Vyhledávání v dokumentech NPD: Všehrd, 9 (1928) - Univ. prof. Dr. Dobroslav Krejčí: Učebnice zemědělské politiky.

Č. 557.

Pozemková reforma: I. * Není přípustno dovolávati se zákona ze dne 30. října 1919 č. 593 sb. z. a n. o ochraně drobných zemědělských pachtýřů jako důvodu založeného záborovým zákonem pro odmítnutí žádaného souhlasu k prodeji pozemků, tvořících součást zabraného majetku. — II. * Přednese-li strana, jejíž žádost za udělení státního souhlasu ke zcizení části zabraného majetku pozemkového (§ 7 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n.) byla zamítnuta, žádost svoji poznovu, nemůže rozhodující úřad, jelikož jde o žádost za dispensaci ze všeobecného zákazu, která se svojí právní povahou řadí k aktům konstitutivním, zamítnouti novou žádost ob rem judicatam, aniž by předběžným zkoumáním zjistil, že se od doby původního zamítnutí v ničem nezměnily rozhodné poměry faktické i ohledy veřejného zájmu. — III. * Udělení či odepření státního souhlasu ke zcizování části zabraného majetku pozemkového dle § 7 zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n. není aktem pouhé libovůle úřadu, nýbrž jest výkonem úřední moci, která se může pohybovati toliko v mezích daných účelem zákona záborového. Tvrdí-li strana, že mezí těch v daném případě nebylo dbáno, tvrdí tím nepřípustný zásah v její subjektivní právo, který dopouští možnost dovolati se nejvyššího správního soudu. — IV. * Kupec pozemků, tvořících součást zabraného majetku, jest legitimován k stížnosti na nejvyšší správní soud proti zamítnutí žádosti podané společně s vlastníkem za udělení státního schválení dle zák. ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n.
(Nález ze dne 21. října 1920 č. 8338.)
Věc: Karel Gottl a společníci v Zámrskách (adv. dr. Max. Leiser z Prahy) proti Státnímu úřadu pozemkovému v Praze stran neschválení prodeje hostince čp. 75 s pozemky v Zámrskách.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Státní úřad pozemkový v Praze vyslovil rozhodnutím ze dne 22. listopadu 1919 č. 40819, že nemůže schváliti smlouvu trhovou, kterou vlastníci panství Zámrsku Karel Gottl a spol. prodali Jaroslavu Rautenkranzovi hostinec čp. 75 v Zámrsku s pozemky ve výměře 3 ha, 85 arů a 49 m2 vzhledem k tomu, že se pozemky nalézají v drobném pachtu, a to až do doby, kdy bude o právu drobných pachtýřů rozhodnuto dle zákona ze dne 30. října 1919 č. 593 sb. z. a n., neboť pachtýři tito o svou ochranu žádali.
Podáním ze dne 19. prosince 1919 oznámili na to stěžovatelé Státnímu úřadu pozemkovému, že dle úředního vysvědčení okresního soudu ve Vysokém Mýtě ze dne 12. prosince 1919 nikdo neuplatňoval v zákonné lhůtě své právo požadovací podle zákona z 27. května 1919 č. 318 sb. z. a n. k pozemkům, o jejichž prodej jde, že zákon ze dne 30. října 1919 č. 593 sb. z. a n. není příznivému vyřízení původní žádosti jejich na překážku, protože žádný z dotyčných pachtýřů neučinil a nemohl učiniti oznámení, že si pozemek nadále v pachtu podrží, neboť Jaroslav Rautenkranz se se všemi vyrovnal a nad to bylo do smlouvy v čl. V. pojato ustanovení, že na stranu kupující přechází povinnost event. dodržení pachtovního poměru. Poukazujíce pak k té okolnosti, že ze smlouvy byl již vyměřen a také zaplacen poplatek převodní, že kupující si pro tuto koupi opatřil spořitelní zápůjčku, že je nutno, aby se pokračovalo v restauraci stavení čp. 75 v Zámrsku a že Jaroslav Rautenkranz jest vyučen živnosti hostinské, žádali, aby takto doplněné původní jejich žádosti bylo co nejdříve vyhověno. Státní úřad pozemkový naříkaným rozhodnutím žádosti nevyhověl a připomenul, že vedle důvodů obsažených v jeho vyřízení z 22. listopadu 1919 jsou proti odprodeji hostince s pozemky též zásadní rozpory s účely sledovanými zákonem ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro nedostatečnost řízení a nezákonnost podané, byl nejvyšší správní soud především nucen, zabývati se námitkou odvodního spisu žalovaného úřadu, dle níž jest stížnost Jaroslava Rautenkranze nepřípustná, protože není k ní vůbec legitimován, když není majitelem majetku státem zabraného a majetkových výhod, jichž ochrany se domáhá, získal jednáním protizákonným.
