Zprávy

Pensijní pojistná povinnost posluchače práv, zaměstnaného v advokátní kanceláři.

(Nález nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 1932, č. j. 15891132.) Úřadovna Všeobecného pensijního ústavu v Bratislavě prohlásila M. P., posluchače práv, zaměstnaného v advokátní kanceláři Dra A. G. v M. za povinna pensijním pojištěním ve smyslu ustanovení § 1. zákona ze dne 21. února 1929, č. 26 Sb. z. a n. o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Rozhodnutí toto bylo pořadem instancí potvrzeno ministerstvem sociální péče. O stížnosti podané na toto rozhodnutí uvažoval nejvyšší správní soud takto:
In merito jest na sporu otázka, zda posluchač práv, zaměstnaný v advokátní kanceláři, podléhá pensijnímu pojištění i za platnosti zákona o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách ze dne 21. února 1929 č. 26 Sb. z. а n., jenž nabyl zpětné účinnosti dnem 1. ledna 1929 (§ 198).
Na tuto otázku odpověděl žalovaný úřad v naříkaném rozhodnutí kladně. Stížnost namítá, že posluchač práv, zaměstnaný u advokáta v době svých stadií, jest podle §u 2. bodu cit. zák. z pojistné povinnosti vyňat, a dovozuje, že takovéto jeho zaměstnání jest jen přechodné, ode dávna obvyklé a jest doplněním jeho teoretického studia, takže jsou tu dány všechny zákonné předpoklady ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení. Stížnosti není však možno dáti za pravdu. Paragraf 2. cit. zák. ustanovuje pod č. 3. že z pojistné povinnosti jsou vyňati posluchači vysokých a odborných škol, kteří v době tohoto svého studia jsou přechodně zaměstnáni pracemi pojistné povinnosti podléhajícími, dokud jejich zaměstnání jest předepsaným nebo obvyklým doplněním jejich teoretického studia. Po názoru nejvyššího správního soudu nemohou se stěžovatelé s úspěchem dovolávati tohoto ustanovení. Nemáť ustanovení to naprosto na mysli případy, kde posluchač vysoké neb odborné školy, aby získal neb doplnil prostředky nutné k hrazení nákladů spojených se studiem, vstoupí do nějakého zaměstnání, podléhajícího povinnosti pojistné. To dokazuje dikce zákonná, která mluví o posluchačích škol v době studia přechodně zaměstnaných, tedy zřejmě o takových posluchačích, kteří nikoli po celou dobu svých studií, nýbrž v době té jen přechodně jsou v praktickém zaměstnání, které nad to dle výslovného znění zákona musí býti buď předepsaným nebo obvyklým doplněním jejich studia. Nestačí tedy zaměstnání nesoucí se ve směru studia konaného, nýbrž musí býti buď k doplnění studia předepsáno nebo obvyklo. Nestačí tedy pouhá obvyklost, zakládající se na něčem jiném, než právě snaze doplniti teoretické studium, nýbrž podstatným účelem vstupu do takového zaměstnání musí obvykle bytí doplnění teoretického vzdělání.
Podle názoru nejvyššího správního soudu opřeného o tuto úvahu, vyjímá citované ustanovení zákona posluchače vysokých a odborných škol z povinného pojištění jen tehdy, jde-li o jejich přechodné zaměstnání, se kterým se počítá jako se složkou při studiu, které onen posluchač koná, a to buď jen proto, že je studijním řádem k doplnění teoretického studia předepsáno nebo k témuž cíli obvyklo. Podstatným jeho účelem musí tedy obvykle býti doplnění teoretického studia, t. j. musí v tom kterém oboru studia vysokoškolského nebo odborného býti zvyklost, teoretické studium doplniti praktickým, ovšem jen přechodným zaměstnáním. Jen tehdy — nejde-li o zaměstnání předepsané — možno se pak na výjimku v § 2 č. 3 cit. zák. uvedenou právem dovolati.
Z těchto hledisek posuzoval nejvyšší správní soud daný případ a dospěl k závěru, že žalovaný úřad právem stěžovatele P. pensijnímu pojištění s hlediska zákona č. 26/1929 Sb. z. a n. podrobil, neuznav, že by šlo o výjimku § 2 č. 3 cit. zák. Neboť i když se připustí, že nemajetní neb méně majetní posluchači práv často v kancelářích advokátních po dobu svého studia bývají zaměstnáni, a že tedy s toho hlediska má stížnost pravdu že jde o zaměstnání obvyklé, nelze ještě právem tvrditi, že by posluchači práv obvykle vstupovali do zaměstnání v advokátních kancelářích, aby doplnili své teoretické studium. Pravděpodobně posluchač práv zaměstnáním svým v kanceláři advokátní v jistých směrech své teoretické studium doplní, ale to dle zákona nestačí, ten, jak svrchu vyloženo, žádá, aby ono zaměstnání bylo buď předepsaným nebo obvyklým doplněním teoretického studia. Že by zaměstnání to bylo předepsáno, stížnost ani netvrdí a právem tvrditi by nemohla. Obvyklým doplněním teoretického studia pak není, poněvadž není zvykem, aby studující práv za účelem doplnění svého teoretického studia do kanceláří advokátních v době svého studia přechodně vstupovali. Obvyklým je snad nejvýš, že nemajetní posluchači práv zaměstnáni jsou v kanceláři advokátní proto, aby získali prostředky k úhradě výloh se studiem spojených, při čemž snad ovšem i teoretické své znalosti doplňují, ale to ještě, jak dovoženo dle zákona k vyjmutí jich z pojistné povinnosti dle § 2 č. 3 cit. zák. nestačí.
Z důvodů svrchu uvedených neshledal tedy nejvyšší správní soud, že by naříkaný výrok žalovaného úřadu byl nezákonný a nemohly tento názor vyvrátiti vývody stížnosti, které dovozují z toho, že nemajetní studující obvykle do advokátních kanceláří vstupují, že zaměstnání posluchače práv je obvyklým doplněním jejich teoretického studia. O to však nejde, zda posluchač práv, který je v kanceláři, zaměstnán, doplňuje svá teoretická studia, ani o to, zda je obvyklým zjevem, že nemajetný posluchač vstupuje do kanceláře, aby získal prostředky ke studiu, nýbrž jde jen o to, zda zaměstnání posluchačů práv v advokátní kanceláři je vžitým zvykem, majícím ten účel, aby posluchač práv doplnil své teoretické vzdělání, jak to zákon požaduje. Že by takový vžitý zvyk existoval, ani stížnost netvrdí, a právem tvrditi by nemohla.
Z těchto úvah dospěl nejvyšší soud k zamítnutí stížnosti pro bezdůvodnost. Dr. Jindřich.

Citace:

Příslušnost pro spory ze smluv. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1912, svazek/ročník 21, číslo/sešit 1, s. 50-51.