K zásadním otázkám osobní daně příjmové.

Úvaha o spisu Dr. Roberta Meyera, sekčního chefa v min. fin.:
Das Zeitverhältnis zwischen der Steuer und dem Einhommen und seinen Theilen.
(Manz 1901, str. 186.)
Každý pokus, jenž směřuje k vyjasnění theoretického pozadí nového zákona o osobních daních z r. 1896, dlužno s povděkem vítati, tím spíše pak vědecké dílo vynikající hlubokou a bystrou dialektikou, bohatým obsahem a dokonalou formou. M. již mocí vysokého svého úřadu značnou měrou se súčastnil při budování zákona z r. 1896 a zajisté měl nejlepší příležitost prožíti a propracovati se řadou problémů, sporných otázek atd., které při tvoření theoretických základů o osobní dani z příjmu bylo řešiti.
Kniha rozdělena jest na 4 části. Obsah oddílu I. »časový vztah mezi daní a příjmem« (str. 1.—46.) a oddílu II. »počátky a konce výnosu neb příjmu« (str. 47.—95.) budiž podán k vůli stručnosti souvisle. M. zabývá se na prvém místě známým dilemmatem, má-li se za základ vyměřovací vzíti příjem roku, jenž roku běžnému čili bernímu předchází čili příjem skutečný minulý, aneb příjem v roce berním očekávaný čili příjem pravděpodobný, přítomný. Princip prvnější porušuje zásadu současnosti mezi zdaněním a vývojem příjmu; daň uložená po uplynutí periody hospodářské nevystihuje často více způsobilost poplatníkovu k placení daně, naopak může jej zastihnouti v situaci hospodářské, které výše daně více neodpovídá. Avšak snahu, by berní rok stýkal se s rokem hospodářským, nelze uvésti v souhlas s druhým požadavkem, aby daň stihala pouze příjem skutečný, poněvadž skutečný příjem lze zjistiti teprve po uplynutí dotýčné periody hospodářské; důsledně zavádí se do zákona berního dualita mezi uplynulou periodou hospodářskou a mezi rokem berním (běžným). Aby finanční správa přesně krok za krokem vystihovala tvoření příjmu, jest možno pouze výminečně, a pouze u jistých částí příjmových, nikoliv však u příjmu v celku, který tvoří základ pro osobní daň z příjmů. Z této nemožnosti vyplývá obtížný úkol, místo nejjednoduššího požadavku současnosti, stanoviti jiné vztahy časové, na příklad zdanění dle minulosti, dle průměru atd. Šťastné rozluštění otázky této nelze zejména shledávati v názoru vysloveném správním soudním dvorem, »že objektem daně jest příjem roku berního«. Pouze upravuje časový vztah mezi daní a objektem, jak známo, způsobem trojím, a sice zdaněním dle příjmu v roce berním, příjmu v roce minulém a dle průměru let minulých. Důsledky těchto method jsou krátce asi tyto:
První methoda, berouc za základ stav pramenů příjmových na počátku roku berního, předpokládá, že příjem ten jest právně zabezpečen, a že se také skutečně dostaví. Princip tento, dle něhož daň se přesně přimyká k příjmu, ze kterého se platí, jest schopen značného zdokonalení, bývá však pravidelně seslabován dodatkem, že »změny v roce berním nemají vliv na daň vyměřenou«. Proto počáteční příjem zůstane v běžném roce nezdaněn, v dalších letech se zdaní příjem celoroční, i kdyby v posledním roce před jeho uplynutím příjem zanikl. V dalším roce daň zanikne, ježto není více příjmu, který by se mohl »očekávati«. Methoda druhá jest výhodnější než třetí, poněvadž při 3letém průměru změna v způsobilosti k placení daně plně se vystihuje teprve po 3 letech (příklady str. 37., 58.—59.). Pro průměr se uvádí četné důvody na př.: dlouholetá zvyklost u daní výnosových, menší kolísavost daně, pravidelnější výnos, ale zmínky zasluhuje hlavně funkce vyrovnávací, která dovoluje ztráty odčítati od příjmů, a tak zisky proti ztrátám v průměrné periodě vyrovnávati.
Zdanění dle roku minulého (bez korrektury) vykazuje tento obraz: z příjmu vzniklého během roku žádná daň, v následujícím roce daň z příjmu počátečného v roce minulém, v dalších letech daň z příjmu celoročního; zanikne-li příjem, v běžném roce daň z celého příjmu, v následujícím roce daň z konečného příjmu. Zdanění dle 3letého průměru znamená, že poplatná síla po dobu 3 let se nevyužitkuje, za to v 1. roce více se zdaní, než skutečně bylo přijato, a v dalších letech platí se daň z příjmů již neexistujících.
