Č. 381.Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): 1. Nabyvatel, který převzal v kupní smlouvě na sebe povinnost zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty a vyměřovacímu úřadu to ohlásil, stává se oznámením tím stranou v řízení vyměřovacím. — 2. Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí má věcně sice povahu dávky zemské a obecní, formelně jeví se však in toto výhradně jako dávka zemská, z níž se obcím dostává jen údělu dle zásad stanovených v § 27. řádu dávk.(Nález ze dne 15. dubna 1920 č. 2922.)Prejudikatura: K 1. nález ze dne 22. dubna 1919 č. 746, sbírky č. 84 a j.; k 2. nález ze dne 28. června 1919 č. 2147, sbírky č. 149.Věc: Dr. Antonín Vetešník na Mělníce a spol. (adv. Dr. Hynek Stolz z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (zastoup. zemským radou Drem. Viktorem Maschkem) o dávku z přírůstku hodnoty.Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se jednak pro nezákonnost, jednak pro vady řízení.Důvody: Platebním rozkazem ze dne 14. března 1919 vyměřena byla z převodu nemovitostí vl. č. 1 a 41 v Kojovicích, které prodal Gustav Beykovský kupní smlouvou ze dne 23./24. dubna 1917 dru. Antonínu a Augustě Vetešníkovým, dávka z přírůstku hodnoty penízem 2996 K 81 h.Stížnost, kterou proti platebnímu rozkazu dávku tu předpisujícímu podal na zemský správní výbor Dr. Antonín Vetešník jménem vlastním a jménem Augusty Vetešníkové a i Gustava Beykovského, byla naříkaným rozhodnutím ze dne 2. října 1919 zamítnuta.O stížnosti, podané proti tomuto rozhodnutí Drem. Antonínem Vetešníkem, Augustou Vetešníkovou a Gustavem Beykovským uvažoval nejvyšší správní soud takto:Naříkané rozhodnutí zamítlo stížnost proti platebnímu rozkazu, pokud podána byla manžely Vetešníkovými, s odůvodněním, že jim jako kupitelům chybí legitimace ku stížnosti proti platebnímu rozkazu, pokud pak podána byla jménem Gustava Beykovského proto, poněvadž on Dra. Vetešníka k podání stížnosti nezmocnil.Zamítnutí stížnosti, pokud se týká manželů Dra. Antonína a Augusty Vetešníkových, odporuje zákonu. Tito převzali kupní smlouvou ze dne 23./24. dubna 1917 na sebe povinnost předepsanou dávku z přírůstku hodnoty zaplatiti a bylo to vyměřovacímu úřadu v přiznání k dávce z přírůstku hodnoty jak Drem. Vetešníkem, tak později Gustavem Beykovským podaném oznámeno. Tím nabyli však Dr. Antonín Vetešník a Augusta Vetešníková práv strany a tudíž i práva odporovati platebnímu rozkazu stížností. Je proto naříkané rozhodnutí, zamítající jejich stížnost z důvodu nedostatku legitimace, v odporu se zákonem.Právní názor, že nabyvatel vzavší na sebe v kupní smlouvě povinnost zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty a ohlásivší to úřadu stává se oznámením tím stranou v řízení vyměřovacím, vyslovil nejvyšší správní soud v opětných svých nálezech a odkazuje se zde ve smyslu § 44 j. ř. k nálezu ze dne 22. dubna 1919 č. 746/19.Na tomto právním názoru trvá nejvyšší správní soud i přes vývody odvodního spisu, k nimž dodává se následující:Tvrzením odvodního spisu, že závazek nabyvatelem převzatý jest rázu ryze soukromoprávního a převzetí dávky jeví veřejnoprávní účinek jedině v tom, že se cena zcizovací ve smyslu § 5, odst. 2 dávk. ř. o převzatou dávku zvyšuje, nemohl nejvyšší správní soud býti zviklán ve svém právním nazírání.Dlužníkem dávky z přírůstku hodnoty je dle § 15, odst. 1 