Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 7 (1925), sv. 2

Č. 5067.

Policie bezpečnostní. — Třaskaviny. — Administrativní řízení: * Min. vnitra není kompetentní udíleti úlevy v příčině vzdálenosti skladišť střelného prachu od sousedních objektů.
(Nález ze dne 29. října 1925 č. 19958.)
Věc: Městská obec P. (adv. Dr. Alfr. Meissner z Prahy) a Česká finanční prokuratura v Praze v zastoupeni železničního eráru (adjunkt fin. prok. Dr. Frt. Zetka a vrch. žel. kom. Dr. Jar. Procházka) proti ministerstvu vnitra o povolení úlev při ukládání třaskavin.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: - - -
Po delším řízení vyhovělo min. vnitra v dohodě s min. veř. prací nař. rozhodnutím rekursům měst. obce Plzně, obcí sousedních, okr. výboru a zájemníků, podaným proti rozhodnutí býv. místodržitelství v Praze, jímž povoleny byly Škodovým závodům úlevy od bezpečnostních vzdáleností stran různých objektů na střelmci v B., a to potud, že pozměnilo rozhodnutí a udělilo podle výsledku nového šetření z 28. března 1923 Škodovým závodům povolení, aby k pokusným účelům na střelnici v B. používaly pouze těchto objektů: a) skladiště č. 39 na 1000 kusů zápalek s maximálním nábojem 2 gr u jedné zápalky, b) skladiště č. 40 na 10000 kg výbušin s tím výslovným ustanovením, že skladiště toho nesmí býti používáno jako výpomocného skladiště pro muniční továrnu na Z-ově dole u Nýřan, c) skladiště č. 41 k přechodnému uskladnění patron a beden se střelami do maximálního obsahu 6000 kg třaskavin, d) skladiště č. 42 k uložení nejvýše 10000 kg bezdýmného prachu v bednách, bečkách a sudech. Při tom podotklo min., že množství uložených výbušin smí býti jenom takové, jaké jest nezbytně nutno pro účely pokusné střelnice. Výbušiny, kterých má býti užito k účelům jiným, nesmějí ve skladištích býti ukládány. Ohledně odvolání Škodových závodů prohlásilo min., že odvolání ono, jakož i podmínky rozhodnutí stolice prvé stávají se za daných poměrů bezpředmětnými.
Proti tomuto rozhodnutí podala stížnost jednak městská obec Plzeň jednak Česká finanční prokuratura v Praze v zastoupení železničního eráru.
Dříve než mohl nss přistoupiti k řešení jednotlivých námitek ve stížnostech uplatňovaných a merita věci se týkajících, musil především zaujmouti stanovisko k otázce, bylo-li min. vnitra kompetentním, aby v dohodě s min. veř. prací vydalo rozhodnutí, tvořící jeho obsah. Dle slovného znění tohoto rozhodnutí udělilo min. v cestě rekursní škodovým závodům povolení, aby směly k pokusným účelům na střelnici v B. užívati určitých objektů. Tímto svým výrokem nepropůjčilo však min. Škodovým závodům nějaký konečný konsens k používání těchto objektů, nýbrž, jak z celého postupu jednání patrno, vyřídilo zatím pouze jednak odvolání interesentů podaná proti poskytnutí vzdálenostních úlev zsp-ou, jednak rekurs Škodových závodů proti omezení, na něž úlevy ty byly vázány. Je tedy obsahem nař. rozhodnutí pouze udělení dispense od všeobecných předpisů stanovících, jaké mají býti nejmenší vzdálenosti skladišť výbušin od okolních objektů a nikoli stavební nebo živn.-právní konsens ke zřízení těchto skladišť.