Z těchto pokusů praxe zasluhuje povšimnutí myšlenka, aby správa finanční zachycení skutečného příjmu neb výnosu se vzdala a na místo toho vzala za základ výpočet pravděpodobného příjmu, poněvadž zdaněním dle skutečného příjmu není často ještě zdaněna skutečná poplatná síla. Žádné z těchto method nelze dávati přednost před druhou, naopak každá z nich držeti se dá jen potud, pokud přispívá k realisování nejzákladnějších zásad politiky berní. Ve skutečnosti jsou také zákony berní s osobní daní z příjmu více méně kombinací těchto method, z nichž každá má své světlé i stinné stránky.
Autor podrobuje každou z těchto method pronikavé, ale proto přece nanejvýš objektivní kritice a dochází k tomu závěru, že vady methody zdanění dle minulosti nejkřiklavěji vystupují při zdanění nových příjmů neb výnosů v druhém roce trvání, tudíž v prvním roce berním. (§ 156. odst. 2.) Zdanění dle minulosti by mělo za následek, že za základ by se položil pouze příjem počátečný t. j. onen, kterého dosaženo bylo v roce vzniku.
Tyto a jiné důsledky, ke kterým vede důsledné provedení methody 2. a 3. při zdaňování příjmů v druhém roce trvání jsou takového rázu, že nezbytně vyžadují opravy. Tuto opravu formuluje zákon náš v § 156. odst. 2. v ten smysl, že příjmy, které dosud netrvaly rok neb 3 léta, mají čítány býti dle průměru té doby, po kterou trvaly, aneb třeba-li toho, dle domnělého ročního výnosu. Ustanovení toto, přivádějíc k platnosti zásadu zdanění dle příjmu pravděpodobného, zabraňovati má chybám, které by vyvolalo výlučné zdanění dle příjmu minulého, mimo to umožňuje oprava tato vzdáti se zdanění příjmů konečných, neboť methoda druhá a třetí vede k zdanění také oněch příjmů, jichž v posledním roce trvání bylo dosaženo, tudíž příjmů, které v běžném roce více neexistují. To bylo příliš příkré; daň stává se nedobytnou, a proto korrektura výše uvedená jest tím vítanější, čím spíše umožňuje, aby příjmy více neexistující nebyly zdaněny, ježto v opáčném případě by byl příjem zdaněn více resp. déle, než trval. To by byl asi způsob, jakým dle § 232 odst. 1. by změny v roce berním dojíti měly výrazu v nastávajícím období ukladacím. Týž princip platil by i pro vydání.
Rozdělení příjmů (§ 156. odst. 1.) na pevné a kolísavé má na mysli pouze příjmy periodické, jsou však i příjmy neperiodické a krátkodobé, které zdaniti dlužno dle skutečného obnosu, v roce minulém dosaženého.
To jest asi tresť prvých dvou oddílů; jako zlatá nitka vine se vývody M. stesk na pronikavé změny, které osnova zákona parlamentárním projednáváním doznala. A není divu — u příjmů stálých místo zdanění dle roku berního vzat za základ příjem roku minulého, a u příjmů kolísavých místo zdanění dle minulého roku vzat průměr 3 let minulých. Autor správně klade důraz na naprostou relativitu uvedených method, a jest tudíž možný — ne méně relativní — úsudek, jaké újmy asi zákon uvedenými změnami utrpěl.
Princip zdanění pro futuro — který jest patrně autoru nejsympatičtější — zajisté nejlépe by vyhovoval požadavkům politiky berní, kdyby skutečně daň vystihovala příjem v jeho pohybu. Tomu ale tak není. Pro značné obtíže techniky ukladací a z jiných důvodů pouze změny rázu význačnějšího v roce berním se respektují (sr. § 58. zák. o pruské osobní dani z příjmu — snížení aspoň na o 1/4, § 232. odst. 2. našeho zákona — snížení aspoň na 2/3 dosud zdaněného obnosu). To jest vážný nedostatek, který teprve novější zákony poněkud hledí seslabiti (sr. na př. čl. 9. odst. 2. a 3. badenského zákona z r. 1900 — snížení až na 1/5). Není bez příčiny, že v zájmu, by chyby výpočtu příjmů pravděpodobných byly co možná nejmenší, princip tento platívá skoro pouze pro příjmy pevné, kde nebezpečí větších differencí není tak značné, a že namnoze in dubio doporučuje se rozhodnutí ve prospěch příjmů měnivých — tudíž zdanění dle průměru let minulých (sr. na př. zprávu berní komisse sněmovny pruské str. 26. Fuisting, Direkte Steuern I. str. 101.).
