Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Čís. 8744.

I podle původního doslovu § 109 c. ř. s. mělo uložení písemnosti u poštovního úřadu, ježto adresát odepřel zaplatiti doručné, účinky doručení.
(Rozh. ze dne 28. února 1929, Rv I 64/29.)
Na základě soudního svolení к výpovědi byla žalovaným proti žalobkyni povolena exekuce vyklizením z bytu. Žalobkyně, tvrdíc, že usnesení povolující výpověď nebylo jí řádně doručeno, domáhala se nepřípustnosti exekuce. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací důvod nesprávného právního posouzení rozepře vrcholí ve tvrzení, že soud prvé stolice považuje exekuční titul, usnesení prvého soudu ze dne 17. října 1927 za platně doručený, jednak pro předpisy § 109 c. ř. s. a § 2 nařízení ministerstva obchodu ze dne 10. června 1902, čís. 29687 Věstníku pošt čís. 55, jednak pro ustanovení článku 11. čís. 1 zákona ze dne 19. ledna 1928, čís. 23 sb. z. a n., ač posléze zmíněný zákonný předpis neplatil v den doručení exekučního titulu a poštovní doruční orgán, třebas mu nic nebránilo zanechati zásilku u žalobkyně, tak neučinil, nýbrž uložil zásilku u poštovního úřadu. Ježto výpověď doručného orgánu svědka Břetislava S-a před prvým soudem, byla příliš všeobecná a svědek se nevyslovil přesně o nemožnosti, zanechati zásilku na místě doručení, opakoval odvolací soud podle § 488 c. ř. s. důkaz tímto svědkem a podle jeho zřejmě věrohodné výpovědi zjišťuje skutkově, že svědek, pokoušeje se dne 3. prosince 1927 poštovní zásilku s vyhotovením exekučního titulu doručiti žalobkyni, zastihl ji v bytě samotnou, předal jí zásilku upozorniv ji, že zásilka jest od soudu. Žalobkyně uzavřenou a neotevřenou zásilku mu vrátila, odepřevši ji přijati a prohlásivši, že musí stále platiti poštovné, že Břetislav S. řekl žalobkyni, že jí zároveň nechává napsané oznámeni o zásilce, kterou si může do čtrnácti dnů vyzvednouti na poštovním úřadě, a že doručný orgán nemohl zásilku na místě doručení (v bytě žalobkyně) zanechati, poněvadž měl služebně uloženo, buď přinésti od doručení zásilky 60 h poštovních poplatků, anebo přinésti zásilku zpět (§ 498 c. ř. s.). Třebas článek II. čís. 1 zákona čís. 23/1928 sb. z. a n. stanovící, že, odepře-li příjemce zaplatiti předepsaný poplatek za doručení, jest písemnost uložiti u poštovního neb obecního úřadu v místě doručení s účinky doručení a že bez zaplacení doručného poplatku nebude zásilka příjemci vydána, podle článku XX. odst. 1 téhož zákona nabyl účinnosti dnem vyhlášení, to jest dnem 14. února 1928 a třebas pro Břetislava S-a nebylo nemožné, zanechati písemnost v bytu žalobkyně, soud prvé stolice uznav za platné doručení, dne 3. prosince 1927 Břetislavem S-em vykonané, neposoudil rozepři právně mylně. Podle § 109 c. ř. s. platícího podle § 6 nesporného patentu a § 4 (2) zákona o ochraně nájemníků ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. a ze dne 28. března 1928, čís. 44 sb. z. a n. též pro doručení exekučního titulu jako platné výpovědi, odepře-li se přijetí, jest písemnost zanechati na místě doručení, aneb nebylo-li to možno, uložiti ji u poštovního úřadu. Avšak, ježto se podle § 352 jedn. ř. soudní zásilky stranám podávají nevyplacené a zaplacení poštovních poplatků na ně připadajících náleží příjemci poštovní zásilky, od něhož jest poplatky při doručení vybrati, a ježto dále podle předpisů smí písemnost býti vydána adresátu jen proti zaplacení poštovného na písemnosti