Dispens tuto mohlo min. uděliti jen potud, pokud k tomu zákonnými předpisy bylo zmocněno. V tom směru dlužno rozeznávati mezi skladišti určenými k ukládání střelného prachu a skladišti sloužícími k úschovní třaskavin. Ohledně obou těchto druhů výbušin prohlásilo vl. nař. z 8. listopadu 1920 č. 615 Sb., vydané k provedení zákona o monopolu výbušných látek, že dosavadní bezpečnostní předpisy týkající se výbušných látek zůstávají v platnosti, pokud neodporují cit. zákonu a jeho prov. nařízení. Poněvadž tyto právní předpisy neustanovují nějaká nová bezpečnostní opatření ohledně ukládání výbušin, nutno i kompetenci úřadu k opatřením toho druhu posuzovati dle starších předpisů v té příčině platných.
Žal. úřad sám opírá svou příslušnost o ustanovení § 48 min. nař. z 2. července 1877 č. 68 ř. z., leč tato norma právní vztahuje se pouze na takové výbušiny, ktdé v době vydání nařízení nebyly předmětem státního monopolu (§ 1). Mezi tyto výbušiny nelze počítati střelný prach, neboť dle cís. patentu z 31. března 1853 č. 90 ř. z. byl předmětem státního monopolu. Nemůže proto min. svou příslušnost k povolení distančních úlev, pokud jde o skladiště č. 42 k uložení 10000 kg bezdýmného prachu, stavěti na nařízení č. 68 z r. 1877, ježto nařízení toto na střelný prach vůbec použíti se nedá. O tom, jak skladiště střelného prachu mají býti vzdálena odi okolních objektů, byly vydány určité specielní předpisy pouze na tuto výbušnou látku se vztahující, z nich však žádný nezmocňuje min. vnitra, aby v dohodě s min. veř. prací poskytovalo nějaké úlevy od předepsaných vzdáleností. Ustanovení takového neobsahují ani dvor. dekrety z 13. července 1847 prov. sb. zák. sv. 29 č. 175 a z 28. dubna 1848 prov. sb. zák. sv. 30 č. 98, předpisující určité vzdálenosti skladišť střelného prachu od budov obytných, železnic a silnic, ani min. nař. ze 17. května 1891 č. 62 ř. z. obsahující ustanovení o prodeji střelného prachu. Nařízení toto ve svém §u 8 sice připouští udělení dispense od předepsaných vzdáleností, avšak jen u skladišť zřízených pro velkoprodej nebo maloprodej střelného prachu, nikoliv u skladišť spotřebních, o jaké v daném případě nesporně jde. I kdyby však nařízení toto bylo možno vztahovati též na skladiště spotřební, nebylo by k udělení zmíněné dispense kompetentní min. vnitra v dohodě s min. veř. prací, nýbrž velitelství resp. úřady vojenské v dohodě s úřady politickými, neboť dle cit. nařízení mělo o udělení úlev v prvé stolici rozhodovati velitelství dělostřelecké brigády v dohodě se zemským úřadem, ve stolice pak druhé min. války v dohodě s min. vnitra. Rovněž ustanovení III. hlavy živn. řádu o živn. provozovnách nedávají min. vnitra nějakou působnost, na základě které mohlo by při zřizování skladišť střelného prachu, tvořících součást živn. provozovny, povolovati nějaké úlevy. Poněvadž není vůbec předpisu, o nějž by příslušnost žal. úřadu v příčině objektu č. 42 sloužícího k uložení 10000 kg střelného prachu, dala se opříti, bylo nař. rozhodnutí, pokud tohoto skladiště se týká, zrušiti jako nezákonné.
Skladiště č. 39, 40 a 41 určena jsou dle spisů k ukládání třaskavin resp. k ukládání zápalek a patron třaskaviny obsahujících a podléhají nesporně předpisům min. nař. z 2. července 1877 č. 68 ř. z. Dle ustanovení ??
§ 48 tohoto nařízení může zsp povoliti úlevy od vzdáleností předpsaných v předchozích dvou paragrafech, jestliže toho vyžaduje povaha podniku a je-li to odůvodněno menším nebezpečím vzhledem na místní poměry.
Poněvadž další pořad instancí není výslovným ustanovením vyloučen, dlužno připustiti z rozhodnutí zsp-é rekurs k instanci vyšší, kterou v tomto případě je min. vnitra, jež dle 2. odst. tohoto předpisu povoluje skladiště sloužící k ukládání většího množství třaskavin než 10000 kg. Pokud jde o skiadiště menší, rozhoduje min. vnitra teprve v insťanci druhé.