S tohoto hlediska není snad ustanovení zákona o zdanění příjmů pevných, vůči osnově příliš velikým prohřešením; za to tím jasněji vynikají nedostatky zdanění dle průměru 3 let minulých (sr. str. 39.). Právem vytýká se z kruhů zemědělských, průmyslových atd., že v nepříznivých letech se platí daň za léta dobrá, a se stanoviska berního dodati dlužno, že naopak v prvních třech letech ne vždy daň plně vystihuje poplatnost, kdežto později v dobách zlých celou tíhou doléhá, a tak se stává nevydobytelnou. V tomto bodu byla naše osnova zákona o osobních daních šťastnější a tím lepší, že princip zdanění dle roku minulého zvolila v době, kdy ostatní zákony německé stály pod dojmem pruského průměru 3 let. 1 Zdá se, že nedostatek našeho zákona měl býti mezi jiným paralysován, pokud možno, extensivní interpretací příjmů pevných v čl. 10. prov. nař. IV., a zajímavo také, že autor sám (str. 40) okruh příjmů měnivých de lege ferenda úžeji vymezuje, než zmíněný čl. 10. prov. nař. IV.
Autor ze zajímavých důvodů obrací se proti názoru správního soudního dvoru, že »objektem daně jest příjem roku běžného, kterému se pouze přisuzuje výše příjmu roku resp. let minulých«. Myšlénka tato předpokládá zejména nějaký příjem v roce berním, a nedá se použíti tam, kde v minulém roce vznikl příjem pouze neperiodický aneb krátkodobý, který do roku běžného netrval (str. 91.).
Autor označuje myšlénku tuto za nepřípadný výraz jinak zdravého principu, aby daň přimykala se k vývoji příjmu, než přece jest pochybno, zdali mínění autorovo dojde ohlasu v praxi. Názor projevený správním soudním dvorem úzce souvisí s theorií o »pramenech«, a poněvadž tato dovedla v četných pochybnostech poskytnouti zdravé rozluštění, přešla takořka v krev orgánů ukladacích. Pro názor správního soudního dvoru mluví nadpis § 156. (Besteuerungsgrundlage) a četné jiné slovní obraty na př. »in Ansatz bringen«, »in Besteuerung ziehen« a pod., z čehož se zdá vysvítati, že zákon má na mysli pouze zkonstruování základů vyměřovacích, nikoliv však vyznačení skutečného předmětu daně. Oproti tomu není snad bezvýznamno, že motivy k osnově z r. 1892 v §u 195., který přešel i v náš zákon (§ 159), shledávají bližší vyznačení objektu daně t. j. patrně příjmů minulých. Pochybno dále, zdali by se stanovisko M. dalo obhájiti ve všech případech, ač nejedná li se tu vůbec o dva zcela různé zjevy. Singulární právo §u 227. a 229. jest toho dokladem, že příjem roku běžného skutečně ještě v tomto roce daní se stihá (sr. Budw. č. 14681.). To by byla zajisté výminka ze zamítavého názoru autorova. Hledí-li se však k tomu, že příjmům dle § 227. nepřisuzuje se výše příjmů minulých, poněvadž takových zde prostě není, pak bylo by možno v tomto bodě shledávati případ, kde princip vyslovený spr. soud. dvorem nekryje se se zdaněním dle příjmů roku běžného. Výminečné předpisy §§ 227. a 229. zdají se dle známé zásady »exceptio firmat regulam« potvrzovati vývody M., a proto nelze než s interpretací, kterou M. do § 227. odst. 1. a § 232. vkládá, plně souhlasiti.
Velmi duchaplný jest výklad M., kterak odůvodniti nezdanění příjmů, které před koncem roku zanikly (str. 83. a násl.). Theorie pramenů dochází k týmž důsledkům, ovšem se svého stanoviska, že kterékoliv zdanění příjmu odpadá, jakmile pramen na počátku roku berního více neexistuje. Autor liší se tu jen potud, pokud nezdanění příjmů zaniklých uvádí v podmíněnou souvislost s opravou, kterouž pro zdanění příjmu počátečního formuluje zákon náš v § 156. odst. 2.
