Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5796.

Trestní řád nepředpisuje v § 322, odst. 1, aby byla vždy dána o okolnostech přitěžujících a polehčujících zvláštní otázka, nýbrž ponechává podle § 323, odst. 2 tr. ř. soudu úplnou volnost v úpravě otázek, zejména které skutečnosti se tu mají shrnouti do jediné otázky, nebo učiniti předmětem otázek zvláštních.
Není proto důvodem zmatečnosti podle § 344, čís. 6 tr. ř., spočívajícím v porušení předpisu obsaženého v § 322, odst. 1 tr. ř., byly-li takové skutečnosti pojaty do hlavní otázky a tak se staly předmětem výroku porotců.
Padělal-li vinník peníze potom, co byl podle zákona čís. 562/1919 Sb. z. a n. podmíněně propuštěn po odpykání dvou třetin trestu uloženého pro některý zločin podle zákona čís. 269/1919 Sb. z. a n., jsou tu podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle § 1, odst. 2 tohoto zákona. Ustanovení § 3 zákona čís. 131/1867 ř. z. o zostření trestu těžkého (i doživotního) žaláře v náhradu za zrušené držení odsouzeného v železech platí pro celý obor hmotného práva trestního.
(Rozh. ze dne 18. ledna 1937, Zm I 1244/36.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského jako porotního soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným zločinem podle § 1, odst. 2 zák. ze dne 22. května 1919, čís. 269 Sb. z. a n. a přestupkem proti veřejným zřízením a opatřením podle § 320 a) tr. z.; vyhověl zmateční stížnosti státního zastupitelství a zamítnuv odvolání obžalovaného z výroku o trestu, vyslovil, že se podle § 3 zák. čís. 131/1867 ř. z. trest doživotního těžkého žaláře obžalovanému zostřuje postem čtvrtletně.
Z důvodů:
Zmateční stížnost obžalovaného dovolává se zmatků čís. 6 a 11 § 344 tr. ř.
S hlediska zmatku podle § 344, čís. 6 tr. ř. vytýká zmateční stížnost předně porušení ustanovení § 320, resp. § 322, odst. 1 tr. ř., které spatřuje v tom, že porotní soud neprávem pojal do první hlavní otázky okolnost, že si obžalovaný odpykal trest, uložený mu za zločin podle zákona o padělání peněz ze dne 22. května 1919, čís. 269 Sb. z. a n., a neučinil tuto okolnost předmětem zvláštní otázky eventuální podle § 320 tr. ř., nebo dodatkové podle § 322, odst. 1 tr. ř., podle toho, zda dlužno za to míti, že druhý odst. § 1 cit. zák. obsahuje zvláštní skutkovou podstatu, nebo pouze stanoví zvláštní okolnosti přitěžující pro skutkovou podstatu, vymezenou v odstavci prvním § 1 cit. zák.
Především se zdůrazňuje ve směru právním, že jde v § 1 cit. zákona pouze o jednu skutkovou podstatu, která jest uvedena v prvém odst. § 1; odst. druhý a třetí obsahují pouze zvláštní okolnosti přitěžující a polehčující, podmiňující různé vyšší, resp. nižší sazby trestní.
V prvém odstavci § 1 jest obsažena trestní sazba pro ony případy, kde tyto jmenovitě uvedené přitěžující nebo polehčující okolnosti nepřicházejí v úvahu.
Podle obžaloby kladlo se obžalovanému za vinu, že se dopustil padělání peněz, ač byl již odsouzen pro některý zločin podle zák. z 22. května 1919, čís. 269 Sb. z. a n., a trest si odpykal.
Pravidlem je, že má býti dána porotcům dodatková otázka o okolnostech přitěžujících, nebo polehčujících, zakládají-li takovéto okolnosti po zákonu změnu trestní sazby nebo druhu trestu (§ 322, odst. 1 tr. ř.).
Leč trestní řád nepředpisuje v § 322 tr. ř., aby byla dána o takových okolnostech vždy zvláštní otázka, nýbrž § 322, odst. 2, ponechává soudu úplnou volnost v úpravě otázek, zejména v tom směru, které skutečnosti se mají shrnouti do jediné otázky nebo mají býti předmětem otázek zvláštních. Byla-li tedy pojata do otázky hlavní i okolnost, týkající se předchozího potrestání a odpykání trestu, byla tato okolnost učiněna předmětem zjištění porotců ve smyslu uvedených předpisů a porotci měli možnost při kladné odpovědi na otázku vyloučiti tuto okolnost. Neobstojí tedy výtka zmateční stížnosti v tomto směru s hlediska čís. 6 § 344 tr. ř. vznesená.
