Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 3021.

Trestná činnost podle § 128 tr. zák. záleží v jakémkoliv pohlavním zneužití osoby druhého pohlaví, nedosáhnuvší 14. roku věku, vyjímajíc pouze způsob uvedený v § 127 tr. zák., totiž soulož nebo podniknutí soulože.
Zločin podle § 127 tr. zák. nepředpokládá vykonání aniž vykonatelnost soulože, nýbrž jest dokonán již předsevzetím soulože, t. j. jednáním směřujícím k vykonání soulože, třebas ještě nemožné.
Soulož, kterou podnikne žena s chlapcem pod 14 roků starým, není trestnou ani podle § 127 tr. zák., který předpokládá, že čin byl spáchán na osobě ženské, ani podle § 128 tr. zák., jenž soulož ze skutkové podstaty zprznění vylučuje; v tomto případě záleží zejména také na jejím úmyslu, který tu musí směřovati k jinakému pohlavnímu zneužití než k souloži; není-li takový úmysl zjištěn, nelze vynésti rozsudek odpuzující.
(Rozh. ze dne 22. prosince 1927, Zm I 752/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalované do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 3. listopadu 1927, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem zprznění podle § 128 tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku odsuzujícím obžalovanou pro zločin zprznění podle § 128 tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících jako zmatečný a věc vrátil krajskému soudu v Liberci, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a o ní rozhodl, přihlížeje k nezrušenému výroku, jímž byla obžalovaná uznána vinnou přestupkem podle § 516 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Stížnosti nelze upříti oprávněnost, pokud vytýká rozsudku s hlediska § 281 čís. 9 a) tr. ř., že se odsuzující výrok pro zločin zprznění podle § 128 tr. zák. zakládá na mylném právním názoru. Podle skutkových zjištění napadeného rozsudku došlo mezi obžalovanou a sedmiletým chlapcem Karlem K-em k činům, jichž účelem bylo ukojení pohlavního »styku« (správně pudu), tím způsobem, že Karel K. k vyzvání obžalované, když se byla obnažila, musil ji na jejím pohlavním údu lehtati, že pak vyňal svůj pohlavní úd a snažil se jej vsunouti do její pochvy. Toto jednání obžalované posuzoval nalézací soud jako zločin zprznění podle § 128 tr. zák., pokládaje se zřetelem na mladistvý věk chlapce za naprosto vyloučeno, by mezi oběma došlo k souloži a že by soulož mohla vůbec býti předsevzata. Stížnost právem vytýká, že se toto posuzování věci nalézacím soudem zakládá na mylném výkladu zákona. Trestná činnost podle § 128 tr. zák. záleží v jakémkoliv pohlavním zneužití osoby druhého pohlaví, která nedosáhla čtrnáctého roku věku, vyjímajíc pouze způsob uvedený v § 127 tr. zák., totiž soulož anebo podniknutí soulože. Protože § 128 tr. zák. vylučuje ze skutkové podstaty zločinu zprznění činy spadající pod ustanovení § 127 tr. zák., dlužno míti dále na zřeteli, že se v § 127 tr. zák. nepředpokládá vykonání, ba ani vykonatelnost soulože, nýbrž že zločin podle § 127 tr. zák. jest dokonán již předsevzetím soulože, t. j. jednáním směřujícím k vykonání soulože třebas ještě nemožné. Soulož, kterou podnikne žena s chlapcem pod 14 roků starým, není trestnou ani podle § 127 tr. zák., který předpokládá, že čin byl spáchán na osobě ženské, ani podle § 128 tr. zák., jenž právě soulož ze skutkové podstaty zprznění vylučuje. Po subjektivní stránce záleží tedy při zločinu podle § 128 tr. zák., byla-li pachatelkou osoba ženská, zejména také na jejím úmyslu, který tu musí směřovati k jinakému pohlavnímu zneužití než k souloži, a není-li takový úmysl zjištěn, nelze vynésti výrok odsuzující. Rozsudek soudu prvé stolice nezjišťuje však vůbec, zda úmysl obžalované směřoval k vykonání soulože, třebas ještě nemožné, či k jinakému pohlavnímu zneužití chlapce než k souloži. Nalézací soud neposoudil tudíž věc správně v naznačeném směru, jeho odsuzující výrok pro zločin zprznění podle § 128 tr. zák. jest stižen zmatečností v § 281 čís. 9 a) tr. ř. uvedenou a slušelo jej proto zrušiti. Ježto však jest třeba, by otázka subjektivního zavinění obžalované byla znova zkoumána, což podle §§ 258, 288 čís. 3 tr. ř. spadá do oboru působnosti soudu nalézacího, nelze se vyhnouti nařízení nového hlavního přelíčení a zrušovací soud nemůže ještě rozhodovati ve věci samé. Bylo proto za podmínek § 5 zákona ze dne 31. prosince 1877, čís. 3 ř. zák. na rok 1878 zmateční stížnosti v naznačeném rozsahu vyhověno ihned v neveřejné poradě a uznáno právem, jak se stalo.

Citace:

č. 3021. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 961-962.