Mravnostní policie.

I. Pojem. — II. Orgány. — III. Obsah m. p. — IV. Podrobnosti.
I. M. p. jest odvětví policie, které dbá o zachování dobrého mravu v lidu, o ochranu veřejné mravnosti. M. p. jest odvětvím policie a proto zásadní pravidla o policii platí i pro ni (srov. heslo „Policie"). M. p. usiluje odvraceti nebezpečenství a škody, které hrozí dobrým mravům společnosti z chování jednotlivcova a odstraňovati nastalé poruchy; proto nemá zakročovati tam, kde závadné jednání zůstává omezeno na domácí život a nevystupuje na venek, do veřejnosti. Poněvadž m. p. vystupuje vrchnostensky, musí míti k zásahům do osobní sféry zákonný podklad. Tento zákonný podklad jest dvojího rázu; buď zákon přímo určité nemravnosti zakazuje anebo všeobecnou klausulí zmocňuje policejní úřady, aby proti nemravnosti zakročovaly. Tato klausule buď přímo zní na péči o veřejnou mravnost, jako v naší republice, anebo se veřejná mravnost zahrnuje do pojmu veřejného pořádku (Prusko).
II. Kdo vykonává m. p-i? M. p-i vykonávají v celé republice podle čl. 2 a 3 zák. č. 125/1927 politické úřady (to jest okresní, zemské a min. vnitra), ač-li nebyla policie ta svěřena výslovně úřadům neb orgánům jiným. To jsou
a) v českých zemích obce, které podle § 28 č. 7 čes., § 27 č. 7 mor. a slez. obec. zř. vykonávají v samostatné působnosti p-i m. Ale i tu mohou pol. úřady zakročiti podle čl. 5 zák. č. 125/1927 Sb.
b) v celé republice státní policejní úřady, jestliže a pokud jim podle zák. č. 165/1920 Sb. byla svěřena.
Pokud jde o poměr mezi obcemi a státními úřady, obec zakročuje všude tam, kde zvláštní předpisy (čl. 2 odst. 2. zák. č. 125/1927 Sb.) jí to výslovně ukládají. Zda takovým zvláštním předpisem jest i všeobecné ustanovení, že obec vykonává podle § 28 č. 7 čes. (27 mor. a slez.) obec. zř. m. p-i, může býti pochybno, ale v každém případě třeba míti na mysli, že m. p. obecní jest jen částí policie místní obci příslušející a že tedy rozsah její se určuje všeobecnou klausulí § 28 odst. 1 čes (§ 27 odst. 1 mor. a slez.) obec. zř., t. j. obec může zakročiti jen tehdy, jestliže potlačení nemravnosti jest v prvé řadě v zájmu a prospěchu obce a když na to stačí její vlastní prostředky. S tím souhlasí i § 60 obec. zř. čes., 55 mor. a slez., že, pokud nestačí místní policejní opatření na ochranu blaha veřejného, má zakročiti i politický úřad.
Ve výkonu p. m. mohou úřady policii tu vykonávající
1. vydávati všeobecná nařízení, a to politické a státní policejní úřady podle čl. 3 a 5 zák. č. 125/1927 Sb., obce v zemích českých podle § 35 čes., 34 mor. a slez. obec. zř.;
2. vydávati konkretní příkazy policejní (čl. 3 zák. č. 125/1927 Sb., § 59 čes., 55 mor. a slez. obec. zř.);
3. porušení nařízení a konkretních příkazů a zákazů trestati podle čl. 3 a 6 zák. č. 125/1927 Sb. a § 62 čes., 57 mor. a slez. obec. zř.;
4. zachování vydaných předpisů vynucovati. Srov. čl. 10 zák. č. 125/1927 Sb., § 63 čes., 58 mor. a slez. obec. zř.
III. Obsah m. p. kolísá. Kdežto v starších dobách šlo hlavně o potlačování pohlavních neslušností a o výstřednosti v pití, v moderní době se s vývojem kultury pojem ten prohlubuje a má proto policie nesnadný úkol, aby snad neomezovala svobody jednotlivcovy tam, kde se přesvědčení o nemravnosti některého jednání ještě všeobecně nevykrystalisovalo. V positivním právu rak. (srov. na př. výnos býv. rak. min. vnitra z 10. 12. 1850 o působnosti státních policejních úřadů) pojednává se o p-i m. v kapitole o hájení veřejného pořádku a počítá se sem dohled na divadla, na veřejná shromáždiště, hostince a p., povolování a dozor nad veřejnými produkcemi, svěcení nedělí a svátků, dozor nad hrami, potírání veřejné a pohoršlivé nemravnosti a prostituce.