Přisvědčili-li porotcové k této otázce v celku, zjistili i přitěžující okolnost podle § 1, odst. 2 cit. zák. a nevykročil tudíž první soud z mezí zákonné sazby, uloživ stěžovateli trest doživotní podle § 1, odst. 2 zákona čís. 269/1919 Sb. z. a n. Nelze proto zmateční stížnosti s hlediska zmatku čís. 12 § 344 tr. ř. v tomto směru přiznati úspěch.
Zmatek čís. 11 § 344 tr. ř. nepřichází vůbec v úvahu, kdyžtě nejde o nesprávnou subsumpci, nýbrž o použití trestní sazby, založené na přitěžujících okolnostech v zákoně jmenovitě uvedených.
Názoru zmateční stížnosti, že si obžalovaný trest »neodpykal«, když po odpykání dvou třetin trestu byl propuštěn, nelze přisvědčiti.
Stanovení přísného trestu podle § 1, odst. 2 cit. zák. má svůj zákonný důvod v tom, že zasluhuje nejpřísnějšího trestu ten, koho nenapravilo ani předchozí odsouzení pro uvedený zločin, ani výkon tohoto trestu.
Podmíněné propuštění má pak svůj základ v myšlence a v předpoklade, že účelu trestu, totiž polepšení pachatelova, bylo dosaženo již v dřívějším stadiu, nežli odpykáním celého trestu, a že tedy výkonu zbytku trestu není třeba.
Byl tedy zákonem čís. 562/1919 Sb. z. a n. stanoven nový způsob provedení výkonu trestu a stačí proto pro odůvodnění vyšší sazby § 1 cit. zák. úplně, že takto podle předpisů trestního řádu ve spojitosti s předpisy zákona o podmíněném propuštění provedený výkon trestu pachatele nenapravil a neodstrašil od spáchání nového zločinu téhož druhu.
Tomuto výkladu zákona nebrání ani předpis § 14 zák. čís. 562/1919 Sb. z. a n., týkající se dodatečného výkonu zbytku trestu, neosvědčil-li se podmíněně propuštěný v době zkušebně, ani znění § 15 téhož zákona, podle něhož se pokládá trest — osvědčil-li se odsouzený ve zkušebně době — za odpykaný dnem, kdy byl trestanec podmíněně propuštěn. Vždyť sluší si uvědomiti toto:
Jisto je, že by podmíněně propuštěný pachatel, jenž se osvědčil a teprve po uplynutí zkušebně doby se dopustil znovu zločinu podle zákona o padělání peněz, propadal přísnější trestní sankci podle § 1, odst. 2 tohoto zákona, t. j. trestu doživotnímu.
Naproti tomu by spadal při odchylném nazírání, než uvedeno, podmíněně propuštěný, jenž se již ve zkušebně době znovu dopustil padělání peněz, tedy člověk z kriminálního hlediska mnohem trestuhodnější a nebezpečnější, pouze pod mírnější sazbu odst. 1 § 1 zák. čís. 269/1919 Sb. z. a n. od 10—15 let. Tento důsledek zajisté neměl na mysli zákonodárce, stanoviv instituci podmíněného propuštění, a podporují tedy i tyto úvahy správnost uvedeného výkladu pojmu »odpykání trestu«.
Zmateční stížnost státního zastupitelství, dovolávajíc se zmatku čís. 12 § 344 tr. ř., právem vytýká, že doživotní trest měl býti zostřen. a to na základě § 3 zákona z 15. listopadu 1867, čís. 131 ř. z., jímž bylo zrušeno držení odsouzeného k trestu těžkého žaláře v železech (§ 16 tr. z.), naproti tomu však stanoveno obligatorní zostření těžkého žaláře.
Toto ustanovení platí pro celý obor hmotného práva trestního, tedy i pro zákony doplňující nebo změňující skutkové podstaty trestných činů, uvedených v trestním zákonu. Proto bylo zmateční stížnosti veřejného žalobce vyhověno a trest obžalovanému uložený přiměřeně zostřen podle § 3 zák. čís. 131/1867 ř. z.

Citace:

čís. 5796. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 44-47.