Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 365.

Zabírání bytů: 1. Zápis zmíněný v § 11 zák. o zabír. bytů nemůže býti nahrazen zprávou bytové komise, sepsanou dodatečně bez
účasti strany. — 2. Nedostatek odůvodnění naříkaného rozhodnutí je podstatnou vadou řízení. — 3. K odvodnímu spisu žalovaného úřadu podanému pouze v jednom vyhotovení nelze přihlížeti.
(Nález ze dne 23. března 1920 č. 2167.)
Prejudikatura: K 2. nález ze dne 13. února 1919 č. 137, sbírky č. 40; k 3. nález ze dne 1. září 1919 č. 3755, sbírky č. 164.
Věc: Antonín Svoboda v Zámostí (adv. Dr. Vilém Anderle z Prahy) proti okresní správě politické v Ml. Boleslavi o zabrání místností.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Výměrem bytové komise pro Pískovou Lhotu-Zámostí z 19. ledna 1920 zabrána byla v domě stěžovatelově č. p. 18 v Zámostí jedna místnost »na základě zmocnění zemské politické správy v Praze ze dne 12. srpna 1919 a okresní politické správy ze dne 18. srpna 1919« s tímto odůvodněním: Rodina stěžovatelova čítá 2 osoby, k obývání má 3 místnosti, ač třetí místnosti vůbec nepoužívá jako obytné, neboť ony dvě místnosti úplně stačí. Třetí světnice jest způsobilá k obývání, má svůj vlastní vchod, takže proti zabrání dle vládního nařízení ze dne 22. ledna 1919 námitek býti nemůže.
Odvolání z tohoto výměru okresní politická správa v Mladé Boleslavi naříkaným rozhodnutím nevyhověla, ježto zabrání bytu odpovídá ustanovení § 8 zák. z 30 října 1919 č. 592 sb. z. a n.
Pokud stížnost proti rozhodnutí okresní správy politické podaná namítá, že obec v době vydání zabíracího nálezu nebyla k zabírání bytů zmocněna, nemohl nejvyšší správní soud stížnost uznati důvodnou. Obec Písková Lhota-Zámostí byla na základě vládního nařízení z 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. k provádění opatření dle tohoto nařízení zmocněna výnosem zemské správy politické z 12. srpna 1919, vyhlášeným v zemsk. zákoníku pod č. 36. Poněvadž pak dle předpisu § 33, odst. 2 zák. z 30. října 1919 čís. 592 sb. z. a n. zmocnění na základě onoho nařízení obcím udělená vztahují se také na opatření ve smyslu §§ 2.—31. tohoto zákona a časově platí na dobu do 31. prosince 1920, podrželo i zmocnění jmenované obci udělené ve smyslu cit. předpisu platnosti po 31. prosinci 1919. Ježto pak dle protokolu o schůzi obecního zastupitelstva obce Pískové Lhoty-Zámostí z 4. ledna 1920 veškerá pravomoc pro obce z onoho zmocnění vyplývající přenesena byla na bytovou komisi tam zřízenou, což zákon z 30. října 1919 v § 22 výslovně připouští, byl výměr bytové komise z 19. ledna 1920 vydán orgánem k zabírání bytů, pokud se týče místností po rozumu onoho zákona oprávněným.
Naproti tomu shledal nejvyšší správní soud důvodnými výtky stížnosti, že řízení ve věci provedené bylo vadné a že také naříkané rozhodnutí samo stíženo jest formální vadou.
Zákon z 30. října 1919 předpisuje v § 11, že rozhodnutí o zabrání bytu nebo místnosti má býti vydáno podle jednání konaného se všemi súčastněnými; při jednání, o němž nutno vésti zápis, má se zjistiti, jsou-li tu podmínky pro zabrání bytu nebo místnosti. Po rozumu tohoto předpisu jest nezbytno, aby veškeré okolnosti, jež pro rozhodnutí o zabrání mohou býti závažný, byly zjištěny za účasti stran, tedy zejména majitele zabíraného objektu. Musí tedy veškeré tyto okolnosti při jednání straně býti označeny a musí jí býti poskytnuta možnost, aby se o těchto všech okolnostech vyjádřila, po případě jiné uvedla, jež dle jejího zdání zabrání jsou na závadu.
Z podstaty věci vyplývá, že zápis o jednání, jenž, aby vyhovoval svému účelu, musí podávati jasný a úplný obraz jednání, má býti zpravidla sepsán při jednání samém neb aspoň v přímé souvislosti s ním, a že také straně musí býti poskytnuta příležitost o správnosti zápisu se přesvědčiti, pokud se týče souhlas s jeho obsahem svým podpisem projeviti.
V daném případě, jak ze spisů je patrno, byla sice bytovou komisí provedena dne 17. ledna 1920 prohlídka, jíž stěžovatel byl přítomen. Které rozhodné okolnosti však při tom byly vyšetřeny a pokud stěžovatel měl možnost se o nich vyjádřiti, není ze spisů zřejmo. Při jednání zápis sepsán nebyl.
Tento nedostatek nemůže ovšem býti odčiněn zprávou ze dne 8. března 1920, tedy několik týdnů po prohlídce i po vydání naříkaného rozhodnutí sepsanou členem bytové komise, bez účasti strany, neboť zpráva tato, nehledíc ani k tomu, že již dle doby svého vzniku nemohla býti podkladem naříkanému rozhodnutí, nikterak neosvědčuje, že zjištění rozhodných okolností stalo se za účasti strany a nevyhovuje tedy řízení ve věci provedené uvedenému předpisu § 11 zákona z 30. října 1919.
Ale také výtku, že naříkané rozhodnutí nebylo náležitě odůvodněno, dlužno jest uznati za oprávněnou. Neboť z rozhodnutí toho nejsou patrny ani skutkové okolnosti, které žalovaný úřad měl za prokázány, ani o který předpis § 8 zákona z 30. října 1919 rozhodnutí své opíral. Tím bylo straně stíženo svého práva před tímto soudem hájiti, zejména ježto stolice první mluvila o zabrání místnosti, žalovaný úřad pak o zabrání bytu, a také soudu byla tak vzata možnost, aby přezkoumal zákonitost naříkaného rozhodnutí.
Z těchto důvodů bylo naříkané rozhodnutí dle § 6. zákona o správním soudu zrušiti.
Podotýká se, že k vývodům odvodního spisu žalovaného úřadu soud se zřetelem k předpisu § 23 zák. o správním soudu přihlížeti nemohl, ježto spis ten podán byl toliko v jednom vyhotovení.

Citace:

č. 365. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 219-221.