Jest však otázka, jestli by se se stanoviska autorova nedoporučovalo § 156. odst. 2. vykládati pouze výminečně jako vítězství methody zdanění dle roku běžného. Pokud se přihlíží k »přibližnému obnosu ročnímu«, nelze o tom pochybovati, že se tu jedná o příjem roku běžného, kde základ vyměřovací s předmětem daně se stýká. Za to »průměr dle doby trvání« mohl by se theoreticky promítnouti nikoliv do budoucnosti, nýbrž do minulosti, tak jako by se jednalo o zjištění, jakého příjmu by se bylo v roce minulém docílilo, kdyby byl příjem ten po celý minulý rok skutečně trval; v příkladě autorem citovaném na str. 84. (plat 8000 K trval od 1. července 1900 až do 30. června 1902) by byl základem daně obnos 8000 K ne proto, že v r. 1901 by se pravděpodobně tohoto příjmu dosáhlo, nýbrž proto, že vypočtěný příjem v r. 1900 by dle průměru doby jeho trvání činil 8000 K. V témž smyslu i Fuisting I. str. 96. Konstrukce tato jest čistě theoretická a nemění ničeho na výkladu § 232. o otázce nezdanění příjmů konečných (str. 85.).
V úvodu k oddílu II. vytýká M., že opomenuto bylo zákonným předpisem stanoviti, kdy nastupují okolnosti povinnost daňovou zakládající, jinými slovy, kdy vlastně příjem vzniká a zaniká. Poněvadž dle M. zákon patrně v tomto bodu otázku tuto pokládá za otázku čistě skutkovou, třeba samostatného rozluštění. Při bližším řešení tomto autor dochází k závěru, že příjem dle okolností dříve vzniká než skutečné příjmy, že však nikdy dříve nekončí, a dovozuje dále, že mínění, jakoby příjem (Einkommen) vznikl prvním příjmem (Einnahme) a posledním příjmem končil, věc nijak nevyčerpává. Na př. příjem z hospodářství počíná již provozováním, a sotva lze tvrditi, že příjem rolníka, jenž úrodu na podzim prodal, teprve na podzim vznikl.
M. poukazuje na měnivý obsah, který se za slovem »povinnost berní« v §§ech 65., 116., 117., 145. a 227. skrývá; dle autora jest to jednou povinnost platiti daň, podruhé výraz identický s nastoupením okolností povinnost berní zakládajících.
Theoreticky vzato, není otázka tato bez obtíží. Během roku berního vznikne povinnost berní proto, poněvadž seskupily se okolnosti, které ji zakládají (§ 227. a 232.), povinnost tato v následujícím roce jest povinností platiti daň ve dvou dne 1. června a 1. prosince splatných lhůtách (§§ 226. a 227. slova »zur Steuer heranzuziehen«) a celý effekt nevyhnutelně (ježto se jedná o daň přímou) podmíněn jest pravoplatným aktem ukladacím, jímž se konstatovaná povinnost berní závazným způsobem vyslovuje a poplatníku na vědomí uvádí. (Sr. Mayer, Verwaltungsrecht I. str. 396., Rauchberg, Steuerauflage etc. v Allg. Gerichtszeitung 1901 č. 37. a násl.) Tento akt ukladací jest aktem správním, jenž vtiskuje celému poměru mezi erárem a poplatníkem zvláštní, odlišný ráz a pro rozpoznání povahy nároku státu na daň a tomu korrespondujícího závazku důsledky svými jest rozhodující. Ač není radno přenášeti pojmy práva soukromého na poměry veřejnoprávní, přece přibližně možno asi srovnati zjev výše uvedený s pohledávkou, jejíž splnění zákonem jest odloženo; nedoporučovalo by se tedy povinnost berní theoreticky rozeznávati od povinnosti daň platiti, ježto v prvém případě by vznikl pojem bez obsahu, který právě v placení daně záleží. Rozlišování toto mohlo by míti nanejvýše jen potud jakési oprávnění, pokud by se jednalo jaksi o naznačení různých fasí; ale tím se ještě identita obligace berní nijak nemění. Pokud by snad ve zjevu, že může se objeviti povinnost berní bez daně, měla býti spatřována námitka proti názoru, že povinnost berní vyvolávají okolnosti ji zakládající, pak ovšem nemohl by zůstati nepovšimnut vliv aktu ukladacího. Funkce jeho jest dle panujícího mínění deklaratorní, nikoliv konstitutivní t. j. způsobem závazným přisuzuje neb odpírá vzniklé již povinnosti berní platnost dvoustrannou — vůči poplatníku i státu. Těžiště celé otázky leží vůbec v theorii práva správního, v materielním souhlasu aktu správního s podmínkami skutkovými, i v jeho formalné, a přece závazné existenci. Zde hledati možno také vysvětlení pro zjev, zajisté dosti nápadný — daně bez povinnosti berní. Dalším vývodům M. (str. 51. a násl.) o vzniku a zániků příjmů (Einnahmen) a příjmu (Einkommen) ve vzájemném poměru časovém nelze upříti originality a bystrosti, třeba že vývody, jak autor sám přiznává, na první pohled zdají se býti poněkud divnými. To se nedá popříti, že příjem zdaněný na př. dle přibližného ročního výnosu dle § 156. odst. 2. jest konstrukcí, které teprve skutečný průběh života hospodářského přílivem a odlivem příjmů a vydání dodatečně materielní obsah vkládá. Autor celou otázku tuto, zajisté jednu z obtížnějších, osvětluje na několika příkladech, a nadhazuje momenty pro řešení její důležité.
