Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4648.

Administrativní řízení. — Řízení před nss-em: I. Proti výroku, kterým úřad rozhodl meritorně o opravném prostředku, nemůže býti s účinkem namítáno, že týž úřad dříve odmítl rozhodování pro svou absolutní nepříslušnost, učinil-li tak neprávem. — II. O rekursní legitimaci městského notářského úřadu v Bratislavě.
(Nález ze dne 27. dubna 1925 č. 8750.)
Věc: Julius B., a spol. v Bratislavě proti župnímu úřadu a proti župnímu výboru v Bratislavě o výměru pense.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: I. St-lé, býv, zaměstnanci města Bratislavy, zažádali v měsíci listopadu 1922 o své pesionování. Zastupitelský sbor města Br. usnesl se dne 27. až 29. prosince 1922, že žádostem těmto vyhoví, a vyslovil, že st-le dnem 1. ledna 1923 počínajíc pensionuje; ustáliv dále na základě služební doby procento pro výpočet výslužného, určil, aby pensijní požitky za měsíc leden 1923 byly vyúčtovány dle procenta toho, podle návrhu městské účtárny, od 1. února 1923 pak dle zásad upravujících pensijní požitky státních zaměstnanců zákonem č. 394/1922.
Odvolání, jež z těchto usnesení podal městský notářský úřad v Br. a dva členové zastupitelstva Dušan P. a Emanuel R., odmítl župní úřad v Br. rozhodnutím z 30. dubna 1923, že ve smyslu § 45 zák. článku XXVI ai 1896 má místa jediné stížnost na nss.
Důsledek tohoto poučení podali zmínění dva členové zastupitelstva do svrchu zmíněných usnesení zast. sboru stížnost k nss, jež byla odmítnuta a limine dle § 5 zák. o ss usnesením tohoto soudu ze 13. září 1923 č. 13648/23 z důvodu, že nař. rozhodnutí zast. sboru podléhala přezkoumání úřadu župního jako druhé a konečné stolice. Na to městský notářský úřad předložil spisy opět župnímu úřadu v Br., jenž nař. rozhodnutími z 31. března, 4. a 9. dubna 1924 o odvolání notářského úřadu znovu rozhodl takto:
»V záležitosti odvolání měst. notářského úřadu v Br. z 27. února 1923 proti rozhodnutí měst. výboru města Br. z 27. a pokr. 28. prosince 1922, který dnem 1. ledna 1923 pensionoval (jméno dotčeného zaměstnance), ale obnos pense sám neurčil, na základě zmocnění obsaženého v § 3 zák. z 26. října 1922 č. 310 Sb. vynášís e po přezkoumání této záležitosti následovní druhostupňové konečné rozhodnutí:
Odvolání se vyhovuje a napadené rozhodnutí se zrušuje.
Důvody: Poněvadž ani obnos pense, ani způsob vypočítání její (doba služby, poznačení začátku a konce, poslední plat, právní základ případných výhod atd.) nevysvítá z napadeného rozhodnutí, a není vůbec způsobilé k meritornímu přezkoumání, muselo se z formálních vad zrušiti. Proti tomuto rozhodnutí jest přípustné odvolání, které se může podati do 14 dnů od doručení bezprostředně u prvostupňové vrchnosti.«
Proti těmto rozhodnutím směřuje stížnost 18 bývalých městských zaměstnanců, shora jmenovaných, podaná u nss dne 4. června J924.
II. Z těchže rozhodnutí župního úřadu v Br. podali však st-lé také odvolání k min. pro Slov., jež rozhodnutími z 20. září 1924 odvolání ta odmítlo, napadená rozhodnutí župního úřadu zrušilo a nařídilo vydání nového usnesení se správným právním poučením, poněvadž proti konečnému rozhodnutí župního úřadu není dalšího odvolání leč stížnost k nss.
Na to vydal župní výbor v Br. rozhodnutí z 29. září 1924, jimiž jen opravil klausuli sub I. uvedených rozhodnutí v ten smysl, že proti nim jest přípustná jen stížnost na nss.
Po této opravě podali tíž st-lé — až na Dra Štěpána J. a Vojtěcha L. — druhou stížnost na nss, s první obsahově souhlasnou
Obě stížnosti směřují proti meritu sub I. uvedených rozhodnutí župního úřadu v Br.
