Ve sporech o rozluku manželství musí soud ihned při zahájení řízení ustanoviti obhájce svazku manželského,, i když jde o manželství uzavřené dle ritu náboženství židovského.

V rozepři o rozluku manželství, dle ritu náboženství židovského uzavřeného, ustanovil první soud obhájce svazku manželského, k rekursu opatrovníka žalované straně zřízeného zrušil vrchní soud zemsky usnesení to a uložil prvnímu soudu, aby spor projednal bez obhájce a znovu rozhodnul.
Odůvodnění: § 13. poslední odstavec zákona ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. z. a nař. a čl. IV. vl. ze dne 27. června 1919 č. 362 sb. z. a nař. zachovány pro řízení o žalobách ve věcech manželských, zvláště též o rozluku, ustanoveni min. nař. z 9. prosince 1897 č. 283 ř. z., při čemž podotknouti dlužno, že dodatek cit. čl. IV., pokud vydaným zákonem nebyla zrušena, vztahuje se eventuelně na předpisy § 27. a 28. zák. rozl., nemá tedy pro danou otázku významu.
§ 18. min. nař. z 9. prosince 1897 č. 283 ř. z., jenž tedy spolu v platnosti zůstal, nařizuje, že dv. dekr. z 13. listopadu 1816, č. 1296 sb. zák. s. zůstal civilním soudním řádem nedotčen a tento dvorní dekret předpisuje, že ani ve sporech o rozluku dle § 135. ob. obč. z. ani v řízení o žádostech za dobrovolnou rozluku dle §§ 133. a 134. ob. obč. z., ani konečně v řízení o neplatnost manželství židovského nemá býti zřizován fiskální zástupce, na jehož místo min. nař. z 2. října 1851 č. 251 ř. z. nastoupil právní obhájce svazku manželského. Zákaz »nemá« je (povahy nutící. §§ 135., 133. a 134. obč. z., obsahující zvláštní rozlukové právo židovské, opírající se o zákonodárství Mojžíšovo, byly arci zrušeny § 25. zák. rod. a nastala unifikace práva rozlukového pro všecka vyznání. Avšak tím není řečeno, že nastala také unifikace práva formálního. Výsada daná pro řízení ve věcech manželství židovských nebyla zrušena a důvody zákonodárné, na nichž spočívá a které kotví v pojmech náboženských, jak to onen dvorní dekret vyjadřuje, nepominuly. Mosaické právo nepokládá svazek manželský za tak tuhý a tak nesnadno rozluoiltelný, jako učení Ježíšovo. Unifikace (práva manželského § 13. zák. rozl. uskutečněná je vlastně pro židy v jednom směru krokem nazpět, zhoršením vůči svobodomyslnému stavu práva Mojžíšova, s nímž §§ 133. a 134. ob. obč. z., nyní zrušené, v podstatě souhlasily, až na to, že chrání manželku, vyžadujíce její svolení.
A tak jediná úleva či výsada zbývá už jen v tom, že netřeba obhájce svazku manželského, a odvráceno tím nebezpečí, že obhájce proti vůli stran přivodí zvrácení rozluky, prvním soudem snad povolené. Jestliže zákon zrušil výsadné právo židovské, ačkoliv snahy po reformě práva manželského k tomu nečelily, naopak ku stavu co nejsnadnější rozlučitelnosti směřovaly, nesluší v tom jíti ještě dále, než sám zákon a vykládati tento extensivně na škodu poslední výhody vyznání židovskému ještě zbývající. Byl by tu také tvrdý odpor logický: Obhájce svazku není potřebí ani ve sporech o platnost manželství, v tom bez) vší pochyby dvorní dekret zůstal v platnosti, protože zákon rozl. té otázky ani v nejmenším se nedotýká. Avšak otázka platnosti manželství je! zákonodárci ještě důležitější než otázka rozluky (§ 16. nař. z r. 1897) a když tam obhájce neiní třeba, mělo by ho zde třeba býti?
První soud projednali pak rozepři bez přibrání obhájce a v rozsudku uznal, že manželství se rozlučuje z viny žalované strany. V odvolání žalované, do rozsudku toho podaném, bére odvolatelka v odpor pouze výrok o vině a navrhla, aby rozsudek byl změněn a uznáno bylo právem, že žádná strana na rozluce viny nemá.
