Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. tr., 9 (1927)

Čís. 3026.

»Udati« ve smyslu § 209 tr. zák. znamená tolik jako tvrditi. Tvrzení takové se může státi i ve formě svědectví nejen před soudem, nýbrž i před bezpečnostním úřadem nebo i jinak k dotazu těchto orgánů. Udává nejen ten, kdo jako prvý oznamuje vrchnosti zločin jí dosud neznámý, nýbrž i kdo k pátrajícím četníkům při svém výslechu, třebaže k němu došlo z podnětu osoby jiné než vyslýchaného — tvrdí, že určitá osoba spáchala určitý zločin, lhostejno, zda toto udání činí z vlastního popudu či na otázku bezpečnostního orgánu. Lhostejno, zda udavač, jsa sám obviněným, neměl povinnost mluviti pravdu.
(Rozh. ze dne 28. prosince 1927, Zm II 362/27.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu ve Znojmě ze dne 30. června 1927, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 II c), 176 II a) tr. zák. a zločinem utrhání na cti podle § 209 tr. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Po věcné stránce (čís. 9 a) § 281 tr. ř.) namítá zmateční stížnost, že nelze kvalifikovati jako křivé obviňování ze zločinu a dokonce za vědomé a křivé obviňování, spadající pod trestní sankci § 209 tr. zák., činnost obžalovaného, jenž, vypovídaje jako obviněný, který nemá povinnost mluviti pravdu, při líčení celého průběhu věci a nad to ještě při vlastním doznání k jeho podepření a objasnění byl nuceni dotknouti se také součinnosti jiných osob; proto byl prý odsouzen neprávem. Než zmateční stížnost je na omylu. Obžalovaný byl odsouzen proto, že (vědomě) udal u vrchnosti, t. j. četnickým strážmistrům, kteří ho vyslýchali jako obviněného, již ve vazbě, tři osoby pro vymyšlený zločin krádeže, t. j. za to, že udal ve spojení se jmény oněch tří domnělých spolupachatelů krádeže vědomě vymýšlené skutečnosti, zakládající skutkovou podstatu krádeže takovým způsobem, že jimi byly tyto tři osoby křivě označovány za pachatele zločinu krádeže. »Udati« ve smyslu § 209 tr. zák. znamená tolik jako tvrditi před vrchností; nemůže býti pochybno, že tvrzení takové se může státi i ve formě svědectví nejen před soudem, nýbrž i před bezpečnostním úřadem nebo i jinak k dotazu těchto orgánů, tedy i četníků. Udává tudíž nejen ten, kdo jako prvý oznamuje vrchnosti zločin jí dosud neznámý, nýbrž i kdo k pátrajícím četníkům za svého výslechu — třebaže k němu došlo z jiného podnětu než od vyslýchaného — tvrdí, že určitá osoba spáchala určitý zločin, lhostejno, zda toto udání činí z vlastního popudu či na otázku bezpečnostního orgánu. Lhostejno jest posléze s hlediska § 209 tr. zák., že udavač, jsa sám obviněným, neměl povinnost mluviti pravdu, poněvadž dobrodiní, jež mu poskytuje trestní řád, že jako obviněný nemá povinnost mluviti pravdu, která by ho zatěžovala, neopravňuje ho k beztrestnému obviňování jiných ze zločinů, jichž nespáchali, nehledíc ani k tomu, že v souzeném případě neměl obžalovaný důvodu, tím méně nutnosti, by v zájmu, jak praví lepšího objasnění průběhu věci, mluvil o součinnosti osob, o nichž věděl, že krádež nespáchaly. Zmateční stížnost jest tedy bezdůvodná a byla zavržena.

Citace:

č. 3026. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, s. 973-974.