Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

— Čís. 7563 —
Čís. 7563.

Bylo-li notáři svěřeno projednání pozůstalosti, jest oprávněn provésti podle § 125 nesp. říz. též výslech stran, na jehož základě pak soud sám rozhodne, komu z dědiců pro odporující si přihlášky přikazuje úlohu žalobce.
Opírají-li dědicové ze závěti své přihlášky k pozůstalosti o poslední vůli, která byla předložena soudu úplně roztrhaná, dědicové ze zákona pak popřeli platnost závěti proto, že byla zůstavitelem roztrhána a zničena, jest poukázati na pořad práva dědice ze závěti.
(Rozh. ze dne 26. listopadu 1927, R II 359/27.)
K pozůstalosti se přihlásili jednak dědicové ze závěti, jež byla soudu předložena úplně roztrhaná, jednak dědicové ze zákona. Před notářem, projednávajícím pozůstalost, prohlásili dědicové ze zákona, že popírají platnost závěti proto, že byla zůstavitelem samým roztrhána a zničena, načež pozůstalostní soud poukázal na pořad práva dědice ze závěti. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs je mimořádnou stížností ve smyslu § 16 pat. o nesp. říz. a uplatňuje se v něm důvod nezákonnosti. Mohl by však míti úspěch jen tehdy, kdyby napadené rozhodnutí bylo ve zřejmém rozporu se zákonem. Tohoto případu, zde není. Podle §§ 28 a 29 patentu, obnoveného čl. XII. zákona ze dne 8. června 1923, čís. 123 sb. z. a n., mohou úkony v nesporném řízení, uvedené v § 183 not. řádu ze dne 21. května 1855, čís. 94 ř. zák. u okresních soudů přiděleny býti notářům jako soudním komisařům. Notáři jsou tím zmocněni, zejména též připraviti všechny — Čís. 7564 —
úkony potřebné pro vydání odevzdací listiny. Podle § 183 not. ř. mohou mimo sepsání úmrtního zápisu provésti jiné v pozůstalostním řízení potřebné úkony, při nichž nejde o soudní rozhodnutí. Podle § 186 not. ř. má notář dbáti předpisů platných pro soudy samy při úkonech, jež koná jako soudní komisař. Bylo-li tedy i v tomto případě svěřeno notáři projednání pozůstalosti, není závady, by též neprovedl podle § 125 nesp. pat. výslech stran, na jehož základě pak soud sám rozhodl, komu z dědiců pro odporující si přihlášky přikazuje úlohu žalobců ve sporu. Nemá opory v zákoně názor stěžovatelův, že ku přípravě tak důležitého rozhodnutí, jakým je rozhodnutí podle § 125 pat., nestačí výslech stran notářem jako soudním komisařem a že soud sám musí bezprostředním výslechem stran zjednati si základ pro své rozhodnutí. Ale nižší soudy také nepochybily, když dědicům ze závěti uložily, by podali žalobu proti dědicům ze zákona. To správně odůvodnil rekursní soud, poukázav na to, že dědici ze závěti opírají své přihlášky k pozůstalosti o poslední vůli, kteráž byla úplně roztrhaná předložena soudu. Dědici ze zákona popřeli proto platnost závěti s tím podotknutím, že byla zůstavitelem samým roztrhána a zničena. Mají tedy pro své dědické právo silnější titul než dědici, kteří své právo k pozůstalosti opírají o takové poslední pořízení (§ 126 pat.).

Citace:

č. 7563. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/2, s. 605-606.