Vrchní soud rozsudek ten zrušil a vrátiv věc na první :.soud, tomuto uložil, aby s přibráním obhájce svazku manželského znovu jednal a rozhodnul. Odůvodnění: Vrchní zemský soud jako soud rekursní. vyhovel usnesením ze dme 10. října 1919 stížnosti žalobcově a uložil prvními, soudu, aby spor projednal bez obhájce svazku manželského, což první soud učinil. Ježto nej vyšší soud v Brně usnesením ze dne 27. ledna 1920 v obdobném případu vyhověl
revisnímu rekursu a nařídil, aby ustanoven byl obhájce svazku manželského, je v zájmu jednotností judikatury, aby i v daném sporu týmž způsobem bylo postupováno. K otázce fèto se podotýká; že zákon ze dne. 22. května 1919 č. 320 sb. z. a nař. ustanovuje v posledním odstavci § 13. výslovně a.to všeobecně, nepřipouštěje žádných výminek ohledně nekatolických manželstev, že ve sporech o rozluku má býti postupováno podlé předpisu platných p tom, jak vyšetřovati a posuzovali neplatnost manželství, Tím zrušen byl dvorský dekret ze dne 15. listopadu 1816 c. 1296 vůbec a platí nyní předpis § 97. ob. obč. z., § 14. a 17. dvor. dekr. z 23. srpna 1819 č. 1595 sb. s. zák. a § 15. min. nař. z 9. prosince 1897 č. 293 ř. z. a ustanovuje obhájce svazku manželského bez výjimky i v případech, kde jedná se o rozluku manželství židovských, a to tím spíše, že tímto novým zákonem zrušena byla v § 25. výslovně ustanovení §§ 133., 134., 135. a 136. ob. obč. z. a tendence jeho směřovala k tomu, aby co do předpisů o sporech manželských zavedena byla jednotnost při všech vyznáních náboženských.
Poněvadž tedy v přítomném sporu nebyl k jednání o rozluku manželství přibrán obhájce svazku manželského, jehož činnost, jakožto zástupce veřejného zájmu: čelícího k zachování řádně uzavřeného manželství tvoří podstatnou součást řízení, tupí řízení před prvním soudem provedené podstatnými vadami, jež zabránily důkladné a řádné posouzení rozepře (§ 496. č. 2 c. ř. s.) i bylo je zrušiti a vrátili věc k novému jednání a Vynesení nového rozsudku.
K dovolacímu rekursu obou stran nejvyšší soud, v Brně rozhodnutí soudu odvolacího potvrdil.
Odůvodnění: Podle posledního odstavce § 13. zákona ze dne 22. května 1919 č. 320 sb. z. a n. dlužno ve sporech o rozluku (manželství jakéhokoliv, tedy také židovského) postupovati dle předpisů platných o tom, jak vyšetřovati a posuzovali jest neplatnost manželství. Proto jsou nyní soudy ve sporech o rozluku manželství povinny, šetřili kromě, předpisů civilního řádu soudního též zvláštních ustanovení dv. dekr. ze dne 23. srpna 1819 č. 1595 sb. z. s. min. sprav, ze dne 9. prosince 1897, č. 283 ř. z. týkajících se řízení o neplatnosti manželství. Těmito ustanoveními zavádí se do sportu o rozluku manželství zásada vyhledávací. z níž vzhledem k tonni, že veřejný zájem státní na trvám manželského svazku, o jehož zrušení jde, jest spolu účasten na výsledku sporu, vzchází soudu povinnost, aby k obhájení tohoto veřejného zájmu z moci úřední co nejpřesněji vyšetřil a zjistil pravou podstata případu a důvody rozloučení manželství. Aby v tomto ohledu nebylo ničeho opomenuto, ukládá zákon soudu, by hned při zahájení řízení zřídil obhájce svazku manželského (§§ 14., 17. dotčeného dv. dekr. a §§ 8., 15. zmíněného min. nař.), jemuž doručit jest žalobu. Povinnosti obhájce svazku manželského, jejž jest přibírati, k veškerému dalšímu jednání, jsou v ustanoveních dv. dekretu a min. nař. podrobně uvedeny; soud pak jest povinen bdíti nad jeho činností a kdyby shledal, že obhájce svazku manželského něco opomenul, má ho z moci úřední poučiti a napomenout. Zvláštní pozornost musí soud věnovat tomu, aby obhájce svazku manželského neopomenul, proti rozsudku, jímž byla vyslovena rozluka manželství, podati odvolání. Má tedy obhájce svazku manželského ve sporech o rozluku manželství postavení obzvláště významné, jest nezbytným účastníkem řízení, a nelze se obejiti bez něho v těchto sporech, ať již toto jeho procesuálni postavení theoreticky se pojímá jakkoliv, — ať jest pokládán přímo Za stranu samostatnou, neb alespoň se mu přiznává postavení takovéto strany; ať jako obhájce veřejných zájmů jest pokládán za zástupce státu jako vlastni strany, nebo za zástupce manželu, kteří bez jeho účasti ve sporu nemohou dosáhnout] právoplatného rozsudku: na všechen způsob jest okolnost, že obhájce svazku manželského ve sporech o rozluku manželství nebyl zřízen nebo nebyl přibrán, takovou vadou, která činí rozsudek i řízení předcházející dle § 477. c. ř. s. ať již s hlediska č. 4 nebo s hlediska Č. 5 zmatečným.
