— 361 —

Věděl-li vydražitel již před dražbou o existenci služebností na vydražené nemovitosti a neodporoval-li ani ještě po dražbě dalšímu výkonu jejich, uznal takto mléky (§ 863. obč. zák.) vydržené, leč do knihy pozemkové nezapsané služebnosti, a nemůže později od takto uzavřené smlouvy jednostranně ustoupiti (odporem proti výkonu).

Důvody:
Dle spisů jest nižšími stolicemi nezvratně zjištěno, že žalobce dobře věděl, že žalovaní požívají ode dávna, každým způsobem však po více než 30 let sporné cesty k hospodářským účelům, připadne — 362 —
aby se mohli dostati do kostela a do města, že si zvláště také v době nabytí sporné pozemkové částice byl toho vědom, že nabývá této částice se služebnostmi na ní váznoucími, že konečně též po nabytí nemovitosti v dražbě, ba dokonce po fysickém rozdělení a převzetí nynější částice sporné do výlučné držby nečinil žalovaným žádných překážek v dalším výkonu příslušných služebností a že žalovaní nerušeně jako dosud užívali práv průchodu a honění dobytka po sporné částici až do jara 1913, kdy žalobce najednou odporoval a překážel výkonu těchto služebností vykopáním příkopu na příslušné cestě a dal z příčiny té dojiti ke sporům z rušené držby, v nichž podlehl. Dlužno pak uvážiti, že dle ustanovení §u 863. obč. zák. může býti vyjádřena vůle stran nejen výslovně, nýbrž i mlčky takovými činy, jež o tom po uvážení všech okolností nezanechávají žádného důvodu k pochybnostem.
Ze shora uvedených a zjištěných okolností pak, že totiž žalobce jednak před dražbou dobře věděl o právní existenci a skutečném výkonu sporných služebností, jednak i po dražbě, tedy též již ve své vlastnosti jako vydražitel, se podrobil dalšímu výkonu sporných služebností žalovanými, ježto, jak prokázáno, po více jak 3 léta proti tomu ničeho nenamítal, nutno vším právem dovozovati, že žalobce tímto svým chováním, jež nepochybně sluší podřaditi pojmu konkludentního jednání ve smyslu shora zmíněného předpisu, uznal mlčky a správními účinky služebnosti žalovanými vydržené, avšak nevtělené. Došlo-li však v tomto směru platně (způsobem právě zmíněným) k úmluvě, k dohodě mezi stranami, nesměl již žalobce později jednostranně ustoupiti od úmluvy. Důsledkem toho nemohla již okolnost, že žalobce v roce 1913, tedy teprve po více jak 3 letech od nabytí sporné částice (1909) uznal za vhodno, opříti se výkonu sporných služebností žalovanými, otřásti nějak ještě právy žalovaných, jež sám (žalobce) kdysi uznal. Při tomto právním názoru, a sice vzhledem ku zjištění, že žalobce již jako vydražítel uznal právně účinně vydržená práva žalovaných, jest již se zřetelem na zvláštní poměry tohoto případu zjevně bezpodstatným, odvolává-li se žalobce na odůvodněnou žalobní prosby na ustanovení §u 170., č. 5. ex. ř., a bylo by zbytečným, uváděti blíže na přetřes otázku, pro rozhodnutí nynějšího právního případu bezvýznamnou, jak dlužno vykládati posledně zmíněná ustanovení pokud se týče nevtělených a před početím dražby soudu neohlášených služebností.
(Rozhodnutí nejvyššího soudu ze dne 9. září 1915, č. j. Rv V 2013/14 / 2.) —i—

Citace:

DNK.. Choďte v levo!. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit 4, s. 133-134.