Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Čís. 8735.

Právo loviti ryby jest právem soukromým.
Historický vývoj rybářského práva.
Majitel rybolovu v Čechách může vydržeti právo vstoupiti na
pobřežní pozemky. Pokud vydržela obec toto právo jeho faktickým výkonem prostřednictvím osob spachtovavších od ní rybolov a jich pomocníků.
(Rozh. ze dne 22. února 1929, Rv I 1085/28.) Žalující obec domáhala se proti žalovaným určení, že jí přísluší právo vstupovati na pozemek žalovaných, pokud jest toho třeba к výkonu práva rybolovu, a že žalovaným nepřísluší právo zřizovati plot na pozemku aniž zřízením plotu zabraňovati žalobkyni přístup na pozemek, pokud jest toho třeba к výkonu rybolovu, jakož i, by byli žalovaní uznáni po- vinnými odstraniti Část plotu, jíž byl zabraňován žalobkyni přístup к výkonu práva rybolovu. Žalobě bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Odvolací soud zamítl usnesením do rozsudku pojatým námitku nepřípustnosti pořadu práva, teprve v odvolacím řízení vznesenou. Dovolatelé napadají toto rozhodnutí v rámci dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. Tím vlastně uplatňují dovolací důvod § 503 čís. 1 a 477 čís. 6 c. ř. s., než neprávem. Právo loviti ryby jest v § 292 obč. zák. prohlášeno za věc nehmotnou a poměry tohoto práva se týkající upravují se i na jiných místech občanského zákona (§ 295, 383, 413, 477 čís. 5 a 1457 obč. zák.). Jest tedy tomuto právu přiznati povahu práva soukromého, což uznává právní nauka i praxe (srovnej Randa Vlastnictví 1922 str. 45, rozhodnutí čís. 7204 sb. n. s. a rozhodnutí bývalého nejvyššího soudu ve Vídni Gl. U. čís. 14409 a 14663 st. ř. a 4283 n. ř.). Zbývá otázka právního posouzení. Jest nesporno, že žalobkyni ode dávna přísluší právo chytati ryby v úseku potoku čís. kat. 1870 hraničícím s loukou čís. kat. 1222г. Soudy nižších stolic správně uvádějí, že v Čechách dosud neplatí zákon ze dne 25. dubna 1885, čís. 58 ř. zák. a tudíž ani předpis § 5 téhož zákona, dovolující za určitých záruk rybářům a jich pomocníkům, by vstoupili na pobřežní pozemky. Žalobkyně míní, že již z přirozenosti práva к rybolovu plyne toto oprávnění. Ale v této všeobecnosti nelze otázku tu ve sporu, o nějž tuto jde, řešiti, ježto není skutkový podklad k tomu potřebný s dostatek objasněn. Právo rybářství bývalo kdysi výsadním právem pozemkových vrchností. Poměry postupem času až do roku 1848 se vyvinuvší nebyly jednostejné, a ani později až do vydání zákona čís. 58 ř. zák. z roku 1885 nebylo na tomto stavu nic podstatného měněno. Tak na př. bylo při vyvažovači akci zdůrazněno (min. výnos ze 7. dubna 1852, 7997), že jest chrániti stav z roku 1847, a zároveň poukázáno na to, ,že vlastníci břehů mají vstupování osob к rybářství oprávněných trpěti tím způsobem a v tom rozsahu jako před rokem 1848 (viz Mischler Ulbrich Staatswörterbuch II. díl str. 106). Při šetřeních, která byla na základě výnosu ministerstva orby ze dne 26. července 1879, čís. 6759 konána k vůli nové úpravě vnitrozemského rybářství, bylo zjištěno, že vlastnící pobřežních pozemků většinou bez závady dovolují vstup na břeh, ale ve výjimečných případech nikoli, při čemž jsou osoby к rybolovu oprávněné oproti nim bezmocné (srv. Kaserer »Öesterreichische Gesetze mit Materialien« XXXIX str. 18). Na základě skutečností, že žalobkyni přísluší ode dávna právo loviti ryby a že se toto právo vykonává jen se břehu, nelze tudíž onu zásadní všeobecnou otázku spolehlivě rozřešiti. Zbývá proto otázka, zda žalobní nárok lze opříti o vydržení. Dovolatelé uvádějí v dovolání, že prý žaloba není opřena o tento důvod, ale neprávem. Připustiti jest, že žalobkyně výslovně neřekla, že opírá žalobu o důvod vydržení, stačí, však, že v žalobě uvedla, že výkon práva loviti ryby by byl ilusorním bez práva vstupovati na břeh, takže toto právo patří к obsahu práva loviti ryby a z něho plyne, a že za sporu přednesla, že právo loviti ryby vykonávala odedávna dočasnými pachtýři a že pachtýři je skutečně vykonávali, dále že vylíčila, kdo byl pachtýřem od roku 1893. Tím opřela nejen nabyti