Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Č. 11442.

Vodní právo: Rozhodovati spor o členské příspěvky pro Vodní družstvo pro úpravu vodotoků v povodí Zhořelecké Nisy v Liberci přísluší rozhodčímu soudu podle § 23 stanov družstva, nikoliv úřadům vodoprávním.
(Nález ze dne 26. září 1934 č. 18167.)
Prejudikatura: Boh. A 1605/22, 2364/23, 2478, 2479/23.
Věc: Firma Elektrisches Ueberlandswerk, spol. s r. o. v L. proti zemskému úřadu v Praze o příspěvky vodnímu družstvu. Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím potvrdil žal. úřad rozhodnutí okr. úřadu v Liberci, kterým tento pro svou věcnou nepříslušnost odmítl rozhodnouti o námitkách, podaných stěžující si firmou proti výměrům Vodního družstva pro úpravu vodotoků a zřízení údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy v Liberci, jimiž byly jí předepsány členské příspěvky za elektrárnu v R. za léta 1928 a 1929 s odůvodněním, že jde o spor vzniklý z poměru družstevního, k jehož rozhodnutí jest podle § 23 stanov tohoto družstva, vydaných min. nař. z 25. října 1917 č. 415 ř. z., povolán výlučně statutární rozhodčí soud.
Stížnost, domáhající se zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost, případně vadnost řízení, neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
Především nutno konstatovati, že předmětem sporu není otázka členství stěžující si firmy ve svazku jmenovaného vodního družstva, nýbrž toliko otázka příslušnosti vodních úřadů k rozhodování o členském příspěvku, který byl za účelem úhrady potřeb družstva st-lce družstvem předepsán z toho důvodu, že st-lka svou elektrárnou v R. náleží ke svazku družstevnímu. Své členství v družstvu s nemovitostí právě uvedenou st-lka nepopírá a nikdy nepopírala a je tedy její členský poměr k družstvu mimo spor.
Judikátním obsahem nař. rozhodnutí jest toliko výrok, že vodní úřady nejsou kompetentní, aby rozhodovaly ve sporu vzniklém mezi jmenovaným vodním družstvem a jeho členem o zaplacení předepsaného mu členského příspěvku. Jen tento výrok může tedy býti předmětem revise nss-u. Všechny námitky, jimiž stížnost dovozuje věcnou nesprávnost předepsaných příspěvků, dlužno odmítnouti jako nepřípustné, ježto nepostihují obsahu nař. rozhodnutí, které vyslovilo jen nepříslušnost vodoprávních úřadů, kdežto otázku příspěvkové povinnosti vůbec neřešilo. Nss mohl proto zkoumati jediné, zda žal. úřad v nař. rozhodnutí vyslovil právem nepříslušnost úřadů vodoprávních.
Podle čl. 7 org. zák. č. 125/1927 Sb. ovšem přísluší politickým úřadům nalézati právo v oboru práva veřejného, ale jen potud, pokud to není nebo nebude vzneseno na jiné úřady nebo soudy. Takovouto zvláštní normu, kterou bylo vzneseno rozhodování o povinnosti člena Vodního družstva pro úpravu vodotoků a zřízení údolních přehrad v povodí Zhořelecké Nisy v Liberci, zaplatiti družstvu členské příspěvky, předepsané mu jeho výborem, na jiný úřad než politický, shledal žal. úřad v § 23 stanov družstva, vydaných nař. min. orby v dohodě s min. vnitra a fin. z 25. října 1917 č. 415 ř. z. na základě zák. z 24. července 1917 č. 307 ř. z. Platnost této normy stížnost nepopírá a nss již opětně uznal, že kompetenční předpis § 23 cit. min. nař., o nějž se nař. rozhodnutí opírá, je platnou právní normou, kterou se doplňuje ustanovení § 75 vod. zák. (Srov. Boh. A 1605/22 a 2364/23 a také Boh. A 2478 a 2479/23.) Zmíněný předpis § 23 min. nař. č. 415/1917 ř. z. ustanovuje, že rozepře vznikající ze společenského poměru mají býti urovnávány pětičlenným rozhodčím soudem, sestaveným podle §§ 24 a 25, proti jehož rozhodnutí jest jakýkoli opravný prostředek nepřípustný (§ 26). Pokud sahá příslušnost tohoto rozhodčího soudu, jsou tedy dotčené spory z rozhodování úřadů vodoprávních vyňaty. Tímto speciálním kompetenčním předpisem byly tedy spory vzniklé z družstevního poměru vodního družstva, zřízeného min. nař. č. 415/1917 ř. z., přikázány do působnosti zvláštního orgánu a vyloučeny tak z kompetence politických úřadů vodoprávních, jimž by jinak podle čl. 7 org. zák. a § 75 vod. zák. náleželo, aby o nich nalézaly právo.