dávk. řádu zcizitel. V odst. 2 cit. § dávkový řád stanoví však veřejnoprávní závazek k placení dávky i pro nabyvatele, třebas jen subsidiárně pro případ nedobytnosti dávky na zciziteli, a uznává tím zásadně i nabyvatele za účastníka veřejnoprávního poměru vznikajícího převodem nemovitosti, podrobeným dávkové povinnosti. Vedle toho dávkový řád v § 5 mluví o možnosti, aby nabyvatel převzal dávku k placení, a stal se takto na základě soukromoprávní úmluvy materielně přímým dlužníkem dávky vedle zcizitele. Připouští tedy, aby svůj veřejnoprávní závazek subsidiární úmluvou s dlužníkem vůči tomuto zostřil v přímý závazek k placení dávky.Taková úmluva mezi veřejnoprávním dlužníkem a veřejnoprávním ručitelem nemůže ovšem míti ten účinek, že by vůči oprávněnému subjektu dávky nastoupil rukojmě na místo dlužníka a tohoto liberoval. Není však příčiny, proč by soukromoprávní úmluvě mezi zcizitelem a nabyvatelem o převzetí dávky, když zákon sám ji připouští a s ní počítá, neměla přiznána býti způsobilost účinkovati také na zmíněný poměr veřejnoprávní v tom směru, že nabyvatel může takovou úmluvou svůj veřejnoprávní závazek subsidiární sesíliti tak, že převezme přímý závazek vůči oprávněnému subjektu dávky vedle hlavního dlužníka a solidárně s ním. Vždyť subjekt dávky získává tím dalšího přímého solidárního dlužníka dávky, aniž by musel svůj nárok uplatňovati případně znovu proti tomuto jako ručiteli v řízení záručním. Stane-li se tak a oznámí-li to nabyvatel úřadu vyměřovacímu, pak stává se stranou také v řízení o vyměření dávky a má v tomto řízení všechna práva strany.Tento právní názor vede ovšem k důsledku, že i stát, který sice dle § 2 dávk. ř. jest osobně osvobozen od povinnosti dávku z přírůstku hodnoty platiti jako zcizovatel a jako ručitel, stává se stranou v řízení, jestliže převezme na základě smlouvy se zcizitelem uzavřené povinnost zaplatiti dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti jím nabyté a úmluvu tu ohlásí úřadu vyměřovacímu. Jinak měla by se ovšem věc, kdyby osoba třetí, odlišná od nabyvatele, úmluvou se zcizovatelem placení dávky převzala. Takovýto tertius stojí vůbec mimo okruh osob súčastněných ať přímo, ať subsidárně na veřejnoprávním poměru vzniklém převodem nemovitosti, jenž dávce podléhá; zde nešlo by o pouhé sesílení veřejnoprávního závazku principielně již uznaného, nýbrž o založení nového veřejnoprávního závazku, jakého zákon vůbec nezná, takového účinku však soukromoprávní smlouvě přiznati nelze. Poukazuje-li žalovaný úřad v odvodním spisu k tomu, že právní zájem nabyvatelův, který nesporně má na tom, aby dávka z přírůstku hodnoty, k jejímuž placení smlouvou se zavázal, vyměřena byla správně, nestačí k tomu, aby přiznána mu byla práva strany, poněvadž by jinak práva ta musila býti přiznána i obci, na dávce participující, uvésti jest následující:Dávka z přírůstku hodnoty má sice věcně povahu dávky zemské a obecní, formelně však — jak nejvyšší správní soud odůvodnil blíže ve svém nálezu z 28. června 1919 č. j. 2147, na který se tu dle § 44 jedn. ř. odkazuje — jeví se in toto výhradně jako dávka zemská, z níž dostává se obcím toliko jistých údělů dle pravidel stanovených § 27 dávk. řádu. Z tohoto pojetí plyne, že obec v právním poměru vzniklém jednotlivým převodem vůbec súčastněna není, že zájem její na předpisu dávky v jednotlivém případě není zákonem uznán za