hlavního práva loviti ryby, nýbrž i nabytí práva vstupovati na břeh, — podle jejího názoru pouhé to akcidence hlavního práva, — o důvod vydržení. Neprávem proto poukazují žalovaní na předpis § 1501 obč. zák. Podotýká se, že ve sporu nebylo tvrzeno, že se výkon rybářství děl jinak než se břehu, a že odvolací soud má za nesporné, že se jen takto vykonávalo, tak že výkon rybářství byl současně i výkonem práva vstupovati na břeh. Pro správnost názoru dovolatelů nesvědčí ani to, že se žalobkyně nabízí v žalobě к náhradě škody rybáři a personálem způsobené; tím ovšem žalobkyně přizpůsobuje se předpisu § 5 zák. čís. 58 ř. zák. z r. 1885, v Čechách neplatícímu, ale ani z toho nelze ještě dovozovati, že pozdějším přednesem neuplatňuje důvod vydržení. Dovolatelé uvádějí, že sám odvolací soud uznává jejich názor, že žalobkyně právo vstupovati na břeh neopírá a nemůže opříti o vydržení. Ale dovolatelé nevystihli smysl toho, co praví odvolací soud. Procesní soud uvedl totiž v důvodech svého rozsudku, že žalobkyně vykonávala více než třicet let rybářství a tím vydržela právo vstoupiti na břeh, aniž výslovně dodal, že míní právo vstoupiti na břeh jen, když a pokud toho třeba k výkonu rybolovu. Odvolací soud pak k tomu praví toto: »V poslednějším směru sdílí odvolací soud: právní náhled odvolatelů, že žalobní nárok nemůže býti opřen o vydržení práva vstoupiti na břeh, neboť takové samostatné právo nechtěla žalobkyně nikdy vykonávati, nýbrž vstupovala na parcelu č. kat. 1222 vždy jen za účelem výkonu rybářství«. V dalších svých vývodech přihlíží odvolací soud ke zjištění, že u výkonu tohoto práva loviti ryby osoby rybařící vždy vstupovaly na parcelu č. kat. 1222 i při odporu vlastníků pozemků. Tudíž odvolací soud nesouhlasí s tím, že žalobkyně mohla vydržeti samostatné právo vstupovati na cizí pozemek, ale nevylučuje možnost vydržeti právo vstupovati na břeh omezené na potřebu rybářství. Žalobkyně nedomáhá se v žalobní prosbě, dávajíc tomu na třech místech žalobní prosby zcela určitý výraz, by jí bylo přiznáno samostatné právo vstupovati na břeh, nýbrž osobuje si toto právo jen pro ty případy, kdy a pokud toho jest třeba k výkonu jejího práva loviti ryby. Soud procesní ze zjištěných okolností správně dovodil, že k vydržení práva v tomto rozsahu došlo podle § 1477 obč. zák. faktickým výkonem tohoto práva prostřednictvím osob rybolov od žalobkyně spachtovavších a jich pomocníků po dobu více než třicet let. Vstupovali-li rybáři rybolov pachtovavší a jejich pomocníci na pobřežní pozemky u výkonu rybolovu, jest faktické výkony práva vstupovati na pobřežní pozemky těmito osobami předsevzaté, posuzovati jako držební činy žalobkyně samotné. Nelze proto žalobkyni upříti oprávnění k žalobě, nehledíc ani k tomu, že dovolatelé vznesli námitku nedostatku aktivního oprávnění teprve v opravném řízení, takže jde tu i o nepřípustnou novotu. O tom, že rybáři a jich pomocníci vstupovali na pozemek jako na veřejný statek, nemůže býti v tomto sporu řeči. Dovolatelé poukazují v odvolání také na to, že rybáři myslili, že právo ke vstupování na pobřežní pozemky mají na základě rybářského lístku, tedy na základě zákonného povolení a jako výron veřejné moci. Ale dovolatelé přehlížejí, že rybářským lístkem nezakládají se a ani nepropůjčují práva rybářská, nýbrž že propachtování jich a tudíž možnost výkonu práv těchto na základě svolení a souhlasu majitele rybo- lovu jest podmínkou vydání rybářského lístku, který sleduje účely rybářské policie a ne úpravu soukromých poměrů (srv. čl. IX předposlední odstavec vyhlášky místodržitele ze dne 23. června 1913, čís. 34 zem. zák. pro Čechy). Proto oním názorem rybářů nebyla by dotčena držba práv žalobkyně. Rovněž nerozhodno jest, že rybář Jan K. při výkonu rybolovu vstupoval na pozemek žalovaných mysle, že vlastník pozemku nemá nic proti tomu vzhledem к přátelským vztahům; záleží jediné na tom, že obec jako majitelka rybolovu neodvozovala své právo ze svých přátelských vztahů k vlastníkům pozemku.

Citace:

č. 8735. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 282-285.