Když tomu tak jest, dlužno ke zmatečnosti právě uvedené, jež jest nezhojitelná a neodstranitelna přihlížeti ve vyšší stolici (§§ 471. č. 7. 494., 513. c. ř. s.) z povinnosti úřední i tehdy, směřuje-li opravný prostředek manželů pouze proti výroku o vině na rozluce manželství. Takovýto opravný prostředek jest formálně přípustný, a právě proto jest vyšším soudům možno a nutno, přidržeti ke zmatečnosti a napravit ji. Následkem toho jest samozřejmo. že výrok soudu prvého, jímž manželství bylo rozloučeno, nemůže, nebyl-li k řízení přibrán obhájce svazku manželského, pro zmatečnost, jíž dlužno dbáti v každém období řízení, nabýti moci prává, a výrok o vině toho kterého manžela, předpokládající. Že bylo o rozluce manželství právoplatně rozhodnuto, šetříc předpisů zákonných, pozbývá tím veškerého podkladu. Těmito všeobecnými úvahami jsou také již vyvráceny námitky v konkrétním případě v refcurseeh obou sporných stran vynesené, že
a) usnesení soudu odvolacího se prohřešuje proti základním zásadám řízení odvolacího, zejména proti § 462. c. ř. s., podle něhož soud odvolací přezkoumává rozsudek prvého soudu v mezích návrhů odvolacích, následkem čehož odvolací soud nesmí změniti rozsudek, pokud není v odpor brán;
b) že v přítomném případě žalovaná podala odvolání z rozsudku zemského soudu jen potud, pokud bylo jím uznáno, že rozluka se povoluje z Její viny; že tedy výrok o rozluce manželství nabyl moci právní a odvolací soud měl se omezil ti na řešení otázky viny;
c) že vrchní soud zemský byl stejně jako soud první stolice podle § 499. c. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v usnesení ze dne 19. října 1919, čj. R V 305/19-5, že v tomto sporu není třeba obhájce svazku manželského; a
d) že toto usnesení vrchního soudu zemského bylo doručeno také obhájci svazku manželského, který však nepodal rekursu, tak že usneseni nabylo moci práva a otázka, má-li v tomto sporu býti přibrán obhájce svazku manželského, právoplatně byla rozhodnuta.
Pouze k posledním dvěma námitkám se ještě připomíná, že zákon ukládá obhájci svazku manželského jen povinnost, odvolati se z rozsudku, jímž rozluka manželství byla vyslovena, že však k podání rekursu do usnesení výše naznačeného obhájce svazku manželského povinen nebyli, a že z toho, že nepodal rekursu, jakož i z ustanovení § 499. c. ř. s. vzhledem k tomu, co svrchu д by lo vyloženo, nelze nic odvozovat! ve prospěch názoru, stěžovatelů, jmenovitě však nelze tvrdili, že vrchní soud zemský i. kо soud odvolací uznav nesprávnost náhledu rekursním senátem téhož vrchního soudu projeveného, nemohl by se od něho odchýliti, jde-li o patrnou zmatečnost.
Potud ovšem souhlasili se stěžovateli, že nebylo třeba sprostiti zvlášť obhájce svazku manželského a že nebylo na místě, zrušiti řízení a rozsudek prvého soudu, pro neúplnost řízení. Z důvodů výše uvedených mělo se tak státi pro zmatečnost. Než v těchto směrech souid dovolací se odchyluje pouze od odůvodněni usnesení soudu odvolacího. Výrok jeho však huitino ponechati v platnosti.
Nebylo proto vyhověno rekursům sporných stran.
Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 21. června 1920 č. R I 234/20. Schin.

Citace:

Ve sporech o rozluku manželství musí soud ihned při zahájení řízení ustanoviti obhájce svazku manželského,, i když jde o manželství uzavřené dle ritu náboženství židovského.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1920, svazek/ročník 59, číslo/sešit 11, s. 438-442.