Jestliže tedy časový vztah mezi příjmem a daní není upraven jednotně, a jestliže příjmy počátečné a konečné zvláštních pravidel vyžadují, jaké stanovisko zaujati třeba tam, kde současně stýká se příjem celoroční, počáteční i konečný, příjmy pevné i kolísavé? Dají se rozdíly mezi těmito dílci příjmovými vyhladiti, a ne-li, jaký smysl má t. zv. jednota příjmu? Touto kontroversí je-li správno vyvinouti celkový příjem z příjmů dílečných dle jednotlivých pramenů a větví, aneb je-li správnější konstruovati příjem co jednotu přímo z jednotlivých příjmů a vydání, zabývá se autor v oddíle III. [rozlišování dílců (větví pramenů) v příjmu úhrnném]. Vývody autorovy, který hájí cestu první, jsou krátce asi tyto: hned na počátku tvoří potíže otázka terminologie, neboť slovo »příjem« promiscue se užívá pro příjem úhrnný i dílečný, a tím se pravý stav a pravý pojem zatemňuje. Zákon náš vyhovuje v §§ 163. a násl. cestě prvé, v §§ 156.—162. cestě druhé. Skutečný hospodářský život jest dokladem pro vynikající praktickou cenu větví příjmových; v praxi každý nejprve si vypočte příjem z budov, pozemků, kapitálů atd. a teprv pak zjistí příjem úhrnný; této praktické potřebě přizpůsobeny jsou i formuláře pro přiznání k osobní dani z příjmu; nehledě ani k účelům statistickým, které vyžadují rozvrstvení na: příjem z jednotlivých pramenů, souhrn, srážky a příjem zdanitelný. Jest chybou zákonů, že systematické rozčlenění pramenů malou pozornost věnují a otázku tuto ponejvíce v prováděcích předpisech upravují; náš zákon na př. v § 202. neuznal ani za nutné se o »větvích příjmových« zmíniti; teprve vzor fasse co integrující část prováděcích nařízení poskytuje náhradu.
