Vyhledávání v dokumentech NPD: Všehrd, 14 (1933) - Doc. Dr. Antonín Rájiš: Soudní výslech obviněného podle osnovy čsl. trestního řádu

Čís. 9603.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91 sb. z. a n.).
Z předpisu § 6 (4) zák. nelze vyvozovati, že zaměstnanec nemá nárok na zvláštní odměnu za práci přes čas, pokud převyšovala 240 hodin přes čas ročně.
(Rozh. ze dne 1. února 1930, Rv I 793/29).
Žalobě zaměstnance proti zaměstnavateli o zaplacení odměny za práci přes čas bylo vyhověno soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem mimo jiné z těchto
důvodů:
Shlediska dovolacího důvodu podle § 503 čís. 4 c. ř. s. snaží se dovolatelka dolíčiti, že prý mezi stranami došlo mlčky (§ 863 obč. zák.) k dohodě o paušalování odměny za práce přes čas tím způsobem, že žalobce věděl již při přijetí do služby, jaké práce bude konati, a že byl přes to srozuměn s určeným platem 100 Kč a později 300 Kč měsíčně jako s odměnou za všechny vykonané práce. Než tyto vývody nemají opory ve skutkových zjištěních nižších soudů, takže dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s. není jimi proveden podle zákona. Byloť v souzeném případě zjištěno již prvým soudem, že práce přes osm hodin denně nebyla předem vůbec smluvena a že se vedoucí filiálky, jemuž žalovaná firma přenechala úpravu pracovní doby ve filiálce a jenž práce přes čas žalobci nařídil, nikdy k žalobci nevyjádřil, že jeho plat jest paušální odměnou za všechny práce. Ostatně se zřetelem k okolnostem tohoto případu bylo by i podle obyčejů poctivého obchodního styku (§ 863 druhý odstavec obč. zák.) vážně pochybovati o tom, že žalobce, jenž konal pro žalovanou firmu zejména i práce kancelářské, projevil pouhým přijímáním tak nápadně nepatrného platu souhlas s paušalováním odměny za práce přes pravidelnou osmihodinnou dobu pracovní. Dovolatelčin názor, že jest žalobce oprávněn žádati odměnu nejvýše jen za 240 hodin práce přes čas ročně, jest zřejmě mylný, neboť ustanovení § 6 (4) zákona ze dne 19. prosince 1918 čís. 91 sb. z. a n., že práce přes čas nesmí úhrnem přesahovati 20 týdnů neboli 240 hodin v roce, jest předpisem omezujícím zaměstnavatele a vydaným na ochranu zaměstnanců a nelze z něho nikterak vyvozovati, že zaměstnanec nemá nároku na zvláštní odměnu za práce přes čas, pokud převyšovaly onu nejvyšší míru.

Citace:

Čís. 9603. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 196-197.