O právní teorii a praxi.Dr. Hynek Bulín (Brno).1Jako mnoho jiných rozdílů, je také rozdíl mezi teorií a praxí, jak se ho v běžné mluvě užívá, velmi plynulý a neurčitý. Užívá se ho zpravidla k označení různých způsobů myšlení, které se od sebe neliší svými principy logickými, nýbrž jen různým stupněm všeobecnosti. Známé rčení, proti němuž již Kant velmi důrazně protestoval, že totiž něco je »možné v teorii, nikoli však v praxi«, nemůže míti jiného rozumného smyslu, než že určitý poznatek, v němž přihlížíme toliko k obecným a povšechným znakům, abstrahujíce od znaků zvláštních, je neproveditelný, protože jeho realisace je možná právě jen za oněch znaků zvláštních. Jak bude ukázáno, jde v těchto případech vesměs o realisaci praktických poznatků (neboť poznatky teoretické nemohou býti vůbec realisovány). Nejde tu tedy o nějaký rozdíl mezi myšlením teoretickým a praktickým, nýbrž jen o různý stupeň obecnosti poznatků praktických. V běžné mluvě se tento rozdíl, který je jak patrno povahy relativní, často vyjadřuje antitesou teorie a praxe, což vede ke značným nedorozuměním, právě vzhledem k rela- tivitě onoho rozdílu. Neboť určitý úsudek (sc. praktický) je pak právem nazýván »praxí« vůči úsudku obecnějšímu a abstraktnějším, zatím co s hlediska své speciálnější aplikace jeví se teorií.Pokud jde o teorii a praxi v oblasti práva, komplikuje se věc různou povahou soudů obsažených v právním řádě, který je předmětem poznání právní vědy, a soudů a úsudků, které o tomto předměte tvoří právní věda sama. Dříve než o tom pojednám, dlužno se stručně zmíniti o rozdílu mezi teoretickým a praktickým myšlením vůbec.Teoretický postoj je dán poznávací funkcí intelektu bez ohledu, co je předmětem tohoto poznání. Tento teoretický postoj dlužno zachovati stejně ve vědách přírodních jako ve vědách normativních (po př. teleologických) a nic na něm nemůže změniti námitka zastanců t. zv. sociologického směru v právní vědě, jako by t. zv. teorie poznání byla dávno překonána dokonce prý výsledky moderního badání fysikálního (Einstein). Tuto námitku vznáší proti normativní teorii řada juristů sociologických, naposledy na př. Dnistranský,2 podle něhož není prý úkolem právní vědy poznávati, nýbrž prý zkoumati (Erlöschung). Nelze přece naprosto míti za to, že by tím bylo řečeno něco nového, neboť zkoumání není, jak patrno, protikladem poznávání, nýbrž nanejvýše jen jeho určitě kvalifikovaným způsobem. Tvrdí-li však zmíněný autor, že normativní teorie chybuje, spatřujíc v člověku jen funkci myšlení, a nikoli též intuice, cítění a funkci činu, dlužno prohlásiti za jednu z nejzákladnějších předností této teorie, že tak činí. Z nerozlišování těchto základních funkcí plyne totiž největší metodický chaos, se kterým nakonec zmizí hranice mezi pojmy »právní řád« a »právní věda«. Z tohoto chaosu plyne též často názor, že právní věda je vědou praktickou, neboť vypovídá o něčem, co má býti, kdežto vědy teoretické, za které se pak považují jen vědy přírodní, vypovídají o tom, co jest. Ze správného poznatku, že právní věda obsahuje poznatky o tom, co má býti, neplyne, že by tato věda musila býti nutně praktickou. Zde jsme totiž u kořene nedorozumění. Právní věda poznavá to, co má býti, praktická věda (jakákoliv) tvoří soudу o tom, co má býti. Zde je jasně patrno, že v prvním případě to, co má býti, je předmětem vědy, v druhém však jejím obsahem a úkolem. V prvém případě jde o ryzí poznání — v druhém však poznávací funkce intelektu je smíšena s funkcí volní a touto syntesou vzniká praktické poznání, které je teleologické, neboť hledá prostředky k uskutečnění různých účelů. Na různosti těchto účelů spočívá různost věd praktických. Ale všem je společný onen formální postup pod určitým účelem a dále syntesa poznání s chtěním. Tímto druhým pak zároveň liší se praktické vědy, které jsou vždv teleologické od teleologické teorie, která nic nechce, nýbrž jen poznává chtěné. Je zajímavé podotknouti na tomto místě, jak Engliš