Za to, zvolí-li se stanovisko jednoty příjmu, vznikne při přesném zachovávání zákonných předpisů celá řada obtíží; nelze na př. mluviti o vzniku neb zániku nějakých pramenů příjmových, když by nějaký pramen příjmový přibyl nebo ubyl, nýbrž pouze o změnách ve výši příjmu stávajícího; příjem by dle toho vznikl neb zanikl teprve tehda, když by poplatník před tím vůbec neměl žádného příjmu aneb svůj dosavadní příjem až do posledního haléře ztratil. Také by se nedalo tvrditi, že uvnitř příjmu jsou některé části co samostatné celky, naopak byl by tu pouze jeden jediný příjem; otázka odpočítatelnosti neb neodpočítatelnosti toho neb onoho vydání nedala by se často rozluštiti bez bližšího zřetele na vývoj výnosu. Proto vývoj partialů příjmových jest reelní postup hospodářský, kdežto jednota příjmu jest abstrakce, která hospodářský průběh roku v bilanci shrnuje. Tato abstrakce má svůj dobrý význam pro vědu národohospodářskou i finanční, ale není správno, jestliže tato »jednota« pouze pro sebe si osobuje název »příjem«. Kdy přecházejí zjištěné výtěžky v příjem (Einkommen)? Se stanoviska jednoty příjmu (§ 159.) dlužno bráti slovo příjmy (Einnahmen) nikoliv ve smyslu jednotlivých případů obchodních, jednotlivých aktů příjmových, nýbrž v širším slova smyslu jakožto shrnutí skupiny určitých aktů příjmových, a v tomto smyslu příjmy poukazují skoro na příjem sám; za to se stanoviska partialů příjmových a sice výnosů (plynoucích z hospodářského provozování) a požitků (plynoucích ze smluvených výnosů, na př. úroků) vznikne teprve tehdá partial příjmový, jestliže se z výnosů neb požitků těchto odrazí vydání, jejichž odpočtění pojmově k vyšetření výnosu neb požitku náleží, na př. srážky § 160. č. 1., 2., dávky a pod. Ze souhrnu dílečných příjmů odrazí se další srážky, které však jsou zcela jiného rázu. Jsou to daně prostá upotřebení příjmu na př. příspěvky na životní pojišťování. Zbytek jest zdanitelný příjem. Výpočet výnosu jest tudíž nezbytnou podmínkou a součástí výpočtu příjmu a jest chybou, že v § 156. tato důležitá součástka zjišťování příjmu byla opominuta. Čistě individuelní partialy příjmové nejsou totožny s »prameny« pruského a »větvemi« rakouského práva, spíše jsou to elementy, z kterých se prameny neb větve co summy skládají (str. 129., 130.). Někdo má více statků, a přece jest tu jeden pramen t. j. držba pozemností a více partialů příjmových.
To jest asi myšlenkový obsah prvních 5 kapitol. Theorii partialů už před 20 lety hlásal Schäffle (str. 103.), avšak jest zásluhou M., že přesvědčivými důvody theorii tuto obhajuje s hlediska předpisů zákonných; co do psychologické stránky (str. 114., 115.) mohlo by se namítnouti, že poplatník ztrativ některý ze svých příjmů zajisté ciferně si uvědomí i příjmy ostatní, a shrnuv tyto příjmy zbývající v jednotu dle celkového jejich stavu se rozhodne pro cestu úspor; jednota příjmu hlásí se tu o slovo, i když se připustí, že poplatník ten nemusí vyčkati, až po uplynutí roku se příjmy zjeví ve své jednotě, nýbrž i když hned dle pravděpodobných příjmů rozhodnutí své činí. Ohledně otázky terminologie by snad příliš nevadilo užívati složenin (úhrnný, dílečný příjem a pod.), spíše by bylo záhodno stanoviti název pro příjmy, které neplynou z výdělečného zužití jmění neb pracovní síly, poněvadž příjem neskládá se z pouhých výnosů. Také nedostává se jména pro summu příjmů dílečných, pokud se neodpočítají srážky. V tomto směru zasluhuje návrh autorův (str. 124.) povšimnutí. S čistě právnického stanoviska by dividendy spíše patřiti měly do skupiny výnosů, poněvadž moment smluvní vztahuje se pouze na nárok na podíl v zisku — pokud zisku bylo vůbec docíleno, — nikoliv však jako u úroků, na určitou výši dividendy.