Jde tedy již jen o to, zda možno pokládati spor o placení členských příspěvků, jež předepsalo vodní družstvo svému členu podle §§ 6 a 17 družstevních stanov, odkázaný žal. úřadem na uvedený rozhodčí soud, za rozepři vzniklou z družstevního poměru, náležející ve smyslu § 23 stanov k jeho příslušnosti. Stížnost to popírá a snaží se z ustanovení §§ 24 a 25 stanov dovoditi, že rozhodčí soud není kompetentní rozhodovati v případech, kde stranou jest družstvo nebo družstevní výbor, nýbrž že jest povolán k rozhodování jen ve sporech členů družstva mezi sebou.
S tímto restriktivním výkladem, jaký dává stížnost kompetenční normě obsažené v § 23 stanov, souhlasiti však nelze, ježto pro něj nelze nalézti opory ani v tomto, ani v žádném jiném předpisu stanov. V § 23 praví se zcela všeobecně, že rozepře vznikající z družstevního poměru urovnávají se rozhodčím soudem. Objektivním předpokladem příslušnosti rozhodčího soudu jest tedy toliko, aby šlo o rozepři z družstevního poměru. Po stránce subjektivní, t. j. kdo může vystupovati před rozhodčím soudem jako strana, stanovy nemají žádného předpisu. Že pak úhrada potřeb družstva členskými příspěvky, jejichž výpočet a předpis náleží podle §§ 6 a 17 stanov do oboru působnosti výboru vodního družstva, jest vnitřní záležitostí družstva, tedy poměrem družstevním, stížnost nepopírá, a se zřetelem na povahu věci není ani možno o tom pochybovati. Je-li tomu tak, pak plyne z toho také logický důsledek, že spor člena družstva o správnost výpočtu a předpis členských příspěvků na úhradu potřeb družstva jest rozepří z poměru družstevního, neboť vystupuje v něm člen družstva v poměru k družstvu. Právním základem takového sporu jest tedy členství v družstvu, o něž výpočet a předpis příspěvků se opírá. Jde proto o rozepři z poměru družstevního. (Stejně Boh. A 1605/22.)
Podle § 24 stanov volí si každá ze stran dva rozhodčí z členů družstva, kteří pak společně zvolí si pátého rozhodčího ze členů družstevního výboru jako předsedu (§ 25). Z těchto předpisů o organisaci rozhodčího soudu jest zřejmo, že rozhodčí soud není žádným orgánem družstva, jež jsou ostatně v § 8 stanov taxativně vypočteny, nýbrž že jest orgánem od vlastních orgánů družstevních odlišným a samostatným, v němž zaručeno jest oběma stranám stejnoměrně, aby svobodnou volbou ustanovily si stejný počet jeho členů. — Že tato volba jest omezena na členy družstva, lze snadno vysvětliti tím, že podle intencí zákonodárcových mají býti rozhodčími osoby do poměrů družstevních zasvěcené, ježto jde o vnitřní záležitosti družstva. Rozhodčí soud nerozhoduje o vlastní věci, nýbrž o věci stran, které se ho dovolaly, a není možno nahlédnouti, proč by nemohlo býti před ním žalovanou stranou družstvo, když přece úkolem rozhodčího soudu jest, aby urovnával rozepře vznikající z družstevního poměru, t. j. nejen z poměru mezi členy, nýbrž i z poměru, ve kterém jest člen družstva k družstvu. Není proto možno vylučovati příslušnost rozhodčího soudu ve sporech, v nichž vystupuje člen proti družstvu, a které budou asi spory nejčastějšími. Jest proto bezdůvodná námitka stížnosti, že ve vlastních věcech družstva rozhodčí soud jest po zákonu nepříslušný. Kdyby byl zákonodárce zamýšlel omeziti příslušnost rozhodčího soudu jen na spory členů družstva mezi sebou, jak stížnost tvrdí, byl by takovýto úmysl v § 23 zajisté nějak vyjádřil. Ježto se tak nestalo, svědčí to právě o nesprávnosti stanoviska stížnosti.
Ježto podle těchto úvah šlo o rozepři z poměru družstevního, jehož existence nebyla však na sporu, a ježto předmětem rozepře byly toliko členské příspěvky, přísluší řešení takové rozepře pak podle § 23 stanov rozhodčímu soudu a vymyká se tedy z příslušnosti úřadů správních. Žal. úřad proto právem odmítl rozhodovati věcně o námitkách vznesených stěžující si firmou proti předepsaným jí členským příspěvkům.
Že by rozhodčí soud nebyl kompetentním rozhodovati v daném případě vzhledem ke zvláštnímu poměru stěžující si firmy jako člena družstva, nepodléhajícího daním uvedeným v § 6 odst. II stanov, stížnost netvrdí a po této stránce žádné přesně formulované námitky nemá.

Citace:

č. 11442. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 242-245.