Vyhledávání v dokumentech NPD: Sociální revue, 1 (1919) - Nařízení vlády republiky Československé ze dne 30. prosince 1919, čís. 19, ...

Č. 11455.

Zaměstnanci veřejní. — Samospráva obecní (Slovensko): I. Rozhodovací příslušnost ve věci pensijních nároků měst. lékaře a instanční postup v této věci.
Řízení před nss-em: II. O postavení a právech zúčastněné strany v řízení před nss-em.
(Nález ze dne 29. září 1934 č. 18149.)
Věc: Město P. (adv. Dr. Josef Teplický z Popradu) proti zemskému úřadu v Bratislavě (za zúč. Gizelu H. v K. adv. Dr. Jan Ferdinandy z Košic) o pensijní zaopatření městského lékaře.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vadnost řízení.
Důvody: Dr. Artur H. byl od 1. ledna 1875 voleným lékařem, posledně hlavním městským lékařem v P. Podáním z 28. září 1914 žádal Dr. H. o to, aby byl přijat do nového pensijního ústavu pro městské zaměstnance města P., ježto koncem roku 1914 dovrší 40 let své služby jako městský lékař a vysoký věk žadatelův nemůže býti přijetí do pensijního fondu na překážku. Žádost ta byla vyřízena usnesením zastupitelstva města P. z 5. října 1914 zamítavě.
Usnesením z 12. dubna 1922 č. 25 vyřídilo zastupitelstvo města P. žádost Dra H. o povolení jednoroční dovolené tím způsobem, že vzhledem k důvodům žádosti, dlouholeté působnosti a se zřetelem k tomu, že žadatel do měst. pensijního fondu nemůže býti přijat a nemá proto nároku na výslužné a že pro poukázání milodaru se nedostává podmínek, povoluje se žadateli jednoroční dovolená, ponechávají se mu všechny požitky, které mu jako městskému hlavnímu lékaři podle zákona příslušejí, a že se tato odměna považuje za odbytné (»vybavení«). Z požitků žadateli ponechaných se strhne 200 Kč měsíčně na honorování zastupujícího lékaře.
Usnesením z téhož dne č. 12 usneslo se zastupitelstvo města P. zamítnouti žádost Dra H. o povolení, aby se mohl státi účastným dobrodiní pensionování z těchto důvodů: Odst. 2 § 68 pensij. statutu stanoví, že ten městský úředník, který v době, kdy tento pensijní statut nabyl platnosti, svůj 60. rok věku překročil, do pensijního fondu přijat býti nemůže. Tento pensijní fond v r. 1914 vstoupil v život. Žadatel udává, že je nyní 731etý, převýšil tedy v r. 1914 již 60 rok svého života. Cit. paragraf dává onu disposici imperativně, takže se od něho úchylka povoliti nemůže a ani nesmí. Žadatel byl v té době, když byl pensijní statut usnesen, měst. úředníkem a jako takový měl vědomost i o cit. paragrafu. Viděl-li, že je tento pro jeho osobu nevýhodný, byla mu poskytnuta příležitost, aby podal opravný prostředek k nadřízenému úřadu. Zaujal-li tehdejší starosta oproti jeho přijetí do pensijního fondu opačné stanovisko, mohlo se to státi jen na základě pravoplatné statutární úpravy. Pensijní ústav neuděluje však jen práva na dobrodiní užívání pense, ale i předpisuje povinnost členům placením příspěvků umožniti trvání ústavu. Žadatel nikdy neplatil pensijních příspěvků a i z té příčiny by znamenalo poskytnutí pense žadateli poškození jiných členů tohoto fondu ztenčením pensijního fondu. Žadatel provozoval vždy praksi jako dobrý a proto vyhledávaný lékař. Vyřizování měst. lékařských záležitostí, které musil obstarávati bez zvláštní odměny, znamenalo jen malou ztrátu času, byla mu tedy poskytnuta příležitost zajistiti si bezstarostné hmotné poměry pro své stáří. Kromě toho má pensi také od Košicko-bohumínské dráhy jako býv. železniční lékař. Udělení milodaru by mohlo býti vzato v úvahu jen, kdyby hmotné poměry žadatele a města takovou podporu z milosti vyžadovaly resp. dovolily.