ve svém nejnovějším díle 3 tento rozdíl pregnantně formuluje: »Kdežto teleologická teorie se vždy táže po účelech pozorovaných prostředků, hledá naopak praktická věda, právě tak jako jednající subjekt, vhodné prostředky pro dané účely«. Teoretickým vědám je přes různost jejích metod i předmětů společný postoj poznávajícího subjektu desinteresovaného na výsledku poznání a zároveň tedy nepředpojatého (pokud nemáme na mysli vliv poznávacích forem na výsledek poznání). Navzájem se liší teoretické vědy především svou metodou (ve smyslu noetickém), t. j. způsobem, kterým docházejí ke svým poznatkům a způsobem odůvodňování těchto poznatků (t. zv. racionalitou). Praktickým vědám je naopak společný postup, spočívající v hledání prostředků k danému účelu. Kdežto tam metoda, zde obsah účelu je konstitutivním momentem vědy a proto podle různosti účelů budeme míti různé praktické vědy. To jediné, co je společné vědám teoretickým i praktickým, je právě soustavnost, čímž liší se vědecké poznání od poznání nevědeckého, nesoustavného, které však rovněž může býti po př. poznáním správným.V oboru práva můžeme sledovati a pěstovati poznání jak teoretické tak i praktické (ve smyslu právě vyloženém). Jen si musíme býti vždy vědomi zásadně odlišného postoje poznávacího. Podle toho, co bylo řečeno, znamená tedy teoretická pravověda soustavné poznání a výklad právního řádu, praktická právní věda obsahuje naproti tomu poznatky de lege ferenda, o tom, jak má být zbudován právní řád, aby hověl určitým objektivním prostulátům. Pokud jde o teoretické poznání práva, dlužno si blíže všimnouti předmětu tohoto poznání. Nejde jen o to, že jím jsou vždycky právní normy, což je základní tesi celé normativní teorie. Další zvláštnost tohoto předmětu záleží v tom, že tu máme co činiti s materiálem, kterým sám o sobě něco vypovídá, na což zvláště důrazně upozornil Sedláček. S tím se nesetkáváme snad v žádné jiné vědě. V přírodních vědách máme kausální úsudky o předmětech světa vnějšího, tyto úsudky jsou obsahem vědy, věda je tvoří. V právní vědě jsou úsudky (mající povahu normativní) předmětem poznání, věda jich netvoří, nýbrž normotvůrce. Tím je arciť dáno zvláštní postavení právní vědy. Vzniká otázka, co je vlastně předmětem jejího poznávání, jinými slovy: pokud je právní věda vázána výtvorem normotvůrcovým. A zde dlužno zdůrazniti, že ne všechen obsah právního řádu je pro právní vědu závazný, nýbrž jen potud, pokud stanoví povinnosti, jejich podmínky a obsah. Věda je tedy vázána právními normami (které jsou vlastním předmětem jejího poznání), nikoliv však definicemi, stanovením rozdílu atd., pokud ovšem nejde o skutkové podstaty norem právních. Naproti tomu úkolem normotvůrce je právě jen toto stanovení povinností a konstrukce pojmů jen potud, pokud je toho třeba pro stanovení obsahu normy. Konstrukce pojmů, které mají býti prostředkem vědeckého poznání práva, je úkolem právní vědy. V tom tedy je zvláštnost teorie právní, že pracuje s materiálem, který je nejenom dílem lidským, nýbrž často o sobě něco vypovídá. (Sem patří známé rozdíly práva veřejného a soukromého, práva věcného a obligačního, stanovené autoritativně v zákoně, což ovšem přes to nemusí míti normativního významu.) V této zvláštnosti a v podobnosti mezi obsahem právní vědy a obsahem právního řádu (který jest jejím předmětem), tkví veliké nebezpečí směšování obou. (Že tyto dvě věci se mnohdy vědomě směšují, o tom lze se přesvědčiti nahlédnutím do mnohých systémů, v nichž k nerozeznání jsou sloučeny úryvky jednotlivých paragrafů s názory a úsudky autorovými.)Na základě zvláštního poměru mezi předmětem vědy právní a touto vědou vzniká též specificky juristický význam antitesy teorie-praxe v oblasti práva. Můžeme totiž konstruovati rozdíl nejen mezi teoretickou a praktickou pravovědou (jak jsem se o to shora pokusil), nýbrž i rozdíl mezi tvorbou práva jako činností praktickou a poznáváním práva jako činností teoretickou. Zde nejde pak již o