přehlíží, že manželství stran bylo usnesením zemského civilního soudu ze dne 24. července 1926 rozloučeno z viny obou manželů, kteréžto usnesení bylo postupem stolic potvrzeno rozhodnutím Nejvyššího soudu v Brně ze dne 18. ledna 1927, č. j. R I 1201/26. Rozluka manželství nastala tudíž dnem 24. července 1926 a tímto dnem zanikly také vzájemné závazky stran z dřívějšího manželství. Zejména zanikla tímto dnem povinnost žalovaného, by podle § 92 obč. zák. poskytoval žalobkyni slušnou výživu. Ježto manželství stran bylo ještě přede dnem podání žaloby, t. j. přede dnem 31. července 1926 rozloučeno z viny obou stran, nemůže žalobkyně žalobní nárok opírati ani o řečený dvorský dekret, jehož předpokladem je pouze, že manželství bylo rozvedeno, ani o ustanovení § 1266 obč. zák., poněvadž podle právoplatného rozhodnutí jest na rozluce spoluvinna a podle ustanovení právě citovaného má nároky náhradní pouze strana nevinná.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce dlužno k vývodům dovolání, jimiž se uplatňuje důvod podle čís. 4 § 503 c. ř. s., uvésti toto: Dvorní dekret ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s., o který se opírala žaloba, platící jen pro případy oboustranně zaviněného rozvodu, jest výjimečným předpisem zákona, a jest proto podle § 7 obč. zák. vyloučeno jeho obdobné použití pro rozloučenou manželku. Jest tedy nepochybno, že žalobkyně nemá nároku na výživné podle řečeného dvorního dekretu od doby, kdy její manželství se žalovaným bylo rozloučeno. Nárok takový mohla by sice míti po dobu, po kterou bylo manželství jen rozvedeno z viny obou manželů, tedy po dobu od podání žaloby o placení výživného až do rozluky, ale i to jen tehdy, kdyby tu byly vzhledem ke zvláštním poměrům případu důvody slušnosti, které mluví pro to, by jí bylo přiznáno výživné. Při ústním jednání ze dne 28. února 1927 uvedly obě strany souhlasně, že jejich manželství bylo usnesením zemského soudu civilního v Praze ze dne 24. července 1926 rozloučeno z viny obou manželů, a že toto usnesení bylo rozhodnutím nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 1927, R I 1201/26 konečně potvrzeno. Z toho jest zřejmo, že bylo prvním soudem uznáno na rozluku z viny obou stran již dříve, než žalobkyně podala žalobu o výživné, která byla podána dne 31. července 1926. Kdyby usnesení prvního soudce o rozluce nebylo bývalo žalobkyni napadeno, nemohla by si žalobkyně vůbec činiti nároky na výživné podle dvorního dekretu ze dne 4. května 1841, čís. 531 sb. z. s. Jestliže však žalobkyně podáním zřejmě neodůvodněných opravných prostředků snažila se oddalovati právní moc usnesení o rozluce, nedalo by se srovnati s požadavkem slušnosti, aby se jí za to poskytovalo výjimečné dobrodiní výživného podle uvedeného dvorního dekretu.

Citace:

č. 7962. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 599-601.