té váznoucího, rovná se odepření zaplacení poštovného stranou, které jest písemnost poštou doručiti, ve svém účinku odepření přijetí písemnosti a nelze v tomto případě podle nařízení ministerstva obchodu ze dne 22. května 1897, čís. 28602 (Věstník min. obchodu čís. 63 § 11 odst. 2) a ze dne 10. června 1902 čís. 29687 (Věstník pošt čís. 55 z roku 1902 § 4 odst. 2) v souhlasu s ministerstvem spravedlnosti podle čl. LV uvoz. zákona k с. ř. s. zanechati poštovní zásilku (písemnost) u adresáta. Ježto podle toho zanechání písemnosti na místě doručení nebylo možné, nastupuje v takovém případě další, v § 109 c. ř. s. stanovená alternativa, totiž, že dotčenou písemnost bylo uložiti u poštovního úřadu (Rozhodnutí nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 11. dubna 1905, čís. 5571 — čís. 3022 sb. Glaser-Unger, VIII). Uložení písemnosti — vyhotovení exekučního titulu, žalobkyni určené Břetislavem S-em u poštovního úřadu dne 3. prosince 1927 má proto účinek doručení, v § 109 c. ř. s. předepsaný, a ana žalobkyně proti platné výpovědi v exekučním titulu tom obsažené nepodala vůbec stížnosti, byl exekuční titul podle § 4 poslední odstavec zákonů o ochraně nájemníků a § 7 ex. ř. v den návrhu na povoleni exekuce dne 14. dubna 1928 již vykonatelný. Soud prvé stolice, zamítnuv žalobu o popření této vykonatelnosti podle § 36 ex. ř. neposoudil rozepři právně mylně.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Výtka nesprávného právního posouzení věci (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), o kterou se dovolání opírá a kterou dovolatelka činí napadenému rozsudku proto, že odvolací soud přikládá uložení usnesení o svolení k výpovědi pro žalobkyni u poštovního úřadu účinky doručení, ač bylo lze usnesení zanechati žalobkyni v jejím bytě (§ 109 c. ř. s.) a písemnost byla uložena u poštovního úřadu jen proto, že žalobkyně odepřela zaplatiti doručné na zásilce váznoucí, není oprávněna. Odvolací soud vyložil zevrubně a přiléhavě ve shodě s dosavadní judikaturou (srovnej rozhodnutí ve sbírce Gl. U. n. ř. čís. 3022), že uložení řečeného usnesení pro odepření zaplacení doručného, i když zanechání písemností v místě doručení, v bytě žalobkyně, bylo fakticky možno, mělo účinky doručení a stačí dovolatelku poukázati na dotyčné důvody napadeného rozsudku. Jest mylným dovolatelčin názor, že soudní písemnost lze pro odepření zaplacení doručného uložiti u poštovního úřadu s účinky doručení teprve podle dodatku k § 109 с. ř. s., připojeného k tomuto § zákonem ze dne 19. ledna 1928, čís, 23 sb. z. a n., ježto teprve tímto dodatkem přiznává se uložení písemnosti u poštovního úřadu pro nezaplacení doručného účinek doručení. Tento dodatek připojen byl k § 109 с. ř. s. jen k vůli jednotnosti s právními předpisy na Slovensku (srovnej motivy tisk poslanecké sněmovny čís. 123, 364 a tisk senátu čís. 1383) a dodatkem tím dostalo se jen zákonného potvrzení správnosti dosavadního výkladu původního ustanovení § 109 c. ř. s., podle něhož slovy tohoto §: »není-li zanechání písemnosti v místě doručení možné« nebyla míněna jen nemožnost faktická, nýbrž i případ, o který tu jde, že příjemce odepřel přijetí k vůli doručnému na zásilce váznoucímu a podle předpisů o poštovním doručování nesměla písemnost bez zaplacení doručného býti v místě doručení zanechána, nýbrž musela býti uložena u pošty.

Citace:

č. 8744. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 299-301.