IV. V podrobnostech buď uvedeno:
1. Pokud jde o p-i divadelní a dozor nad hrami, srov. hesla: „Divadla“ a „Hazardní hry“.
2. O veřejných produkcích a podívaných (Schaustellungen), jež nespadají pod pojem divadelních představení, byly vydány tyto všeobecné předpisy:
a) v zemích českých dekret dvor. kanceláře z 6. 1. 1836, pol. sb. zák. sv. 64, č. 5, o zásadách policejního dozírání na kočující herecké soubory, provazolezce, gymnastické umělce, hudebníky a p.;
b) na Slovensku a Podkarpatské Rusi nař. min. vnitra z 4. 8. 1901, č. 64573/1901, B. M. o povolování koncertů, produkcí a p.
Podniky pro veřejné zábavy a různá představení jsou vyloučeny v celé republice z platnosti živn. řádu (srov. čl. V, čes. živn. řádu, § 251 slov. živn. zák.).
Od těchto veřejných produkcí třeba lišiti veřejné zábavy, lidové slavnosti, průvody a radovánky a p. Konají-li se obvyklým způsobem, nejsou podrobeny právu shromažďovacímu (§ 5 zák. č. 135/1867 ř. z. v zemích českých, nař. uh. min. vnitra z 30. 9. 1913, č. 7430 lit. B na Slovensku a Podkarpatské Rusi). Zvláštní předpisy byly vydány zejména pro taneční zábavy a bály, srov. „Zábavy“.
3. S tím souvisejí předpisy o svěcení nedělí a svátků. Viz heslo „Svátky a památné dni“.
4. Pokud jde o hájení veřejné slušnosti, jsou některá porušení její trestná dle trestního zákona (v zemích českých § 516, na Slovensku § 249 trest. zák. a §§ 82 a 83 zák. přestupkového, dále v celé republice §§ 20 a 21 zák. č. 241/1922); jinak policie sama stanoví, pokud to které jednání se projevuje jako porušení veřejné slušnosti.
Porušením veřejné slušnosti jest zejména i vystavování a rozšiřování necudných obrazů a děl (t. zv. pornografické literatury. Srov. § 516 čes., 248 uh. trest. zák.). V tom směru byla uzavřena mezi řadou států v Paříži mezinárodní úmluva z 4. 5. 1910 (vyhlášená pod. č. 116/1912 rak. řís. zák. a v čl. L/1912 uh. zák.) o tom, jak potírati rozšiřování necudných publikací. K této úmluvě přistoupila i republika československá podle vyhlášky č. 184/1922 Sb. Dále byla uzavřena mezi řadou států v Ženevě dne 12. 9. 1923 mezinárodní úmluva o potlačování obchodu s nemravnými publikacemi a jich rozšiřování vyhlášená pod č. 96/1927 Sb. Ve smyslu této smlouvy bylo policejní ředitelství v Praze pověřeno funkcí ústředního úřadu pro potírání nemravných publikací v naší republice (srov. Věstník min. vnitra z 30. 7. 1922 č. 60001 str. 217).
5. Předpisy o pohlavním styku vzbuzujícím pohoršení jsou obsaženy v prvé řadě v trestním zák. čes. § 125 až 133, 501 až 516 a § 5 zák. č. 89/1885 ř. z. o donucovacích pracovnách, na Slovensku a Podkarpatské Rusi v §§ 232 až 249 trest. zák. a §§ 43 až 47 zák. čl. XXXVI/1908, §§ 81 až 83 zák. přestupkového, §§ 14 až 21 zák. č. 241/1922 Sb.
Největší význam má tu potírání prostituce a obchodu se ženami. Prostituce jest řemeslné provádění smilstva za úplatu, prostitutkou zveme osobu ženskou, která svým tělem provozuje smilnou živnost. Prostitutkou není tedy osoba, která se jenom příležitostně poddává za odměnu, dále osoba, která má povolání (na př. služka, prodavačka), ale s několika muži pohlavně obcuje jen k uspokojení své smyslnosti, nikoli však pro výdělek, a posléze osoba, která žije v konkubinátě nebo ve více méně stálém poměru s jedním mužem, i když tu nelze zištnost úplně vyloučiti.
Prostituce způsobuje veliké škody morální i zdravotní a proto veřejná moc záhy jí věnovala pozornost; vyvinuly se tři systémy:
1. systém repressivní, to jest, stát prostituci zakazuje a trestá;
2. systém reglementační, kde stát prostituci jako nutné zlo připouští, ale upravuje tak, aby příliš neškodila;
3. systém aboliční, t. j. stát o prostituci jako takovou se nestará, nýbrž proti ní jen tehdy zakročuje, jestliže porušuje veřejnou mravnost. Systém repressivní neměl úspěchu, proto přikročeno nejdříve ve Francii k reglementaci.
