Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 8858.

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Podle § 2 zák. vyžaduje se k vyvinění zavinění; poškozeného ve smyslu subjektivním; nestačí, byla-li škodná událost způsobena čistě objektivně jednáním poškozeného. Vyviňovací důkaz zavinění osoby nepříčetné (dítěte pod setím let) jest tudíž vyloučen. Jednání nepříčetné osoby (dítěte potí sedm let) lze považovati za neodvratitelnou a z ručení osvobozující náhodu, jestliže následkem tohoto jednání nemohlo býti škodné události zabráněno přes řádné užití všech předepsaných a z věci plynoucích opatrností při vedení silostroje a pří zacházení s ním.
(Rozh. ze dne 6. dubna 1929, Rv I 1629/28.)
Nezletilý žalobce byl přejet automobilem žalovaných a poraněn. V době úrazu byl žalobce stár čtyři a půl roku. Žaloba o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Dovolání není důvodné. Názor nižších soudů, že bylo dokázáno vyviňovací zavinění poškozeného nezl. Hugona K., není ovšem správný. Poškozený narodil se 16. prosince 1921 a bylo mu tedy v době úrazu 4/2 roků. Nemůže proto býti řeči o jeho zavinění, neboť zavinění předpokládá viníkovu příčetnost. Že § 2 zák. ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. z. o ručení z provozů silostrojů užívá slova zavinění ve smyslu subjektivním a že nestačí, byla-li škodná událost čistě objektivně jednáním poškozeného způsobena, plyne z doslovu zákona. Kdyby byl chtěl zákonodárce projeviti, že již způsobení příhody se strany poškozeného samo o sobě vyviňuje z ručení povinného, mohl tomu snadno dáti výraz a — Čís. 8858—
485
nebyl by užil obratu, jenž nasvědčuje opaku, totiž obratu, že škodná událost musí býti »způsobena zaviněním« poškozeného. Podle § 6 obč. zák. nesluší dávati zákonu jinaký smysl než vyplývá z vlastního smyslu slov v jejich souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárcova. Výrazu „zavinění“ používá však občanský zákon vždy v subjektivním smyslu (viz §§ 248, 1294 až 1296, 1304, 1306 až 1308, 1311 a 1320). Vyviňovací důkaz zavinění poškozeného je tu tedy vzhledem k věku nezl. Hugona K. vyloučen (§§ 21, 865 obč. zák.). Ustanovení §§ 1308 a násl. obč. zák. tu nedopadají. Leč jednání nepříčetné osoby, tedy i dítěte pod sedm let lze považovati za neodvratitelnou a z ručení osvobozující náhodu, jestliže následkem tohoto jednání nemohlo býti škodné události zabráněno přes řádné užití všech předepsaných a z věci plynoucích opatrností při vedení silostroje a při zacházení s ním. Při řešení otázky tohoto předpokladu nutno uvážiti, zda vzhledem ke konkrétním poměrům případu mohla žalovaná předvídati, že jejím vozidlem může býti nehoda způsobena. Jen v tomto smyslu a s tím omezením jest přisvědčiti názoru odvolacího soudu, že náleží řidiči silostroje toliko dbáti konkrétních překážek. Podle § 45 min. nař. ze dne 28. dubna 1910, čís. 81 ř. zák. má řidič vozidla zmírniti přiměřeně rychlost, třeba-li i zastaviti a zaraziti motor, kdyby vozidlem nehody nebo poruchy dopravy mohly býti způsobeny. Jest tedy řidič silostroje povinen, by učinil vše, co může zabrániti jakémukoliv ovšem podle situace předvídatelnému úrazu a co bylo také možným. Provoz silostrojů vyžaduje také podle § 1299 obč. zák. zvláštních znalostí a zvláštní obezřetnosti a ručí tedy řidič nejen za to, že učiní všechna případná a možná opatření, nýbrž i za nedostatek zkušenosti, duchapřítomnosti a vnímavosti k situaci, tedy i tehdy, jestliže nepostřehl povážlivost situace, ačkoli při zvýšené opatrnosti ji poznati mohl. Jest proto rozhodným, zda žalovaná mohla při náležité opatrností předvídati, že může dojiti k úrazu, jestliže rychlost jízdy nezmírní ještě více, pokud se týče nezastaví. K této otázce jest odpověděti záporně. Bylo zjištěno, že se úraz přihodil na silnici sedm a půl metru široké, rovné a přehledné, že žalovaná jela přípustnou rychlostí, že opětně dávala výstražná znamení houkačkou, když se blížila k stříkacímu vozu, že se mu podle předpisu vyhnula na levou stranu ve směru své jízdy, že nezl. Hugo K. byl těsně za stříkacím vozem a že si dal tam postříkati nohy. Ovšem jest považovati za předvídatelnou událost, že za povozy, jež proti autu jedou, mohou býti lidé, nedbající' výstražného znamení, zvláště uvnitř osady na hlavní silnici, a je tedy povinností šoféra toho dbáti. Leč v souzeném případě nejde o obvyklý povoz, nýbrž o stříkací vůz, jenž byl právě v činnosti. V takovém případě může řidič silostroje právem předpokládati, že těsně za povozem osoby nejsou, poněvadž by tam musily býti úplně promočeny. Nelze dále na řidiči rozumně žádati, by počítal i s nepřístojnostmi. Bylo též zjištěno, že se žalobce teprve bezprostředně před autem objevil a takřka do auta vběhl, takže již nebylo možno auto zastaviti nebo hochovi se vyhnouti, a podařil se také žalované straně vyviňovací důkaz, že škodná událost i při předepsaných a věcných opatrnostech ve vedení silostroje a zacházení s ním nemohla býti odvrácena. Okolnost, kterou žalobce uplatňuje teprve v dovolání, že podle znalcova posudku žalovaná seděla, jsouc malé postavy, příliš hluboko ve voze, takže až na 10 m před sebou neměla volného rozhledu, není vzhledem k zjištění, že hoch Hugo K. objevil se teprve těsně před autem, v příčinné souvislosti s úrazem. Okolnost pak, že je žalovaná malé postavy, netýká se ani povahy silostroje ani jeho zvláštního způsobu, takže nelze ani z této okolnosti, i kdyby byla zjištěna, dovozovati ručební povinnost žalované strany. Jde tu o pouhou náhodu, která se přihodila v osobě poškozeného, jež postihuje jeho samého (§ 1311 obč. zák.).

Citace:

č. 8858. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 508-510.