Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 11 (1929), sv. 1

Čís. 8942.

Neobmeškalý smluvník, jenž chce pro prodlení druhého smluvníka odstoupiti od smlouvy, musí mu to oznámiti i tehdy, když mu nemusí poskytnouti dodatečnou lhůtu. Prohlášení, že od smlouvy odstupuje, může smluvník učiniti jen, pokud jest obmeškalý smluvník v prodlení. Prodlévající dlužník může plniti dodatečně vždy, pokud se jeho dodatečné plnění nepříčí zásadě obchodní slušnosti.
(Rozh. ze dne 10. května 1929, Rv I 1578/78.)
Žalovaný objednal u žalobce v říjnu 1927 kolekci drahokamů na náušnice a na náhrdelníky. Žalobce zaslal žalovanému dne 13. prosince 1927 kolekci drahokamů, žalovaný však prohlásil, že kolekci nepřijímá, a že kupní cenu nezaplatí. Žalobu o zaplacení kupní ceny oba nižší soudy zamítly.
Nejvyšší soud uznal žalovaného povinným zaplatiti žalobci kupní cenu proti vydání drahokamů.
Důvody:
Právem vytýká dovolání odvolacímu rozsudku, že posoudil věc mylně po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) v otázce, zda žalovaný byl oprávněn od smlouvy odstoupiti, třebaže podle její povahy nebyl povinen poskytnouti žalobci dodatečnou lhůtu. Stanoví totiž čl. 356 obch. zák., že neobmeškalý smluvník, jenž chce pro prodlení druhého smluvníka od smlouvy odstoupiti, mu to musí oznámiti. Pro tuto povinnost neplatí — jen pro poskytnutí dodatečné lhůty platná — výhrada, že to povaha smlouvy dopouští, nýbrž oznámení to musí neobmeškalý smluvník, chce-li od smlouvy odstoupiti, učiniti i tehdy, když dodatečnou lhůtu poskytnouti nemusí. Povinnost ta kotví v zásadě poctivosti a slušnosti v obchodním styku a má obmeškalého smluvníka ušetřiti dalších nákladů na zrušenou objednávku, které by mu mohly vzejíti případným jejím dohotovením a zasláním na odstoupivšího objednatele. Pro prohlášení, že od smlouvy odstupuje, nestanoví zákon neobmeškalému smluvníku ovšem žádnou lhůtu. Ale plyne z povahy věci, že je může učiniti jen, pokud obmeškalý smluvník je v prodlení, tedy nikoli již, když tento — třebaže opožděným — plněním své prodlení zhojil. To může prodlévající dlužník vždy, pokud se jeho dodatečné plnění nepříčí zásadě obchodní slušnosti, jež vylučuje loyální plnění až po uplynutí takové doby, která již svým průběhem donucuje k úsudku, že strany ve vzájemném mlčky projeveném srozumění na plnění smlouvy vážně již ani nemyslily a ji pokládaly za zrušenou. Této své povinnosti žalovaný neučinil zadost. Podle sběhu věci, jak jej strany nesporně vylíčily a jak vyplývá i z dopisu žalovaného ze 14. a 17. prosince 1927, žalovaný před tím, než žalobcova zásilka došla, neprohlásil, že od smlouvy ustupuje, nýbrž projevil to až potom, dotazuje se, kdy má vrátiti opožděné zboží. Po dojití zboží bylo však prohlášení odstupu od smlouvy neúčinné a nemůže žalovaný, jenž jinak proti zažalovanému nároku námitek nevznesl, z tohoto důvodu odpírati plnění smlouvy.

Citace:

č. 8942. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 649-650.