Obtíže právní, jež se v Rakousku reglementaci v cestu stavěly, byly zmírněny tím, že se za to pokládalo, že, je-li místní policii „ponecháno“ prostituci stíhati, že ona má k tomu toliko právo, nikoli však povinnost. A policie nezakročovala, jestliže prostitutka se dobrovolně podrobila jistým kontrolním opatřením. Změna nastala ustanovením § 5 zák. z 24. 5. 1885, č. 89 ř. z., který přenechal trestání ženských osob, jež se svým tělem provozují smilnou živnost, úřadům bezpečnostním. Jestliže takovéto ženské osoby, jsou-li tu policejní nařízení, proti nim jednají, dopouštějí se soudního přestupku, který se však stíhá jen na žádost úřadu bezpečnostního. Tím se stala prostituce vykonávaná podle policejních předpisů dovolenou a proto také kuplířství u dovolené prostituce nebylo pokládáno za čin trestní podle § 512 trest. zák. O prostituci byly pak vydány různé policejní reglementy, k nimž byla vzorem vídeňská instrukce z 17. 1. 1900 a z 5. 4. 1911 a 21. 10. 1911 o policejním dozoru nad prostitutkami, podle níž prostitutky byly dány pod nucenou kontrolu a stanovena pro ně četná omezení, zejména podrobeny nucené zdravotní prohlídce. V Uhrách zdravotní zák. čl. XIV/1876, § 91 ponechával úpravu prostituce, pokud se vztahuje na zdravotnictví, cestě nařizovací, s čímž souvisí, že podle § 84 trest. zák. přestupkového byly stíhány jen ty nevěstky, které nezachovávaly úředních předpisů na ně se vztahujících. Předpisy ty byly vydány jako statuty jednotlivých municipií. Podle § 4 zák. čl. XXI/1913 o nebezpečných zahalečích dopouští se přečinu, kdo se dá vydržovati prostitutkou nebo ženou ze smilnění žijící. Dále sem patří i nař. uh. min. vnitra 35152/1893 o dozoru nad ženskými zřízenci v hotelích a hostincích.
Reglementace ukázala se však býti rovněž nevhodným principem a proto moderní státy po vzoru anglickém zavádějí systém aboliční. To se stalo u nás zákonem ze dne 11. 7. 1922 č. 241 Sb., který ustanovuje (§ 13 a 14): „Všechna dosavadní policejní a jinaká správní opatření směřující k dozoru na prostituci se zrušují. Nevěstince se zrušují; zřizování a udržování nevěstinců se zakazuje a trestá jako kuplířství.” Za to bylo prohlášeno za soudní přestupek vyzývání ke smilstvu (§ 20, kdo způsobem, který jest s to, aby vzbudil pohoršení nebo urazil stud, vybízí nebo se nabízí k smilstvu, kdo svádí k smilstvu osobu nedosáhnuvší 16 let) a pohoršlivě provozování smilstva (§ 21 kdo provozuje smilstvo způsobem pohoršlivým pro spoluobyvatele domu nebo sousedy). Doplňkem zákona jest jednak ustanovení § 16, že má býti osobám obojího pohlaví do 18 let vedoucím život nemravný věnována nejbdělejší péče a kde toho třeba, že mají býti učiněna vhodná opatření k jich nápravě, jež mají býti do té doby, než-li bude vydán zákon o ochranné péči o mládež, ustanovena nařízením, jednak předpis § 15, že má státní správa zříditi ústavy pro nápravu prostituce.
Provádění zákona přísluší politickým úřadům za spolupůsobení obcí a policejních úřadů, v nejv. stolici min. zdravotnictví.
Sem spadá i obchod se ženami. Viz o tom heslo „Obchod děvčaty".
6. Policie zakročuje proti opilcům, kteří vzbuzují pohoršení nebo ruší veřejný pořádek, a může učiniti potřebná opatření, ovšem jen, pokud jsou nezbytně nutna k odstranění pohoršení; policie může tedy opilce z veřejného místa i násilím odstraniti a na strážnicí ponechati až do vystřízlivění a pod. Zda by bylo možno zakázati hostinskému, aby notorickému opilci již nenaléval, jest pochybno.
V českých zemích stíhá se opilství soudně v případě § 523 a 524 trest. zák. Vedle toho padá tu v úvahu zák. z 17. 2. 1922 č. 86 Sb., kterým se omezuje podávání alkoholových nápojů, a prov. nař. z 13. 6. 1922 č. 174 Sb., ačkoli jde tu zároveň o opatření zdravotní. Podle těchto předpisů jest zakázáno:
1. při zábavách tanečních podávati vůbec jiné alkoholní nápoje než pivo, víno, a to ani jako přísady k jiným dovoleným nápojům (kávy, čaje a pod.);
2. podávati dětem a osobám mladistvým za účelem požití na místě samém jakékoli alkoholní nápoje a v jakémkoli množství ve veřejných místnostech nebo na výletištích a poutích a pod.
