Č. 4639.


Státní zaměstnanci: Civilní státní úředník, který — byv dříve důstojníkem z povolání a pak smluvním úředníkem — se stal úředníkem pragmatikálním teprve po 1. září 1919, nemá nároku na započtení válečných pololetí z doby odsloužené jako důstojník, a to ani podle nař. 666/1920 a zák, č. 195/1920, ani podle nař. 165/22.
(Nález ze dne 23. dubna 1925 č. 7763).
Prejudikatura: částečně jinak Boh. 1188 adm.
Věc: Václav H. v Košicích proti ministerstvu vnitra stran propočtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l sloužil jako důstojník z povolání od 15. srpna 1897 do 28. října 1918 v býv. armádě rakouské a od 29. října 1918 do 31. prosince 1919 v armádě čsl., načež od 9. března 1921 byl smluvním úředníkem stráže bezpečnosti na Slovensku až do 22. prosince 1922, kterýmž dnem byl jmenován tamtéž úředníkem VIII. hodn. třídy. Nař. rozhodnutím byla st-li pro postup do vyšších požitků propočtena služební doba na základě § 2 vl. nař. z 30. května 1922 č. 165 Sb., zejména byla mu plně započtena služ. doba, kterou konal jako důstojník z povolání i služba, kterou konal jako smluvní úředník stráže bezpečnosti a dodáno, že nepřiznání tak zv. slovenské výhody a započtení válečných pololetí nepřichází v úvahu — toto ve smyslu pokynů vydaných oběžníkem min. vnitra z 22. června 1922 k § 2 cit. vlád. nař. č. 165.
Stížnost obrací se jen proti tomuto poslednímu výroku, jímž se odpírá st-li započtení válečných pololetí, a vytýká mu nezákonnost z důvodu, že podle § 4 zák. č. 222/1920 a § 13 č. 2 lit. a) a č. 3 nař. č. 666/1920 mají se válečná pololetí ve smyslu § 6 zák. č. 195/1920 započísti a že těchto ustanovení mělo býti použito na st-le, poněvadž jeho se nař. č. 165/1922 vzhledem k ustanovení jeho § 6 netýká, a dále z důvodu, že oběžníkem min. nemůže býti rušen zákon.
Nss neshledal tuto stížnost důvodnou. Podle zásad zák. č. 222/1920 a prov. nař. č. 666/1920 lze ve smyslu § 1 cit. zák. propočísti služ. dobu pouze oněm státním úředníkům, soudcům a učitelským osobám, na něž se vztahují ustanovení zák. č. 541/19 a kteří byli před účinností jeho, t. j. přede dnem 1. září 1919 v úřad svůj dosazeni, — st-l byl však v úřad svůj dosazen po 1. září 1919, totiž dne 22. prosince 1922, kdy byl jmenován státním' úředníkem, kdežto před tím nebyl státním zaměstnancem pragmatikálním, jakého jedině cit. zákon č. 541/1919 předpokládá, nýbrž důstojníkem z povolání, resp. smluvním úředníkem státním. Nevztahují se tedy na st-le ani ustanovení cit. zák. č. 222/1920, resp. nař. č. 666/1920 a důsledkem toho ani ustanovení zák. č. 195/1920, jenž sám o sobě upravuje pouze služební požitky vojenské.
Na st-le nevztahuje se však z tohoto důvodu ani § 6 vl. nař. z 30. května 1922 č. 165 Sb., neboť ten rovněž předpokládá, že státní zaměstnanec byl již přede dnem 1. září 1919 ve státní službě a mimo to předpokládá, že zaměstnanec má právní nárok, aby byl ustanoven ve služ. poměru, v němž podle nař. č. 666/1920 je provésti propočtení let dle tohoto nař. (argum. §§ 17 a 19 tohoto nař. vl.), a z obou těchto předpokladů není u st-le splněn žádný.
Oběžník z 22. června 1922, jehož se nař. rozhodnutí dovolává a jehož obsah je st-li, jak ze stížnosti jde, znám, obsahuje výklad ustanoveni nař. č. 165/1922 a byl vydán pouze úřadům na propočítání služební doby státních zaměstnanců zúčastněným, je tedy pouhou interní instrukcí pro úřady. Poukazuje-li nař. rozhodnutí na oběžník ten, má tím býti řečeno, že žal. úřad si vykládá ustanovení cit. nař. stejně jako onen oběžník, totiž v ten smysl, že se dle § 2 nař. toho započítává jen skutečná vojenská služba tam uvedená a nikoliv ideální doba započtená v tomto poměru jako na př. válečná půlletí.
Poněvadž se pak oběžníkem tím nevykládá zákon, nýbrž jediné cit. nař. vládní, může míti námitka stížnosti, že oběžník takový nemůže rušiti zákon, jen ten smysl, že výklad nař. č. 165/1922 v tomto oběžníku obsažený není správný, čili že válečná půlletí jest započísti i podle ustanovení tohoto vl. nař.
Ani v tomto směru nelze dáti stížnosti za pravdu, neboť podle § 2,
odst. 4 nař. č. 165/1922
započítá se důstojníkům z povolání jen skutečná vojenská služba, kdežto ideální službu vojenskou, jakou jsou t. zv. válečná půlletí, nezapočítává toto nařízení nikomu (argum. § 2, odst. 2 »vojenská služba válečná, to jest služba konaná z důvodů mobilisace «).
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Citace:
č. 4639. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 827-829.