praktickou vědu (= poznatky de lege ferenda), nýbrž o realisaci těchto poznatků (= tvorbu právního řádu).Dlužno jen upozorniti, že vzhledem k hierarchii norem nelze žádnou ze zmíněných činností omezovati jen na určité vrstvy norem nejvyšších. Hierarchie norem je dána s dvojího hlediska: formálního (negativního), kde znamená relaci norem pokud jde o jejich platnost vzhledem k derogaci; na př. norma vyšší (zákon) nemůže býti derogorána normou nižší (nařízení), nebo materiálního (positivního), což míří na obsah norem, odstupňovaný podle obecnosti (norma obecná: zákon, nařízení, norma zvláštní: smlouva, rozsudek). Vzhledem ke zmíněné relativnosti jednotlivých stupňů právního řádu (v hiearchii formální i materiální), nesluší omezovati funkci právní vědy na poznání jen nejvyšších vrstev normového souboru. Rovněž tak je tomu při tvorbě právního řádu. Praktikem můžeme nazvati nejen toho, kdo tvoří nejvyšší normy právní (zákony), nýbrž právě tak (a v běžné mluvě především) toho, kdo na základě nich tvoří normy druhotné ať už obecné (nařízení) nebo zvláštní (rozhodnutí úřadů, atd.), čili kdo aplikuje právní řád.Tím se dostáváme k pojmu aplikace, а k jejím poměru k interpretaci, na což se v nejnovější době klade veliký důraz. Interpretací rozumí se zjištění obsahu právní normy, nikoliv ovšem isolovaně, nýbrž v poměru k celému komplexu norem, k normám nadřazeným i podřazeným. Poněvadž pojem zákona a normy nesplývá nikterak v jedno, bude začasté hlavním úkolem vědy rekonstrukce normy z různých zákonných předpisů. Tato práce bude tím lehčí, čím dokonalejší bude technika zákonodárcova (což analogicky platí i pro nižší normy) a lze snad tvrditi, že při ideální technice zákona nutnost podobné práce vůbec zmizí. To vše lze zahrnouti pod pojem interpretace. Aplikací rozumíme stanovení nižších norem na základě norem vyšších a konkrétních skutkových podstat. Od interpretace liší se aplikace postojem dynamickým, neboř jde tu o vznik nové normy v rámci delegační normy vyšší. Aplikace prováděná autorisovanými orgány (soudy, správ, úřady) znamená tvorbu norem a tedy činnost praktickou. Při interpretaci jde jen o stanovení obsahu normy delegující a tím i mezí, v nichž se může pohybovati delegát. Věcí delegáta jest, aby při stanovení druhotné normy volil některou z možností, daných rámcem normy delegující. Z toho je vidět, že pokud jde o t. zv. volné uvážení, t. j. pokud jsou při materielní determinaci dány delegátovi určité sebe užší meze volnosti, bude se tu uplatňovati vedle jeho činností intelektuální též činnost volní. To je opět jeden ze znaků praktické činnosti. Aplikací v technickém smyslu, t. j. aplikací autoritativní, rozumíme tedy ne zvláštní způsob úvah právnických, nýbrž normotvorbu formálně determinovanou, to jest normotvorbu, která se jeví zároveň skutkovou podstatou norem vyšších. Aplikací se tedy rozmnožuje předmět právní vědy.Z tohoto hlediska dynamického je předmět právní vědy ve stálém pohybu konkretisujících se norem. Konkretisace nastává též často bez aplikace, bez účasti normotvorných subjektů, když pouhým vznikem určitých skutečností (ležících mimo delegovanou činnost lidí) vznikají konkrétní povinnosti. V tomto systému vznikajících a zanikajících norem připadá právní vědě nikoli snadný úkol, poznati a systematicky zpracovati tento materiál. Za tím účelem buduje právní věda řadu pojmů, které jsou vesměs jejím nejvlastnějším majetkem a které slouží k tomu, aby hrubý materiál byl poznán nejen obsahově dokonale, nýbrž i noeticky a metodicky jasně a přesně. V konstrukci těchto pojmů a jejich užití při poznání právního řádu lze nalézti vděčný a důstojný úkol vědy, kterým se liší pravé teoretické poznání od poznání nahodilého a nevědeckého.Tento referát, přednesený v semináři prof. Weyra, je toliko přípravnou prací k většímu chystanému pojednání o teorii a praxi.Právník 70., 3: Staré a nové směry v nauce práva soukromého str. 85.Teleologie jako forma vědeckého poznání, str. 144.