Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 574.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti (Čechy): * I převody důlních měr podléhají dávce z přírůstku hodnoty dle česk. řádu dávk.
(Nález ze dne 5. listopadu 1920 č. 10488.)
Věc: František Šmíd v Rakovníku proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zemského správního výboru v Praze ze dne 31. října 1919 zamítnuta byla stížnost proti platebnímu rozkazu zemského inspektorátu ze dne 26. července 1919, jímž z převodu dolových měr ve vložce č. 166 horní knihy v Plzni byla stěžovateli předepsána dávka z přírůstku hodnoty penízem 5 692 K 76 h.
O stížnosti proti tomuto rozhodnutí na nejvyšší správní soud podané, vytýkající naříkanému rozhodnutí nezákonnost, poněvadž dolové míry dávce z přírůstku hodnoty vůbec nepodléhají, uvažoval nejvyšší správní soud takto:
Naříkané rozhodnutí zamítlo stížnost, vycházejíc z právního názoru, že dolové míry jsou nemovitostmi ve smyslu § 1 dávk. ř. a proto převody jejich podléhají dávce z přírůstku hodnoty. Stížnost brojí proti tomuto právnímu názoru dovozujíc, že pod pojem slova »Liegenschaft« uvedeného § 1 dávk. ř. spadají pouze určitě ohraničené plochy pozemků a nikoliv práva, že míry dolové jsou pouhými právy na věc a že zákonodárce neměl ani v úmyslu míry dolové dávce z přírůstku hodnoty podrobiti, poněvadž v § 1, odst. 2 a 3 neuvedl těžařstva.
Nejvyšší správní soud neshledal vývody stížnosti důvodnými. Výraz »Liegenschaft« byl ob. zákoníku občanskému až do vydání 3. novely cizí a byl mu tedy cizí i v době vydání dávkového řádu pro Čechy. Obecný zákon občanský užívá výrazu stejného významu »liegendes Gut« (arg. §§ 225, 226, 296, 451, 1371) a tento výraz jest úplně paralelním označením pro »unbewegliche Sachen« ve smyslu širším, tedy i pro práva za věci nemovité prohlášená. To vyplývá ze srovnání spolu souvisejících ustanovení jednak §§ 298 a 300 o. z. o., kde v § 300 pokládají se všechny nemovité věci (»unbewegliche Sachen«), tedy i práva za ně prohlášená za »1ežící« v určitém okresu, a jednak §§ 225 a 226 o. z. o.
Zcela přesně stotožňuje se pak slovo »Liegenschaft« se slovy »unbewegliche Sache« v širším slova smyslu v zemském zákoně z 5. prosince 1874 č. 92 o zakládání knih pozemkových. Dle § 2 téhož zákona mají všechny nemovité věci (unbewegliche Sachen) a jim rovná práva býti zapsána do pozemkové knihy mimo ony »Liegenschaften«, které jsou předmětem zápisu do knihy železniční a horní. Uváží-li se, že § 108, č. 3 hor. z. mluví o spojení horního vlastnictví s jinými nemovitostmi (»liegenden Gůtern«), že dle § 109 hor. z. jsou dolové míry předmětem zápisu do knih horních, je patrno, že »Liegenschaften« ve smyslu § 2 zákona o zakládání knih pozemkových jsou i dolové míry. Také exekuční řád užívá výrazu »Liegenschaft« v širším slova smyslu, mluvě v § 19 o »unbewegliche Güter«, která jsou zapsána v horní knize, a o obvodě, v němž leží nemovitost (das unbewegliche Gut), na kterou vede se exekuce.
Z řečeného vyplývá, že z výrazu »Liegenschaft« užitého v § 1 dávk. ř. nelze právem usuzovati, že by výrazem tím míněna byla jen určitě ohraničená plocha pozemků, nýbrž že dávkový řád právě jako ostatní zákony dříve vydané užívá slova »Liegenschaft« ve významu »unbewegliche Sachen« v širším smyslu, tedy i k označení práv za nemovité věci prohlášených. K tomu třeba připomenouti, že český text zákona v § 1 používá výrazu »nemovitost«, výrazu, který — jak stížnost sama uznává — zahrnuje v sobě i práva spojená s držbou nemovitosti, jakož i ona práva, která byla zákonem za věci nemovité prohlášena (§ 298 o. z. o.).
Stížnost popírá ovšem, že by dolové míry vůbec ustanovením § 109 hor. z. byly za věci nemovité prohlášeny, uvádějíc, že ustanovení § 109 hor. z. je jen rázu administrativního, aby umožněn byl zápis měr dolových do knih, že však ustanovením tím na právní povaze měr dolových jako práva k věci ničeho nebylo změněno. K vyvrácení tohoto názoru stačí poukázati na jasné znění § 298 o. z. o. a § 109 hor. z. Poslednějším ustanovením prohlášeny byly důlní míry za nemovité vlastnictví a § 298 o. z. o. stanoví, že práva patří mezi věci movité, ač-li nebyla zákonem prohlášena za věc nemovitou. Motiv, proč zákon právo některé za věc nemovitou prohlásil, jest úplně lhostejný a nemění se prohlášením tím nikterak obsah práva. Že zákon horní v § 109 neužívá slov »nemovité věci«, nýbrž »nemovité vlastnictví«, nemůže vzbuditi pochybnost o tom, že dolové míry byly prohlášeny za věci nemovité, poněvadž výrazu vlastnictví bylo, jak z nadpisu téhož paragrafu plyne, použito v podobném smyslu jako v ustanovení § 353 o. z. o., t. j. ve smyslu objektivním k označení předmětu práva vlastnického. Předmětem práva vlastnického mohou však dle § 353 o. z. o. býti jen věci, takže vzhledem k této souvislosti nemovité vlastnictví rovná se nemovité věci.
Konečně dovozuje stížnost, že zákonodárce neměl v úmyslu horní majetek vůbec podrobiti dávce z přírůstku hodnoty, a to proto, poněvadž v § 1, odst. 2 a 3 mezi různými formami společností neuvedl těžařstev.
K tomu budiž podotčeno, že v § 1, odst. 2 a 3, kde jedná se o změnách ve stavu různých společností, v jichž držení je nemovitost, nemohl zákon mluviti o těžařstvech, poněvadž převod kuksů při této příležitosti nemohl býti předmětem dávky, neboť kuksy, pokud těžařství trvá, zajišťují členům těžařstva pouze nárok na rozdělení výtěžku (§ 139 hor. z.) a mají dle § 140 hor. z. povahu věcí movitých.
Z toho však, že kuksy mají právní povahu věcí movitých, nelze dovozovati, že by ji měly i důlní míry, poněvadž zákon stran kuksů výslovně to stanoví, a míry dolové prohlašuje výslovně v § 109 hor. z. za nemovité vlastnictví, t. j. za nemovité věci.
Vývody stížnosti nevyvrátily tedy správnost názoru, že míry dolové jsou nemovitostmi, které dle § 1 dávk. ř. dávce z přírůstku hodnoty podléhají. Podrobení jich této dávce zákonodárce však chtěl, jak vyplývá z účelu dávkového řádu. Dávkový řád byl zaveden, aby zdaněn byl bezzáslužný přírůstek hodnoty nemovitosti. Z toho-li se vychází, musí i nemovitý majetek horní býti uznán za vhodný objekt zdanění, poněvadž i tu vzniká přírůstek netoliko činností majitele, nýbrž velmi podstatně i všeobecným rozvojem hospodářským a všelikým zařízením veřejných korporací.
Vycházeje z těchto úvah, zamítl nejvyšší správní soud stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 574. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 659-661.