Jaroslav Rautenkranz jest dle smlouvy trhové ze dne 16./27. srpna 1919 kupcem hostince čp. 75 v Zámrsku s pozemky a podal dne 13. září 1919 společně s vlastníky zmíněných nemovitostí k ministerstvu zemědělství a dne 19. prosince 1919 opět k Státnímu úřadu pozemkovému v Praze žádost o svolení k prodeji resp: koupi nemovitostí těch. Rozhodnutí Státního úřadu pozemkového ze dne 22. listopadu 1919 č. 40819 bylo vydáno advokátu Dru. J. S. jako společnému zástupci Karla Gotla a spol. a Jaroslava Rautenkranze jako strany a podobně stalo se s rozhodnutím ze dne 2. ledna 1920 č. 43961/1919. Rozhodnutí ta byla tedy řízena také proti němu, i on jest jimi ve svých právech získaných smlouvou trhovou dotčen a tedy oprávněn, aby se domáhal ochrany práv těch stížností také k nejvyššímu správnímu soudu. Za jednání protizákonné nelze smlouvu tu již a priori označovati, neboť jde teprv o to, aby se rozhodlo, zda byl smlouvě té státní souhlas odepřen právem čili nic.
Jest tudíž námitku nedostatku legitimace Jaroslava Rautenkranze pokládati za bezdůvodnou.
Odvodní spis namítá dále, že vůbec nikdo nemá práva na to, aby byl majetek jeho propuštěn úředním souhlasem ze záboru, naopak může prý Státní úřad pozemkový volně uvážiti, zda souhlas dáti chce či nikoliv.
Námitku tuto, která ve své podstatě obsahuje tvrzení o nepřípustnosti stížnosti z důvodu, že tu není porušení nějakého subjektivního práva strany (§ 2 zák. o spr. soudě), nemohl rovněž nejvyšší správní soud uznati za správnou.
Záborem nemovitostí nenastalo ještě ani jejich vyvlastnění ani jejich konfiskace. Záborem nebyl majitel naprosto vyloučen ze všeho vlivu a vší disposice s pozemky zabranými.
Zábor sám jest jen provisorním přípravným opatřením učiněným se strany státu k tomu cíli, aby zamýšlená reforma pozemková nebyla ohrožena nebo znemožněna libovolnými a svémocnými právními akty vlastníků dosavadních.
Proto byly statky zabrané podrobeny jakési kuratele státu, jenž má udíleti ke každé právní disposici s nimi své svolení.
Udělení tohoto svolení není však aktem pouhé libovůle. Jest výkonem úřední moci, jež pohybovati se může toliko v mezích daných účelem zákona, který — jak již vyloženo — soukromé vlastnictví jen potud obmezuje, pokud toho jest potřebí k provedení zamýšlené reformy pozemkové, určené obsahem svým již v §§ 1 a 10 záb. zákona.
Tvrdí-li strana, že hranic těchto v konkrétním případě nebylo dbáno, tvrdí tím nepřípustný zásah ve své subjektivní právo, který dopouští možnost dovolati se nejvyššího správního soudu. Odvodní spis žalovaného úřadu činí však ještě další námitku, která by vylučovala, aby se vešlo na meritum věci, t. j. námitku rei judicatae, pokud jde o důvod zamítnutí převzatý z rozhodnutí ze dne 22. listopadu 1919 č. 49819 a poukazující na práva drobných pachtýřů. Nejvyšší správní soud nemohl ani této námitce přiznati oprávněnosti. Nelze přehlédnouti, že udělení státního souhlasu k disposicím vlastníka se statkem zabraným není nižádným aktem deklarativním, nýbrž že.jest jakousi dispensací ze všeobecného zákazu, která svojí právní povahou se řadí k aktům konstitutivním. Pro akty takové, jež jsou jen výrazem logické konkluse odvozené ze subsumpce daných poměrů konkrétních pod pravidlo, jež není v zákoně pevně formulováno, nýbrž jen dáno udáním účelu zákona, sledujícího ochranu určitých zájmů veřejných, rozhodným jest stav i nazírání na tyto zájmy veřejné tak, jak se právě vývojem života a společnosti trvale a nepřetržitě utváří.