Usnesením měst. zastupitelstva z 29. března 1923 č. 15 bylo nařízeno, aby se zřetelem na. to, že jednoroční dovolená Dra H. uplynula, byl dnem 1. dubna 1923 jeho plat zastaven.
Podáním de pres. 19. března 1934 Dr. H. uváděje, že sloužil městu od 1. ledna 1875 do 31. prosince 1922 a že tudíž vykazuje okrouhle 47 roků stálé veřejné služby, že po uplynutí této doby sice žádal o pensi, ale dosud nedostal ani haléře, a poukazuje na zák. čl. XXXVIII:1898 a nař. č. 147000/1913, žádal o přiznání výslužného v úhrnné částce 7760 Kč ročně. Žádost tu městské zastupitelstvo vyřídilo v zasedání z 11. dubna 1924 č. 33 za přítomnosti obecního notáře Štěpána B. takto: Městský zastupitelský sbor na návrh starosty města žádosti vyhověti nemůže, poněvadž tato věc byla dne 12. dubna 1922 městským zastupitelstvem projednána a odmítnutí úplně odůvodněné bylo, kteréž usnesení se schvaluje s tím, aby žadatel o tom byl uvědomen. Viz konečné usnesení měst. zastupitelského sboru z 12. dubna 1922 č. 12.
Z tohoto usnesení podala Gizela H., vdova po Dru H., zemřelém dne 5. dubna 1925, jíž toto usnesení bylo doručeno dne 2. ledna 1926, odvolání.
Župní úřad v Lipt. Sv. Mikuláši odvolání zamítl rozhodnutím ze 17. srpna 1926 v podstatě z toho důvodu, že podle § 68 odst. 2 měst. pensijního statutu z r. 1914 ti městští úředníci, kteří v době, kdy pensijní statut vstoupil v účinnost, překročili 60 rok věku, nemohou býti účastni pensijního ústavu. S žádostí o vyměření vdovské pense odkázal pak župní úřad odvolatelku na městské zastupitelstvo v Popradu.
Ke stížnosti vdovy Gizely H. vyslovil nss nál. Boh. A 8422/30, že stížnost, pokud je řízena proti oné části rozhodnutí župního úřadu, v níž byla st-lčina žádost za úpravu jejích vdovských zaopatřovacích požitků odkázána na obecní zastupitelstvo města P. jako na úřad kompetentní k rozhodování o žádosti té v prvé stolici, zamítá se jako nepřípustná, pokud pak nař. rozhodnutí zamítlo st-lčino odvolání o poukázání pense Dra Artura H., že se zrušuje pro nezákonnost. Zrušovací výrok odůvodněn v podstatě tím, že ustanovení § 68 odst. 2 měst. pensij. statutu odporuje ustanovení zák. čl. LXV:1912 a LVIII:1912, není tudíž podle předpisu § 27 zák. čl. XXII:1886 právně závazný, a nemohl proto Dr. H. poukazem na ustanovení § 68 odst. 2 měst. pensij. statutu býti vyloučen z nároku na to, aby mu byly poskytnuty odpočivné požitky. V důvodech tohoto nálezu se též mezi jiným po stránce skutkové konstatuje, že není sporno, že Dr. H. byl voleným městským lékařem, posledně hlavním městským lékařem města P., že sloužil nepřetržitě od 1. ledna 1875 až do 31. prosince 1922 skutečně, že ze správních spisů není patrno, že by byl býval koncem r. 1922 přeložen do výslužby, že by se byl svého služebního místa vzdal a že by takovéto vzdání se služby bylo jeho zaměstnavatelkou vzato na vědomí, že jen tolik lze ze správních spisů souditi, že Dr. H. činnou svoji službu koncem r. 1922 po jednoroční dovolené s plnými požitky jako odbytným mlčky skončil, aniž však jeho služební poměr byl nějakým správním aktem rozvázán. Tvrdí-li proto napadené rozhodnutí v důvodech, že Dr. H. už jako propuštěný úředník z městské služby podal v r. 1924 žádost o poukázání pense, pak nemá tvrzení toto ve spisech správních opory. Dále se v důvodech cit. nál. praví ještě, že žal. úřad uvádí sice v důvodech svého rozhodnutí, že žádost Dra H. (t. j. žádost o přijetí za člena měst. pensijního fondu) byla svého času (totiž usnesením z 12. dubna 1922 č. 26) již pravoplatně zamítnuta, nevyvozuje však z okolnosti rei judicatae nějakých důsledků pro zamítnutí odvolání, nýbrž rozhoduje znova o odvolání se zřetelem na pensijní statut města P. samostatně, pročež se nss musí obírati napadeným rozhodnutím s hlediska meritorního. V konečné argumentaci se pak konstatuje mezi jiným jako nesporná skutečnost, že Dr. H. nebyl do své smrti dne 5. dubna 1925 ze svých služeb dekretálně propuštěn, do výslužby dán, nebo jeho poměr služební jinak dekretálně rozvázán.
