Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 19 (1937)

— Čís. 343 dis. —
Čís. 343 dis.

Neodpovídá podstatě a účelu koncipientské praxe jakožto služby přípravné a výchovné, v níž se má koncipient prakticky i teoreticky seznámiti se všemi odvětvími advokátního povolání, pokud je to v rámci — Čís. 343 dis. —
advokátní kanceláře možné, přijme-li advokát za koncipienta staršího finančního úředníka ve výslužbě a zaměstná ho výlučně daňovou agendou, beztak mu úplně známou, a nikoliv i ostatní agendou kanceláře.
Nakolik je takové jednání schopno vyvolati nepříznivé, čest a vážnost stavu snižující domněnky a předpoklady u osob, nenáležejících k advokátnímu stavu.
(Rozh. ze dne 15. listopadu 1937, Ds I 56/37.)
Nejvyšší soud jako soud odvolací v kárných věcech advokátů a kandidátů advokacie vyhověl stížnosti návladního komory do usnesení kárné rady advokátní komory, jimiž tato vyslovila, že není příčiny ke kárnému stíhání Dr. A., advokáta v N., a změnil napadené usnesení v ten smysl, že je důvod ke kárnému stíhání Dr. A., advokáta v N., pro kárný přečin zlehčení cti a vážnosti stavu, jehož se prý dopustil tím, že od roku 1932 do své advokátní kanceláře jako koncipienty přijal a výlučně daňovou a poplatkovou agendou zaměstnával starší finanční úředníky ve výslužbě, čímž činil kolegům neloyální soutěž, a mohl ve veřejnosti vzbuditi domnění, že jde o koncipienta na oko a že využívá jeho styků s finančními úřady a bývalými kolegy.
Důvody:
Podle kárných spisů klade se Dr. A., advokátu v N., za vinu, že zaměstnával od roku 1932 ve své kanceláři jako koncipienta bývalého finančního radu Dr. M. přes jeho pokročilé stáří k vyřizování daňových věcí, že po jeho úmrtí v roce 1936 vyjednával o dalším vedení této agendy s Dr. O., finančním komisařem berní správy v N, a že po neúspěchu tohoto vyjednávání pověřil touto agendou dvaapadesátiletého finančního radu v. v. P., kterého za tímto účelem přijal rovněž jako koncipienta do své kanceláře, a to za měsíční plat 4 000 Kč. Hledíc k vyššímu věku jmenovaného finančního rady, který by musil teprve získati právnický doktorát a podrobiti se pak advokátní zkoušce, bylo vysloveno podezření, že tu jde o koncipientskou praxi na oko, pokud se týče o krytí advokátní praxe.
Dr. A. poukazuje k tomu, že při svém stáří 62 roků potřebuje koncipienta, který by ho mohl zastupovati v daňových věcech. O samostatnou činnost koncipienta a o jeho účast na výtěžku kanceláře podle údajů Dr. A. nejde, takže prý poměr krytí nepřichází v úvahu. Dr. A. poukazuje zároveň na zvláštní poměry své klientely, která by se prý jinak mohla obrátiti na daňové poradny; důvody, proč stáří ho nutí k přijetí koncipienta právě pro daňovou agendu, neuvádí.
Kárná rada neshledává důvodu ke kárnému stíhání Dr. A. z těchto úvah: Není prý námitek proti tomu, aby byl koncipient zaměstnáván určitě omezenou agendou. Hledíc ke specialisování mnohých advokátů. nelze beztak zaručiti všestranné vzdělání koncipienta ve všech oborech advokátního povolání. Těžiště přípravné služby leží prý v tom, aby se koncipient svou prací seznámil s metodami advokátní agendy. Není prý řeči o nekalé soutěži, přijme-li advokát koncipienta, který jest obeznámen s určitou materií, a vychází-li takto vstříc zájmu klientů, aby určité věci byly zpracovány odborníkem. Závadný by byl vylíčený postup advokátův jen tehdy, kdyby takový koncipient provozoval svou činnost na vlastní účet, nebo kdyby nepracoval pod dozorem advokátovým, nebo kdyby advokát pod záminkou zaměstnání koncipienta vyvinul nepatřičnou propagandu. Poněvadž z těchto předpokladů není žádný opodstatněn, neshledává kárná rada v postupu Dr. A. nic závadného.
Odůvodnění to neobstojí, jak stížnost návladního komory právem dovozuje.
