Soudu exekučnímu přísluší podle § 17, odst. 2 ex. ř. projednávati i spory určovací o náhradu škody podle § 301 ex. ř.

Žalobkyně vede proti svému manželu na základě rozsudku pro výživné za dobu 24 měsíců v sumě 14000 Kč exekuci zabavením a přikázáním k vybrání dvou třetin důchodu, který týž manžel podle udání má u své zaměstnavatelky firmy P. jako obchodní cestující.
Poddlužnice firma P. ohlásila jak krajskému soudu v J., který exekuci povolil, tak i okresnímu soudu v J., který pohledávku přikázal к vybrání, že důchod dlužníka K. K. z tohoto poměru jest nepatrný a občasně žádný a že firma témuž na ten čas nic nedluhuje. Nato žalobkyně podala na firmu P. žalobu, v níž uvádí, že její manžel má u žalované firmy důchod převyšují daleko existenční minimum, a to nejméně 12000 Kč ročně, že poddlužník ručí podle § 301 ex. řádu vymáhajícímu věřiteli za veškeré škody z vyjádření, které jest nepravdivé nebo nedostatečné, pokud poddlužník takové vyjádření vědomě učinil. Aby žalobkyně mohla svůj nárok na odškodnění i zvláštní žalobu uplatniti, má zájem na tom, aby se rozsudkem zjistilo, že důchody a výdělek jejího manžela u žalované firmy převyšují existeční minimum z exekuce vyloučené. Žaluje proto a navrhuje, aby bylo zjištěno, že důchod jejího manžela ve službách žalované firmy činí ročně nejméně 12000 Kč a že důchod ten již dne 1./10. 1925 tohoto obnosu dosahoval. Žaloba byla podána u krajského soudu v K. H. jako u soudu příslušného podle bydliště žalované strany. Žalovaná firma vznesla mimo jiné námitku věcné nepříslušnosti z důvodu, že příslušným jest podle ustanovení § 17 a 301 ex. řádu jedině soud exekuční. Namítala dále, že jest nepřípustnou žaloba určovací, ježto žalobkyně na základě vlastního tvrzení o výši důchodu jejího manžela může firmu jako zaměstnavatele žalovati přímo na zaplacení.
Krajský soud v K. H. vyhověl námitce nepříslušnosti soudu a žalobu odmítl, z důvodu, že podle doslovu § 17 náležejí před soud exekuční i spory o náhradu škody vymáhané na poddlužníku podle § 301 proto, že učinil o zabavené pohledávce vědomě neúplná neb nesprávná udání. Kromě toho nelze přehlédnouti, že běží o žalobu určovací, která je nepřípustná, je-li možno žalovati hned na plnění, jak tomu jest v této rozepři. Žaloba musela proto býti podle § 261 c. s. ř. odmítnuta pro věcnou nepříslušnost soudu a nemohla býti soudu příslušnému postoupena, poněvadž žalobkyně neučinila v tom směru patřičný návrh.
K rekursu strany žalující vrchní (tehdy zemský soud) v Praze usnesení krajského soudu v K. H. změnil, z toho důvodu, že žalobkyně žalovala firmu na určení, že mezi jejím manželem a žalovanou firmou jest služební poměr a že na základě tohoto služebního poměru přísluší jejímu manželu příjem aspoň 12000 Kč ročně, který žalobkyně pro svou pohledávku 14000 Kč zabavila a dala si přikázati k vybrání. Vymáhající věřitel, žaluje pohledávku k vybrání přikázanou, vykonává pouze práva svého dlužníka, a nemůže proto míti více práv, než by měl sám dlužník. Není pražádné pochybnosti, že dlužník by mohl poddlužnici žalovati jen u věcně a místně příslušného krajského soudu v K. H., a to ať již jde o placení nebo pouhé určení.
Nejde tedy o rozepři podle § 17 II ex. ř., nýbrž o rozepři, pro niž platí forum § 45 jn.
Na revisní rekurs strany žalované nejvyšší soud obnovil usnesení krajského soudu odůvodniv rozhodnutí takto:
Podle druhého odstavce § 17 ex. ř. přísluší soudu exekučnímu projednávati a rozhodovati všechny spory vzniklé za řízení exekučního a z něho, pokud v exekučním řádu není prohlášen jiný soud za příslušný. K příslušnosti exekučního soudu náležejí tedy všechny spory, jichž výlučným důvodem jest exekuční řízení. K těmto sporům patří i spory vymáhajícího věřitele o náhradu škody, vymáhané na poddlužníku podle § 301 ex. ř. proto, že učinil o zabavené pohledávce vědomě neúplná nebo nesprávná udání, neboť i tu jde o spory, jež byly vyvolány výlučně exekučním řízením. Nynější spor, v němž se žalobkyně domáhá určení, že její manžel jest ve službách žalo- vané firmy (poddlužnice) a že jeho důchod na služném a na provisi dosahoval již dne 1. října 1925 nejméně 12000 Kč, má býti přípravou pro spor o náhradu škody podle § 301 ex. ř., odstavec 3 proti poddlužnici. Platí proto i pro tento určovací spor příslušnost exekučního soudu podle § 17, odst. 2, neboť výlučným důvodem i tohoto určovacího sporu jest řízení exekuční, takže sejde-li z tohoto řízení, sejde i se sporu.
Názor rekursního soudu, že vymáhající věřitel vykonává pouze práva dlužníka, který by poddlužníka mohl žalovati jen u obecného soudu, jest arci správný. Leč v tomto sporu nejde o žalobu proti poddlužnici o zaplacení přikázané pohledávky podle § 308 ex. řádu, nýbrž o spor, který má býti přípravou pro spor o náhradu škody podle § 301 ex. ř.
Ustanovení § 45 j. n. nepřichází v tomto případě v úvahu,, protože jde o výlučnou příslušnost exekučního soudu.
Rozh. nejv. soudu z 26./4. 1929, č. j. R I 267/29.
Dr. Richard Halík.

Citace:

JEŽ. Platební smlouva československo-chilská. Právní prakse, měsíčník československých právníků . Praha: Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart , 1936-37, svazek/ročník 1, s. 184-184.