Stížnost dráhy namítá, že pro rozhodování ministerstva ve stolici druhé nebylo vůbec žádného podnětu, ježto rekursy zájemníků staly se bezpředmětnými následkem toho, že povolení býv. místodržitelství, proti němuž byly podány, samo již zatím uhaslo ukončením války, na jejíž trvání časově bylo omezeno. Námitka tato není důvodná. Je sice pravda, že platnost úlev poskytnutých místodržitelstvím byla omezena na dobu války, leč Škodovy závody podaly proti tomuto omezení rekurs k min. vnitra, jež, jak z nař. rozhodnutí patrno, na uvedeném omezení více netrvá, a tedy v naznačeném směru rekursu Škodových závodů vyhovuje. Za tohoto stavu věcí nelze však důvodně tvrditi, že povolení úlev uhaslo ukončením války, a že z toho důvodu rekursy zájemníků staly se bezpředmětnými, kdyžtě řečené omezení v moc práva vůbec nevešlo.
Obě stížnosti dále namítají, že rozhodování o rekursech stalo se i z toho důvodu bezpředmětným, poněvadž Škodovy závody upustily během rekursního řízení od provedení projektu sloužícího za podklad rozhodnutí prvé stolice a předložily úřadu projekt nový, o němž provedeno bylo nové řízení dne 28. března 1923. O povolení úlev pro skladiště dle tohoto projektu měla dle náhledu stížnosti rozhodnouti zsp ve stolici prvé a nikoliv per saltum min. vnitra. Námitku tuto shledal nss důvodnou.
Dle spisů vztahovalo se rozhodnutí prvé stolice na zřízení řady objektů sloužících k pokusným účelům, z nichž úprava zápalníků, úpravna střel, skladiště prachu, skladiště třaskavin, skladiště zápalek, skladiště střel a skladiště patron určeny byly pro ukládání výbušin resp. zacházení jimi a byly předmětem udělení distančních úlev. Během rekursního řízení žádaly Škodovy závody, aby jim bylo povoleno ukládati ve skladištích větší množství výbušin a oznámily později, že výrobu munice v B. zastavily a ponechaly tam v provozu pouze střelnici. Tím nastala změna především v tom. že úpravna zápalníků, úpravna střel a býv. skladiště patron (objekt č. 38) přestaly sloužiti k ukládání výbušin resp. k manipulací jimi, za to však u skladiště č. 40, jež dle původního projektu určeno bylo k ukládání nejvýše 1000 Kg třaskavin, bylo toto množství desetkrát zvětšeno, tak že dle nového projektu slouží skladiště ono k uložení 10000 kg třaskavin. Dále nastala změna v tom směru, že u skladiště č. 41 limitováno bylo množství uložených třaskavin na 6000 kg a že prachárna na 10000 kg prachu tvořící objekt č. 37 postavena byla na místo skladiště zřízeného pro 1000 kg třaskavin a sloužícího dle původního projektu k uložení 500 kg černého prachu, při čemž upuštěno bylo od rozdělení tohoto objektu na objekty dva, čímž situace vůči skladištím, jež podléhají předpisům min. nař. z 2. července 1877 č. 68 ř. z., podstatně se změnila.
Byl proto projekt, jenž sloužil za základ rozhodnutí místodržitelství, během rekursního řízení do té míry změněn, že nově předložený projekt nelze považovati za touž věc, o níž jednala prvá stolice, ani za pouhé změny původního projektu vyvolané rekursním řízením, nýbrž za projekt nový od původního projektu podstatně odchylný. Je-li tomu tak, pak nebylo min. vnitra kompetentní rozhodovati ve stolici druhé o udělení úlev pro projekt, o němž dosud zsp-ou v stolici prvé rozhodnuto nebylo, a bylo proto rozhodnutí jeho také v tomto bodě zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 5067. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 420-423.