Za nápoje alkoholní označuje zákon příkladmo pivo, víno, ovocná vína, kořalku, likéry, slivovici a rum; podle prov. nař. nepokládají se za alkoholní na př. nápoje takové, které obsahují nejvýše 1/2% alkoholu, tedy alkoholu prosté nápoje jako takové vyrobené, ne tedy rozředěné. Za osoby mladistvé se pokládají, pokud jde o požívání piva a vína, osoby, jež nepřekročily 16 let, pokud pak jde o požívání jiných alkoholických nápojů, osoby, jež nepřekročily 18 let věku. Za podávání jich se pokládá i ten případ, že by dorostlí dali dětem a mladistvým podávati alkoholní nápoje aneb dovolovali jim jich požívati.
Zakázáno jest podávati nápoje k požití na místě samém a proto jest dovoleno, aby byly odnášeny mimo výčep k požívání osobám oprávněným.
Splnění těchto zákazů jest zabezpečeno dvojím způsobem: 1. preventivně, 2. trestně.
ad 1. Každý, kdo nápoj podává, musí podávání odepříti osobě, jež jest patrně mladistvá nebo jako taková známá neb osobě, u níž může vzejíti pochybnost o věku osoby, jíž se má nápoj podati. Za tou příčinou děti a osoby mladistvé, když žádají k požívání alkoholní nápoje, musí se prokázati úředním potvrzením, že dokonaly, pokud jde o požívání piva a vína, 16. rok, u jiných alkoholních nápojů 18. rok, a v tom směru stačí všechny úřední průkazy, z nichž totožnost osoby a její věk jsou patrny. Ve všech místnostech má býti vyvěšena vyhláška o zákonech.
ad 2. a) Kdo jest odpověden za vedení živnostenských podniků, v nichž se podávají alkoholní nápoje, jest odpověden za to, aby se zákazu dbalo, a to i když sám hostů neobsluhuje, a proto musí zaměstnance svoje v tom směru poučiti; b) zaměstnanci, kteří nedbají tohoto poučení svého zaměstnavatele, jsou rovněž trestni, jakož i c) rodiče a pěstouni, jestliže děti a mladiství s jich vědomím požívají alkoholních nápojů. Trestní stíhání přísluší politickým úřadům. 7. Týrání zvířat. V zemích českých platí nař. min. vnitra v dohodě s nejv. polic. úřadem z 15. 2. 1855 č. 31 ř. z., jež ustanovuje: Kdo veřejně a způsobem, který vzbuzuje pohoršení, týrá zvířata, ať mu náležejí čili nic, buď potrestán politickým úřadem resp. státním policejním úřadem podle § 11 cís. nař. č. 96/1854 ř. z. Jsou-li některé způsoby takového týrání častější, nebo staly se v živnostenském styku obvyklými, jest zemskému úřadu vyhrazeno vystoupiti proti nim zvláštními zákazy.
Ve smyslu tohoto zmocnění byly a) v Čechách vyhláškou pražského místodržitelství z 31. 5. 1902, č. 45 z. z.; b) na Moravě výnosem místodržitelství z 15. 5. 1880, č. 20 z. z. a z 5. 11. 1901, č. 61 z. z.; c) ve Slezsku výnosem zemského pres. z 7. 1. 1899, č. 8 z. z. určité činy výslovně uznány za týrání zvířat.
Na Slovensku se podle § 86 přestup. zák. dopouští přestupku, kdo veřejně způsobem vzbuzujícím pohoršení zvíře týrá nebo mu hrubě ublíží, jakož i ten, kdo poruší předpisy nebo řády vydané proti týrání zvířat.
Přestupky jsou stíhány v zemích českých obcemi, na Slovensku administrativní vrchností.
Vivisekce k účelům vědeckým jest dovolena; zda bylo by lze i košerování dobytka živého (neomráčeného) předepsané podle rituelních obřadů židovských zakázati jako týrání zvířat, jest pochybno; jde tu o výkon náboženstvím žádaný.
Literatura.
O. Mayer: „Deutsches Verwaltungsrecht“, I. díl, 1924; týž: „Sittenpolizei" ve Stengel-Fleischmannově: „Wörterbuch"; W. Jellinek: „Verwaltungsrecht“, str. 449; Mayrhofer: „Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst“, 5. vyd., 4. sv. a dopl.; Pavlásek: „Sbierka predpisov správných a policejných platných ve Slovensku", III. částka 1929.
Ladislav Drašner a Karel Laštovka.

Citace:

č. 4915. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1935, svazek/ročník 16, s. 60-63.