Okr. úřad v Popradě se sídlem ve Spišské Sobotě, do jehož kompetence přešlo rozhodování v důsledku organisace politické správy podle zák. č. 125/1927 a vl. nař. č. 96/1928 Sb., pak výměrem z 9. června 1930 odvolání Gizely H. z usnesení měst. zastupitelstva v P. z 11. dubna 1924 č. 33 vyhověl, toto usnesení zrušil a uložil zastupitelstvu města P., aby ve smyslu ustanovení měst. pens. statutu stanovilo výši pense pro Dra Artura H. a tuto k jeho rukám resp. k rukám jeho dědiců poukázalo. Pokud se vdova Gizela H. v odvolání domáhala přiznání zaopatřovacích platů vdovských, odkázal ji okr. úřad na městské zastupitelstvo v P., jako úřad povolaný k rozhodnutí v této věci v prvé stolici.
Odvolání podané městem P. z tohoto výměru, pokud se týkalo pensijního nároku Dra H., zem. úřad v Bratislavě nař. výměrem zamítl. — —
Uvažuje o stížnosti podané na toto rozhodnutí městem P., přihlédl nss na prvém místě k procesním obranám uplatněným zúčastněnou stranou Gizelou H. v jejím odvodním spisu.
Především dlužno uvésti, že procesní úkol zúčastněné strany v řízení před nss-em může záležeti jen v tom, že po boku žal. úřadu nař. rozhodnutí obhajuje. Nss nemůže se tedy zabývati námitkami zúčastněné strany, které nemíří proti stížnosti, nýbrž proti nař. rozhodnutí (srov. Boh. A 2655/23, 4237/24, F 714/22). Takovými nepřípustnými námitkami zúčastněné strany jsou v odvodním spisu, podaném Gizelou H., námitky, že okr. úřad i zem. úřad rozhodly o otázce poukázání vdovské pense nekompetentně, neboť v téže věci již rozhodl dříve župní úřad v Lipt. Sv. Mikuláši v rozhodnutí č. 6542/1926, které nálezem nss-u zůstalo nedotčeno, a že vymáhání vdovské pense po platném zjištění pens. nároku manžela zúčastněné strany nepatří na pořad adm. Námitky tyto bylo možno uznati tím méně přípustnými se zřetelem k tomu, že zúčastněná strana měla možnost je uplatniti opravnými prostředky v řízení správním, event. stížností na nss.