Zbývalo by ještě přihlédnouti k vzájemnému poměru partialů příjmových a pramenů čili větví. Oba pojmy dlužno přesně od sebe rozlišiti (sr. str. 107.); »prameny« přihlížejí k substrátu, z něhož příjmy plynou, naopak zase partialy mají na zřeteli příjmy, nehledě k substrátům, z nichž plynou. Autor neuvádí definici partialu příjmového; z dojmu, v jaké souvislosti pojmu toho užívá, možno souditi, že v partial příjmový vkládá nejen všechny příjmy určitého, společného původu, nýbrž i vydání tyto příjmy tížící. Se stanoviska autorova, jak lapidarní větou na str. 129. naznačuje, jsou prameny čili větve pojem širší, partialy příjmové, jichž summy teprve pramen skládají, pojem užší. Tato představa by se poněkud změnila, kdybychom se postavili na stanovisko praxe pruské (sr. Fuisting I., str. 56.). Dle této praxe jsou příjmové prameny v § 7. zák. ze dne 24./6. 1891 č. 175. sb. z. pouze co skupiny uvedeny; které jednotlivé prameny dlužno míti na zřeteli, rozhodují hlavně ohledy hospodářské. Příklady uvádí M. na str. 141. S tohoto hlediska které na př. statek hospod. pokládá za pramen jediný pouze pod podmínkou vnitřní souvislosti pozemků po stránce určení a užívání, by se ovšem pojem pramene, aneb správněji určitého pramene značně zúžil. Pokud by dále individualisace dle vzoru pruského zabíhala do krajnosti, a na př. v přikoupení parcell k statku (sr. str. 136.), neb nabytí nového papíru průmyslového shledávala nový pramen a nový příjem, pak by ovšem pojem pramene byl užší než partialu. Do těchto krajností ani pruská praxe nejde, a ani jíti nemůže. Specielně u cenných papírů pochybuje M. o možnosti konstruovati pramen co jednotku výnosovou (str. 137.) a přece uvádí velmi cenné měřítko rozlišovací právě pro konstrukci pramene, zdali totiž jsou to papíry dividendové neb úročné. Papíry každé této skupiny by byly pramenem, výtěžek jejich příj. partialem. Jest tedy, — pokud se nehledí na výstřelky individualisace pramenů — partial příjmový pojmově širší než pramen? Sotva, a jako u papírů cenných, dal by se ještě snáze provésti důkaz jinde. (Sr. velmi poučné vývody na str. 138.)
V kap. 6. a 10. zabývá se M. významem partialů pro vypočtění příjmů (§ 156.); ohledně příjmů žádá, aby se vždy rozhodlo, zda příjem z určitého statku, podniku atd. jest pevný aneb kolísavý, a aby dle rozhodnutí tohoto všechny příjmy a vydání k tomuto partialu náležející dle toho neb onoho způsobu se počítaly. § 156., odst. 3. dlužno rozuměti v ten smysl, že dle »stejných zásad« se vydání posuzují i tenkráte, když se s příjmy, ke kterým náležejí, společně vypočtou. Za to v kap. 10. dochází autor k závěru, že přece jsou jistá vydání, která vzdor příslušenství k jednotlivým větvím příjmovým, takovou měrou samostatnosti se vyznamenávají, že posuzování jejich může býti pochybným. V tomto směru dovozuje M., že akcessorní povahu mají útraty provozovací (§ 160. č. 1., 2.), veřejné dávky z výnosů, které tíží, úroky z dluhů, pokud tyto náležejí mezi útraty provozovaní (§ 159.) a pod.; naproti tomu, že samostatně sluší posuzovati pachtovné, úroky z úvěru osobního, zakladacího, hypotečního atd.
Z vývodů M. plyne, že výdaje v dosti četných případech samostatnou povahu si uhájily, a že v těchto případech jest na místě druhý výklad §. 156., odst. 3., že totiž výdaje, jichž povaha napřed jest zjištěna, podle své povahy dle týchž zásad se posuzují jako příjmy; na druhé straně není však bezvýznamno, co vše se do pojmu »výloh provozovacích« vkládá, resp. vloží, (Srv. na př. čl. 14 B, čl. 18. ad 2, čl. 20. ad 4 prov. nař. IV. a pod.) Praxe § 156. odst. 3. a čl. 10. ad 11 prov. nař. IV. není v uvedených směrech ještě přesně ustálena.
Třeba však jíti ještě o krok dále; nejedná se pouze o to, zdali, a kdy výdaje sdílí povahu příslušných příjmů, nýbrž i o to, jak luštiti případy, když týž pramen, aneb přesněji řečeno, týž partial vykazuje současně příjmy pevné a kolísavé na př.: producent má zabezpečený pevný příjem z dodávek na řadu let zadaných. V takovém případě těžko bude se rozhodnouti pro tu neb onu alternativu, a konstrukce partialu neodstraní zde tytéž obtíže, s kterými se setkává praxe pruská při výkladu § 10. zák. o pruské os. dani z příjmu, který jest s naším § 156. skoro totožný. Praxe tato nemohla vyhnouti se zdanění, přiměřenému povaze těch kterých příjmů (sr. Fuisting I., str. 99., 160.), tak že jednotný charakter zdanění pramene uznán teprve judikaturou, nikoliv zákonem za přípustný pouze výminečně. Také naše praxe sotva by váhala v podobném případě provésti uvnitř příjmu zdanění dle obou principů § 156. odst. 1.
