Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 19 (1937)

Č. 5146.

Cesty. — Policejní řízení trestní (Slovensko): I. Přestupek podle § 126 zák. čl. I : 1890 (zaujetí neb přejinačení veřejné cesty nebo části její pro potřebu soukromou) jest deliktem trvalým. — II. Promlčení počíná proto teprve dnem, kdy stav právnímu řádu se příčící byl odstraněn.
(Nález ze dne 24. listopadu 1925 č. 1855).
Věc: Pavel F. v O. proti ministerstvu veřejných prací o přestupek § 126 zák. čl. I. z r. 1890.
Výrok: Stížnost se jednak odmítá jako nepřípustná, jednak zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozsudkem okr. úřadu v Trenčíně z 20. července 1923 uznán byl st-l vinným přestupkem § 126 zák. čl. I. z r. 1890, jehož se dopustil tím, že v měsíci říjnu 1922 zaujal část obecní cesty obce O., ohradil ji plotem a plot přes úřední vyzvání zdráhal se odstraniti; st-I byl pro tento přestupek odsouzen k peněžité pokutě v částce 50 Kč, v případě nedobytnosti k trestu uzamčení v trvání tří dnů z důvodu, že provedeným řízením, jmenovitě výslechem svědka obecního starosty a prohlédnutím obecní mapy dokázalo se nepochybně, že st-l zaujal pro své účely část obecní cesty v O. a ji bez potřebného povolení ohradil, kterýmžto jednáním provinil se proti cit. ustanovení.
Odvolání st-lovo, uplatňující, že st-l smlouvou z 15. srpna 1921 najal od obce O. z pozemku, o který jde, plochu 170 m2, užíval tedy pozemku toho na základě smlouvy, a jest pak pro řešení otázek z tohoto poměru plynoucích povolán řádný soud, a dále, že skutková podstata přestupku za vinu mu kladeného není dána, poněvadž nezaujal část obecní cesty a ohradil si jen to, co mu ob. představenstvem bylo dáno do nájmu, bylo rozsudkem župního úřadu v Turč. sv. Martině z 8. září 1923 zamítnuto a rozsudek 1. instance potvrzen na základě jeho správného odůvodnění, jakož i z dalšího důvodu, že smlouva uzavřená 15. srpna 1921 mezi obcí a st-lem jest neplatná, poněvadž nebyla vrchností schválena.
V odvolání z tohoto rozsudku poukázal st-l na obsah svého prvního odvolání a k důvodům rozsudku 2. instance uvedl, že okolnost, zda smlouva mezi ním a obcí uzavřená jest neplatná, mohla by býti rozhodná jen pro soukromoprávní nárok obce, nikoliv však pro posouzení, zda st-l dopustil se trestného činu.
Nař. rozhodnutím bylo odvolání st-lovo zamítnuto a rozsudek 2. stolice v plném rozsahu potvrzen z těchto důvodů: Na základě zápisu o místním šetření, konaném představenstvem obce O. dne 21. října 1922 a zápisu, sepsaného u okr. úřadu v Trenčíně dne 20. července 1923, jest pokládati za prokázáno, že Pavel F., kovář v O., v měsíci říjnu 1922 zabral část obecní cesty O., že ji ohradil a plot přes úřední vyzvání odstraniti odepřel. K jeho námitce, že mu obec O. zabraný pozemek pronajala, nelze přihlížeti. Neboť zrušení ob. cesty nebo její části nemůže státi se soukromoprávně pouhou smlouvou mezi obcí a osobou třetí, nýbrž dle § 47 zák. čl. I. z r. 1890 toliko usnesením ob. zastupitelstva, z něhož až do 31. prosince 1922 bylo lze se odvolati k podžupanovi a v třetí stolici k správnímu výboru, nyní však (od 1. ledna 1923) dle § 1, lit. B) odst. č. 5. vlád. nař. z 12. října 1922 č. 385 Sb. k okr. úřadu a k župnímu úřadu. Takové obecní usnesení, jak ze spisů vychází, se nestalo. Smlouva z 15. srpna 1921, dle níž ob. zastupitelstvo pronajalo Pavlu F. z volné ruky — tedy bez veřejné dražby — část obecního pozemku, který leží »při hradské a pro obec většího významu nemá«, nehledě ani k tomu, že nebyla — jak předpisuje § 120 zák. čl. XXII : 1886 schválena municipiem, o veřejné obecní cestě se nezmiňuje a tudíž se jí vůbec netýká. Tento případ jest tedy posuzovati dle práva veřejného a nikoliv soukromého. Neznalostí zákona nelze se omlouvati.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí uvážil nss:
K námitce stížnosti, že přestupek je promlčen, poněvadž st-l počal užívati sporného prostoru v roce 1921, řízení trestní však bylo zahájeno až v roce 1923, tedy po lhůtě stanovené §em 31 zák. čl. XL z r 1879, jest uvésti:
Přestupku § 126 zák. čl. I. z r. 1890, jímž byl st-l uznán vinným dopouští se ten, kdo zaujme a přejinačí cestu, neb jakoukoliv její část pro soukromou potřebu. Intencí zákona jest tu nepochybně, aby chráněna byla veřejnost cesty, t. j. možnost jejího používání veřejností. Této intenci zákonné příčí se pak nejen trestný čin pachatelův sám, t. j. jednání, jímž někdo zaujme cestu a ji přejinačí pro svou potřebu, nýbrž i stav jednáním tím přivoděný. Jest tedy patrno, že pachatel nalézá se ve stavu trestnosti po celou dobu, po kterou trvá stav přivoděný a udržovaný pachatelem a bránící možnosti obecného užívání cesty. Jinými slovy jest přestupek § 126 deliktem trvalým. Je-li však podstatou deliktů trvalých nejen samo jednání pachatelovo, nýbrž i protiprávní stav jednáním tím vyvolaný a pachatelem udržovaný, a je-li pachatel ve stavu trestnosti po celou dobu, co protiprávní stav jednáním jeho vyvolaný trvá, jest samozřejmo, že promlčení deliktů nemůže počíti již skončením pachatelova jednání, jímž protiprávní stav byl přivoděn, nýbrž teprve oním momentem, kdy skončil i stav trestnosti, t. j. oním momentem, kdy odstraněn byl stav příčící se právnímu řádu.
Nemohla tedy promlčecí lhůta § 31 zák. čl. XL z r. 1879 počíti již dnem, kdy st-l, jak ve stížnosti se vyjadřuje, sporného pozemku začal užívati, t. j. kdy cestu přes pozemek ten vedoucí pro svou potřebu zaujal a ji přejinačil, nýbrž mohl by běh této lhůty počíti teprve oním dnem, kdy zařízení, jímž cestu pro sebe zaujal, bylo odstraněno. Že od této doby do zahájení trestního řízení lhůta promlčecí uběhla, stížnost netvrdí, jakož není ani ze spisů správních patrno, že ona st-lova zařízení byla vůbec kdy odstraněna. Jelikož pak pro počátek promlčecí lhůty jest rozhodna jen doba, kdy zařízení, jímž st-l cestu pro svou potřebu zaujal, byla odstraněna, kdežto doba, kdy zařízení cestu pro potřebu st-lovu zaujímající byla učiněna, jest pro počátek běhu promlčecí lhůty nerozhodna, nelze námitce stížnosti, poukazující na okolnost, že řízení trestní bylo zahájeno až po dvou letech od doby, kdy zařízení cestu zaujímající bylo učiněno, a dovozující z toho, že přestupek st-li za vinu kladený jest promlčen, přiznati žádné důvodnosti.

Citace:

č. 5146. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 558-560.