Nss zkoumaje pak z úřední povinnosti předpoklad své vlastní příslušnosti neshledal, že by nař. rozhodnutí bylo vydáno úřadem nekompetentním. žal. úřad rozhodoval jedině o otázce, odvoláním města P. naň vznesené, přísluší-li nárok na pensijní zaopatření Dru H., otázky, zda a na jaké zaopatřovací požitky má právní nárok vdova Gizela H., žal. úřad neřešil, neboř tato otázka nebyla předmětem odvolání města. Rozhodovati pak o otázce pensijního nároku Dra H., založeného na jeho služebním poměru měst. lékaře ve službách města P., příslušelo v instančním pořadu úřadům správním, neboť šlo o spor z veřejnoprávního služebního poměru, v němž městské zastupitelstvo nevystupovalo v zastoupení města P. jako jedné ze stran soukromoprávního poměru smluvního, nýbrž jako úřad judikující o právních nárocích Dra H. z jeho služebního poměru městského lékaře. O opravných prostředcích z usnesení měst. zastupitelstva příslušelo pak podle ustanovení § 25 zák. čl. XXII:1886, § 6 odst. 1 lit. b) zák. č. 126/1920 Sb., § 5 odst. 1 zák. č. 125/1927 Sb. a § 2 vl. nař. č. 96/1928 Sb. rozhodovati okr. úřadu a v dalším pořadu zem. úřadu (arg. čl. 8 odst. 1 zák. č. 125/1927 Sb.). Na otázku příslušnosti úřadů správních nemůže tu míti vliv skutečnost, že nárok založený ve veřejnoprávním služebním poměru úředníka neuplatní tento úředník sám, nýbrž — jako v daném případě aspoň pokud jde o opravné řízení — dědic onoho úředníka, neboť přechod onoho nároku na dědice děje se ovšem podle dědického práva občanského, ale nárok sám zůstává i pak nárokem ze služebního poměru veřejnoprávního a neztrácí tento svůj právní charakter pouhou skutečností, že jako součást pozůstalosti úředníkovy přešel na jeho dědice.
Z dalších námitek odvodního spisu zúčastněné strany všeobecné povahy uznal nss bezpodstatnou námitku, že stížnost nemá stižních bodů formulovaných podle § 18 zák. o ss proti výroku o zjištění nároku Gizely H. na vdovské zaopatřovací požitky a jich poukázání, neboť, jak již nahoře bylo řečeno, nař. rozhodnutí zem. úřadu o vdovských zaopatřovacích požitcích Gizely H. nerozhodovalo a město P. nemělo tedy podnětu, aby v této věci formulovalo ve stížnosti námitky.
Přípustnou shledal však nss námitku odvodního spisu zúčastněné strany, že otázka nároku Dra H. na pensijní zaopatření byla již pravoplatně rozhodnuta nál. nss-u Boh. A 8422/30 a že poukázání pense zemřelému manželu, které po názoru zúčastněné strany je jediným předmětem nař. rozhodnutí, nebere stížnost vůbec v odpor. Touto námitkou zúčastněná strana nebrojí totiž proti nař. rozhodnutí, nýbrž míříc proti stížnosti uvádí na podporu nař. rozhodnutí ještě další, žal. úřadem nepoužitý důvod, vyvozovaný patrně z ustanovení § 21 zák. o ss. Námitku tu uznal však nss bezdůvodnou, neboť judikátním obsahem cit. nál., pokud se týká nároku Dra H. na pensijní zaopatření, je, že tehdejší stížností napadnuté rozhodnutí župního úřadu, zamítající onen nárok, se zrušuje pro nezákonnost, poněvadž zamítnutí to nelze opříti o ustanovení § 68 odst. 2 měst. pens. statutu z roku 1914. Tím však nebylo nss-em meritorně rozhodnuto, že Dr. H. má právní nárok na pensijní zaopatření, nýbrž bylo pouze odstraněno rozhodnutí župního úřadu; tím nastal ten procesní stav, že příslušný úřad byl povinen o odvolání Gizely H. z usnesení měst. zastupitelstva z 11. dubna 1924 rozhodnouti znovu, nepřihlížeje k ustanovení § 68 odst. 2 měst. pens. statutu z r. 1914, které podle cit. nál. je právním předpisem neplatným. To se pak stalo výměrem okr. úřadu z 9. června 1930 a v dalším pořadu stolic rozhodnutím zem. úřadu nyní naříkaným. — — —
Neshledav takto překážek bránících projednání stížnosti města P., uvažoval nss o jednotlivých stižních bodech takto:
Stížnost dovozuje nejprve, že žal. úřad nesprávně interpretoval obsah usnesení měst. zastupitelstva z 11. dubna 1924 č. 33 trdí-li, že neobsahuje odkaz na věc rozsouzenou, nýbrž nové meritorní rozhodnutí o žádosti Dra H. o přiznání výslužného. Tomuto stanovisku stížnosti nemohl se nss přikloniti: — — —
Dále namítá stížnost, že obsahovalo-li usnesení měst. zastupitelstva z 11. dubna 1924 vskutku nové meritorní rozhodnutí, pak měl je žal. úřad resp. již okr. úřad změniti v tom smyslu, že žádost vdovy H. (recte Dra H.) se zamítá ne z meritorních důvodů, nýbrž z důvodu rei judicatae. Tu však stížnost přehlíží, že žal. úřad nař. výnosem rozhodoval o odvolání zastupitelstva města P., které vystoupilo opravným prostředkem na obranu svého usnesení z 11. dubna 1924 proti zrušovacímu výroku okr. úřadu; žal. úřad neměl tedy procesního podkladu pro to, aby na obsahu onoho usnesení sám něco měnil, nýbrž mohl jediné zkoumati, zda okr. úřad ono usnesení tak, jak je měst. zastupitelstvo učinilo, zrušil po právu nebo ne.