Rozhoduje o. stížnostech musil se nss především zabývati otázkou, zda župní úřad byl vůbec příslušným vydati napadená rozhodnutí, kterouž otázku stížnost vnesla do sporu námitkou, že usnesení zast. sboru z 27.—29. prosince 1922 nemohou býti dle § 69 měst. pensijního statutu vůbec předmětem odvolání, poněvadž se jedná o akt uznalosti. Stížnost tu má zřejmě na mysli druhou větu cit. § 69, dle něhož řízení dle zák. čl. XXVI. z r. 1896 nemá místa, když žádost se domáhala výsad nebo když šlo o akt milosti municipálního výboru. Předpis ten však, nehledí-li se ani k jeho významu, v tomto případě nemůže přijíti v úvahu, ježto tu nejde ani o akt milosti ani o vyřízení žádosti o nějakou výsadu neb výhodu, jak zřejmo ze zmíněných usnesení zast. sboru, jež st-lům poskytují odpočivné jako nárok ze zákona jim příslušející, citují zákon z 10. prosince 1922, č. 394 Sb., a neobsahují zmínky o tom, že by mínila zaměstnancům poskytnouti z uznalosti něco, nač zákonného nároku nemají.
Stejně bezdůvodná jest i námitka další, že měst. notářský úřad k podání legitimován nebyl, poněvadž v době, kdy usnesení ona byla vydána, úřad měst. notáře v Br. ještě neexistoval a notář na vydání se nezúčastnil. V době, kdy zast. sbor svá usnesení učinil, nebylo město Br. již municipiem, neboť podle §§ 1 a 31 zák. ze 13. července 1922. č. 243 Sb. a podle §§ 1 a 10 nař. z 21. záři 1922 č. 275 Sb. přestala býti Bratislava dnem vyhlášení tohoto nař., t. j. dnem 30. září 1922 municipiem a stala se městem s regulovaným magistrátem. Ale pak byl jak v době, kdy zastupitelský sbor se usnášel (27.—29. prosince 1922), tak v době, kdy zmíněná usnesení byla notáři doručena (27. února 1923) — měst. hlavní notář vybaven dle § 12. cit. zák. č. 243/1922 právem odvolati se z opatření nebo usnesení zastupitelstva, rady nebo starosty, byl-li jimi porušen zákon, překročena působnost nebo ohroženo blaho obce, a to do tří dnů po doručení písemného vyhotovení dotčeného usnesení. Ani cit. zákon ani jiná norma neváží toto právo odvolací na požadavek, aby se notář usnášení zast. zúčastnil. Dle spisů byla ona usnesení zastupitelského sboru městskému notářskému úřadu doručena dne 27. února 1923 a téhož dne podal notář odvolání.
Není proto ve spisech podkladu ani pro další námitku stížnosti — jež ostatně není nijak blíže odůvodněna — že odvolání bylo podáno opožděně.
Ve věci stížnost uplatňuje nezákonnost nař. rozhodnutí výtkou, že rozhodnutí župního úřadu odmítající odvolání notářského úřadu z usnesení zast. sboru nabylo právní moci tím, že nebylo zrušeno nss-em. Shledává tedy nezákonnost v tom, že žal. úřad nař. rozhodnutím protizákonně zasáhl do právní sféry st-lův.
O této námitce uvážil nss toto:
Žal. úřad shora cit. vynesením z 30. dubna 1923 nerozhodl o věci sporné, nýbrž odepřel meritorní rozhodování pro svou nepříslušnost. Učinil tak neprávem, ježto ona rozhodnutí zastupitelského sboru podléhala přezkoumání župního úřadu jako druhé a konečné instance (viz usnesení tohoto soudu z 13. září 1923 č. 13648). Je-li tomu tak, jest výrok župního úřadu z 30. dubna 1923, příče se kompetenčním normám aktem právně nemožným a bezúčinným, jenž nemůže nabýti právní moci a nemůže jeviti žádného účinku na právní posici st-lů a zůstává bez vlivu na právní moc usnesení zast. sboru. Jestliže tedy úřad později shledal svou příslušnost a rozhodl věcně o opravném prostředku, odstranil tím svůj nezákonný a neplatný výrok, jímž odepřel rozhodnouti ve věci pro domnělou nepříslušnost svou a vyřídil tím teprve věcně dosud pendentní opravný prostředek, jenž bránil tomu, aby jím napadená usnesení nabyla právní moci práva.
Nemohl proto nss přisvědčiti stížnosti, že by byl žal. úřad nař. rozhodnutími protizákonně zasáhl do právní posice st-lů, pravoplatně upravené, a musil i tuto námitku nezákonnosti nař. rozhodnutí uznati za neoprávněnou.

Citace:

č. 4648. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 844-846.