Možnost i přípustnost změny tohoto stavu a nazírání, působící, že jedna premisa onoho sylogismu se během doby může měniti, vylučuje možnost poukázati v pozdější době při uvažování téže otázky prostě na výrok dříve učiněný, není-li zjištěno, že ani ve faktickém stavu ani v pojímání rozhodného účelu zákona nestala se od doby dotčeného výroku nižádná změna.
To vede k tomu, že úřad k rozhodování povolaný nemůže nižádnou žádost opětovanou za udělení takové dispense odmítnouti pro právní moc předešlého zamítavého rozhodnutí, aniž zjistil, že se vůbec nezměnily v ničem od té doby rozhodné poměry faktické i ohledy veřejného zájmu.
Pak arciť může vysloviti, že, ježto nijaké změny neshledal, zůstává v platnosti výrok jeho dřívější.
Toto konstatování však v naříkaném rozhodnutí nelze spatřovati. Strana uplatňovala ve své žádosti nové okolnosti, žalovaný úřad celou věc podrobil znova své úvaze a vydal výrok nový ve věci znějící, jímž nově (a nikoliv s pouhým poukazem na dřívější své odmítnutí) o žádosti rozhoduje.
Že toto své zamítavé rozhodnutí opírá zase o stejný důvod, na jaký založil svůj předešlý výrok, neubírá rozhodnutí tomu rázu rozhodnutí nového, samostatného, a nestojí tudíž jeho přezkoumání nejvyšším správním soudem v cestě překážka věci rozsouzené.
Co do věci samé bylo uváženo:
Ze zákona záborového sama nedá se nikterak odvoditi účel sledovaný zákonem o ochraně drobných zemědělských pachtýřů ze dne 30. října 1919 č. 593 sb. z. a n.
Patrno jest to již z toho, že zákon posléz uvedený neobmezuje svoji platnost jen na velké statky záboru podřízené, patrno je to však ještě více z toho, že dle zákona ze dne 30. října 1919 č. 593 sb. z. a n. zcizení pozemků, na které si mohou drobní pachtýři činiti nárok, nikterak není obmezeno.
Není tedy případným dovolání se zákona ze dne 30. října 1919 č. 593 sb. z. a n. jako důvodu založeného záborovým zákonem pro odmítnutí žádaného souhlasu k prodeji pozemků, o něž jde.
Jinak však, pokud naříkané rozhodnutí odmítá požadované schválení proto, že odprodej nemovitostí zmíněných jest v zásadním rozporu s účely sledovanými zákonem ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. z. a n.
Ve výroku tomto nemožno arciť spatřovati nižádnou nezákonnost, ježto, hájí-li úřad účel záborového zákona, plní tím jen úkol a povinnosti na něj vznesené a nedopouští se nijakého neoprávněného zásahu v subjektivní práva strany.
Ale výrok tento neobsahuje nižádného bližšího odůvodnění, ani výkladu, nenaznačuje, proč a v čem zamýšlený odprodej odporuje účelu záborového zákona a nepodává nižádného dostatečného podkladu pro zjištění, zda a pokud úřad, vyslovuje odmítnutí zamýšlené disposice vlastníkovy, se držel v oněch mezích, které pro jeho volný pohyb a jeho volnou úvahu mu účel zákona postavil.
Prázdnost i nedostatečnost tohoto odůvodnění brání straně hájiti se proti eventuelní nezákonnosti při postupu žalovaného úřadu, a nedovoluje nejvyššímu správnímu soudu, aby přezkoušel, zda konkrétní účel, jejž úřad sledoval, opravdu v rámec záborového zákona spadá či nikoliv.
V tom spatřovati jest však podstatnou vadu řízení, která po rozumu § 6 zákona o správ. soudě odůvodňuje zrušení naříkaného rozhodnutí.
S vývody teprve při veřejném líčení přednesenými, že sporné pozemky si vlastník reklamuje do výměry, jemu dle § 11 záborového zákona k vlastní volné disposici vyhrazené, nejvyšší správní soud vzhledem k § 18 zákona o správ. soudě nemůže se obírati.

Citace:

—KG.. Univ. prof. Dr. Dobroslav Krejčí: Učebnice zemědělské politiky.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1928, svazek/ročník 9, číslo/sešit 9-10, s. 305-306.