Stížnosti bylo však přisvědčiti, pokud namítá, že žal. úřad v nař. rozhodnutí nepřihlédl ke skutečnosti již v odvolání uplatňované, že služební poměr mezi městem P. a Drem H. byl pravoplatnými usneseními měst. zastupitelstva z 12. dubna 1922 rozvázán a že Dru H. bylo dáno odbytné ve formě placené jednoroční dovolené za současného zamítnutí žádosti o přiznání pense, s čímž se Dr. H. spokojil, a dále k té okolnosti, že Dr. H. vůbec nebyl členem pensijního fondu a neplatil pensijních příspěvků.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí vyložil usnesení měst. zastupitelstva z 11. dubna 1924 v ten smysl, že měst. zastupitelstvo se v něm přidrželo svého původního právního názoru, vyjádřeného v usneseních z 12. dubna 1922. Tu dlužno poznamenati, že nss neměl příčiny zkoumati, zdali je správné, že usnesení měst. zastupitelstva z 11. dubna 1924 dovolalo se obou usnesení z 12. dubna 1922, neboť v tom směru nemá stížnost námitek.
V usneseních městského zastupitelstva z 12. dubna 1922, na něž žal. úřad poukazuje, a jichž obsah je nahoře v dějové části podán, bylo v podstatě vysloveno, že Dr. H. nemůže býti přijat do městského pensijního fondu, neboť v době, kdy městský pensijní statut vstoupil v účinnost, překročil již 60 rok věku, a je tudíž podle § 68 odst. 2 měst. pensijního statutu z členství v pensijním fondu vyloučen. Poněvadž pak Dr. H. nejsa členem měst. pens. fondu neplatil pensijních příspěvků, nemá právního nároku na pensijní zaopatření a není ani důvodu k poskytnutí pense z milosti, ježto Dr. H. je jinak pro dobu svého stáří hmotně zabezpečen. Se zřetelem k tomu, že Dr. H. nemá nároku na výslužné, poskytuje se mu jako odbytné odměna ve formě jednoroční placené dovolené.
Žal. úřad v nař. rozhodnutí vypořádal se toliko s důvodem prvním uznav, že důvod, že Dr. H. nesplňuje předpoklady stanovené § 68 odst. 2 měst. pens. statutu pro členství v pensijním fondu, nevylučuje právní nárok Dra H. na pensijní zaopatření, nezaujal však vůbec stanoviska k dalším důvodům, z nichž měst. zastupitelstvo v oněch svých usneseních z 12. dubna 1922 upřelo Dru H. právní nárok na pensijní zaopatření, totiž proto, že Dr. H. neplatil pensijních příspěvků a že mu bylo právě se zřetelem k tomu, že nemá nároku na výslužné, poskytnuto odbytné. Pro tuto kusost, již stížnost důvodně vytýká, nezbylo než nař. rozhodnutí zrušiti jako podstatně vadné.

Citace:

č. 11455. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 271-276.