zájem právní, a není proto důvodu přiznávati obci v řízení o předpis dávky postavení strany.Nejvyšší správní soud nemohl dáti za pravdu žalovanému úřadu ani, pokud z § 15 dávk. ř. dovozuje, že zákon neměl na mysli měniti subsidiární ručení nabyvatelovo v závazek přímý a solidární. V nálezu ze dne 26. listopadu 1919 č. 5801/19, jehož se žalovaný úřad dovolává, vyslovena byla zásada, že řízení provedené pouze se zcizitelem nepůsobí proti nabyvateli dávku ku placení převzavšímu jako druhému účastníku ve sporu. Tím zodpověděna ovšem záporně i otázka v odvodním spisu položená, zda submise zcizovatelova působí i proti takovému nabyvateli. Že by v dávkovém řádě ohledně řízení v tom směru byla mezera a že by z nedostatku předpisů o tom dalo se souditi, že dávkový řád nabyvateli dávku převzavšímu nechtěl přiznati práva strany, nejvyšší správní soud neshledává. Ohledně spoluvlastníků solidárně k placení dávky povinných ustanovil § 19 dávk. ř., dovolávaje se §§ 267 a 268 zákona o přímých daních osobních, že jsou povinni ustanoviti plnomocníka, jinak že každý z nich platí za plnomocníka ostatních. Z toho plyne, že při spoluvlastnících vyjádření jednoho působí i ve prospěch ostatních. Zájem spoluvlastníků k placení dávky solidárně povinných je věcně stejnoměrný a proto je ustanovení § 19 dávk. ř. pro spoluvlastníky úplně odůvodněno. Jinak je tomu, jde-li o zcizitele a nabyvatele dávku převzavšího. Zájmy jejich mohou býti různé, jak se v daném případě objevilo. Proto neplatí ohledně těchto, také solidárně k placení dávky povinných ustanovení § 19 dávk. ř., nýbrž každého z nich je považovati za stranu a je s každým z nich, pokud neustanovili plnomocníka, ukládací řízení provésti, a nemůže vyjádření neb opomenutí jednoho z nich působiti proti druhému.Nebylo proto potřebí řízení pro tento případ zvláště upravovati a stačí všeobecné zásady o řízení v dávk. ř. obsažené.Vývody odvodního spisu žalovaného úřadu nemohly tedy vyvrátiti názor nejvyššího správního soudu, že nabyvatel dávku převzavší oznáme ním převzetí jejího stává se stranou a bylo proto naříkané rozhodnutí, pokud nabyvatelům Dru Antonínu a Augustě Vetešníkovým odepřelo legitimaci k stížnosti, jako nezákonné dle § 7 zák. o správním soudě zrušeno.Pokud naříkané rozhodnutí zamítlo stížnost podanou jménem Gustava Beykovského pro nedostatek zmocnění Dra Antonína Vetešníka, nemá rozhodnutí to ve spisech dostatečné opory. Žalovaný úřad vycházel z předpokladu, že Gustav Beykovský Dra Antonína Vetešníka k podání stížnosti nezmocnil, resp. zmocnění jemu dané odvolal. Že by intervence jednoho advokáta vylučovala zmocnění druhého, nelze důvodně tvrditi a nelze ani tvrditi, že by intervence ta znamenala odvolání plné moci dané advokátu druhému. Gustav Beykovský pak sám ve vyjádření svém ze dne 5. září 1919 připouští, že Dr. Antonín Vetešník měl od něho všeobecnou plnou moc, od něho podepsanou a nikde netvrdil, že by tuto plnou moc byl odvolal.Ani v dopisu k vyjádření tomu připojeném nelze odvolání plné moci k podání stížnosti proti platebnímu rozkazu spatřovati, poněvadž se dopisem tím nikterak Dru Vetešníkovi nebrání stížnost podati.Není tedy pro skutkový předpoklad žalovaného úřadu, že stížnost jménem Gustava Beykovského podaná, podána byla osobou jím nezmocněnou, ve spisech opory a bylo tuto část naříkaného rozhodnutí zrušiti dle § 6 zákona o správním soudě.