Kap. 7. obsahuje kritiku theorie o pramenech; autor uznává zásluhy theorie této o individualisaci příjmů, poukazuje na obtíže, které vznikají tam, kde pramen stěží lze získati (na př. kde jest pramen u renty a pod.), a dovozuje nemožnost theorie této tam, kde z téhož pramene po sobě neb vedle sebe plyne příjem různý. Dle M. mělo by v případech takových nastoupiti zdanění dle průměru, ale theorie pramenů žádá pro tento způsob zdanění, »by pramen v příslušném období daňovém zůstal podstatně stejnorodým, stejného rozsahu i způsobu«, aneb »aby charakter, průběh a rozsah provozování nebyl podstatně nestejnorodým«. (Sr. také Fuisting I., str. 65., 66.)
M. cituje z Fuistinga (str. 97., 98.) na str. 149. celou řadu podobných »podstatných změn«, na př. advokát, lékař přeloží sídlo své činnosti, dělnice provdáním způsobí změnu ve výdělečném svém zaměstnání, jež tvoří pramen příjmový, zvýšení provozovacího kapitálu znamená značnou změnu v povaze provozování, pachtýř stane se vlastníkem pachtovaného statku a pod. Z celého tenoru vývodů M. čerpati možno dojem, že není tak nespokojen výsledky judikatury správního soudu, jako spíše jejich motivací. V tomto směru navrhuje M., aby »prameny«, které jsou vlastně zbytečnou oklikou (str. 151.), byly opuštěny a nahraženy partialy. V případech, které správní soud až dosud řešil, docílen tedy vzdor rozdílům v nazírání na pozadí theoretické co do výsledku celkem souhlas; jest otázkou, zdali tento nahodilý zjev i budoucně se bude opakovati.
Co se konečně otázky identity pramene týče, z kterého různé příjmy plynou, nedá se popírati, že pruská praxe v tomto směru vytkla velmi cenná pravidla; nejedná se tak o fysickou identitu pramene, jako spíše o podmínky hospodářské, právní atd., pod jichž vlivem pramen na sebe jinou tvářnosť přijímá.
Kapitola 8. řeší otázku, jakého principu zdanění dlužno použiti v případě, když na místo dosavadního příjmu vstoupí příjem nový na př.: X prodá dům a uloží kupní cenu na úrok; má se tu použiti zdanění pro praeterito (součet příjmů z domu a kapitálu) aneb zdanění pro futuro dle dle § 156. odst. 2. (zdanění pouze úroků z kapitálu dle průměru atd.)? Autor hájí cestu druhou, ale připomíná, že opomíjí ustanovení § 156 odst. 2. jako nevhodné a neproveditelné. Pokud jest referentu známo, vyhovuje naše praxe úplně názoru M. Důsledné provedení theorie partialů příjmových vyžadovalo by však, aby i tam, kde nastalá úplatná změna v uložení majetkovém nepřesahuje stejný druh uložení dosavadního (na př.: koupě a prodej domu) použito bylo § 156. odst. 2., ježto tu vzniká nový partial příjmový. Jinak M. (str. 159.).
Kap. 9. podrobněji rozebírá ustanovení čl. 11. ad 5 prov. nař. IV. de lega lata i ferenda. Autoru dlužno dáti za pravdu, že zvýšení příjmů služebních znamená nový příjem a že tudíž nynější opravenou stylisaci článku tohoto, jenž případ tento vyjímá z působnosti § 156. odst. 2., nelze schvalovati.
Kap. 11. podává návrh opraveného znění § 156. zák. o os. daních.
Oddílem IV., jenž krátce shrnuje a srovnává ustanovení zákona o dani rentové, kniha končí.
Pochybnosti, které by se snad tu a tam vyskytly, neubírají samozřejmě ničeho na vysoké vědecké ceně tohoto vynikajícího díla, které slouží naší nepatrné literatuře o daních přímých jen k ozdobě, a i pro cizí zákonodárství není bez významu. V tom právě spočívá eminentní význam díla tohoto, že kriticky, v přesných konturách předvádí theoretické problémy o naší osobní dani z příjmu, k prohloubenějšímu pochopení zákona značnou měrou přispívá a četné, vítané pokyny pro praxi poskytuje.
Dr. B. Fux.

Badenský zákon z r. 1900 zvolil týž princip, co naše osnova z r. 1892. Bavory (zákon z r. 1899) zvolily průměr aspoň 2letý.

Citace:

FLIEDER, Robert. Corona regni Bohemiae. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1909, svazek/ročník 9, s. 129-159.