Podle § 1, odst. 2, písm. e) zákona č. 40/1922 Sb. z. a n. je pro zápis do seznamu advokátů předpokladem m. j., že žadatel byl prakticky zaměstnán v právní službě po dobu v § 5 cit. zák. ustanovenou. Podle § 5 tohoto zákona ve znění zákona č. 144/1936 Sb. z. a n. je pro tuto právní službu předepsáno 6 let, z nichž připadá nejméně 5 let na praxi u advokáta. Právní praxe u řádného soudu, u státního zastupitelství, u veřejného notáře, u úřadu správního nebo finančního, ať se koná pro výcvik nebo pro jiný účel, se započítá jen do jednoho roku. Tato přesná úprava přípravné služby nastávajícího advokáta poukazuje jasně k jejímu účelu, záležejícímu v patřičném praktickém a teoretickém výcviku, jehož uvedené po volání nezbytně vyžaduje (viz rozh. č. 120 dis. Sb. n. s.). Z uvedené úpravy vysvítá též, že největší váhu klade tu zákon na výcvik v advokátní kanceláři. To plyne i z toho, že podle § 5, odst. 4 cit. zák. může býti ke zkoušce advokátní připuštěn jen takový kandidát, který byl po tři roky prakticky zaměstnán v právní službě u advokáta. Zajisté by účel této přípravné služby kandidáta advokacie u advokáta byl pojímán příliš úzce, kdyby šlo hlavně jen o to, aby si kandidát advokacie osvojil metodu advokátní práce, jak mylně předpokládá kárná rada. Tomu odporuje zejména předpis nařízení č. 264/1854 ř. z. o advokátní zkoušce, najmě § 13, z něhož vyplývá, že kandidát advokacie musí vykázati i důkladnou znalost veškerých odvětví civilního i trestního zákonodárství jakož i zařízení, jednacího řádu a běhu jednání u soudních úřadů.
Byť i lze připustiti, že meze tohoto výcviku, aspoň pokud jde o praktický výcvik, jsou přirozeně dány druhem a rozsahem agendy té které advokátní kanceláře, plyne přece z toho, co předesláno, s naprostou jistotou, že neodpovídá účelu a podstatě koncipientské praxe, jakožto služby přípravné a výchovné, přijme-li advokát do své kanceláře jako koncipienta staršího finančního úředníka ve výslužbě a zaměstnává-li ho výlučně právě daňovou agendou, beztak mu úplně známou a nikoliv ostatní agendou kanceláře. — Čís. 344 dis. —
Ve vlastních údajích Dr. A. lze skutečně shledati náznaky v tom směru, že mu nešlo o přijetí koncipienta ve smyslu hořejších vývodů, nýbrž o soustavné zaměstnávání odborníka samostatně vykonávanou daňovou a poplatkovou agendou za tím jediným účelem, aby si zachoval svou zvláštní klientelu z kruhů průmyslu a aby si takto získal, pokud se týče udržel převahu v soutěži s advokáty kolegy. Tomu nasvědčují též jednak vysoký plat (4 000 Kč měsíčně), jednak věk P-ův, který nedá předpokládati, že tu šlo skutečně o přípravu pro advokátní povolání.
Soutěžní převaha, kterou by si advokát získáním takové síly zjednával, byla by tím povážlivější, ježto dotčené kruhy klientů mohou — třebas mylně — aspoň předpokládati, že finanční úředník, zaměstnaný v advokátní kanceláři, zabezpečuje úspěch finanční věci nejen svými znalostmi a zkušenostmi — nabytými ve státní službě a využívanými nyní ve prospěch soukromých zájemců —, nýbrž i svými styky s úřady a úředníky z předešlé doby.
Přivodí-li advokát přijetím finančního úředníka — nominelně jako koncipienta, ačkoliv o přípravnou službu v intencích zákona vůbec nejde — takový stav, bylo by v tom spatřovati jednak neloyální soutěž proti kolegům, kteří nejsou s to neb ochotni zajistiti si rovněž podobné pomocníky, jednak mohlo by to ve veřejnosti vzbuditi dojem, že jde o koncipienta na oko, o krytí samostatné praxe nebo při nejmenším o využívání osobního vlivu koncipienta u finančních úřadů. Lze-li takto připustiti možnost, že stav Dr. A-em přivoděný vyvolal o jeho kanceláři u nepříslušníků advokátního stavu takové nepříznivé domněnky a předpoklady, z nichž veřejnost by pak mohla vyvoditi nepříznivé závěry o celém advokátním stavu vůbec, je opodstatněno důvodné podezření, že se advokát Dr. A. dopustil kárného přečinu zlehčení cti a vážnosti stavu. Bylo proto stížnosti vyhověti a napadené usnesení změniti, jak se stalo.

Citace:

Čís. 343 dis.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 648-651.