Čís. 9627.Pokud železniční správa, propouštějíc zaměstnance, jednala v mezích oprávnění poskytnutých jí restrikčním zákonem ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. Za platnosti restrikčního zákona pozbyl platnosti § 10, druhý odstavec, stanov pensijního fondu. (Rozh. ze dne 7. února 1930, Rv I 598/29.) Žalobce, železniční zaměstnanec, byl dán do trvalé výslužby s odbytným na základě restrikčního zákona. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na československém státu placení zaopatřovacích požitků. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: První soud bezvadně zjistil, že žalobce byl dán do trvalé výslužby s odbytným na základě restrikčního zákona čís. 286/24, při čemž hleděno u žalobce ve smyslu téhož zákona k tomu, že byl kvalifikován jako notorický nenapravitelný piják, u něhož služební výkon a upotřebitelnost byly mizivé a jenž pro opilství a povrchnost ve službě byl služebně vícekráte trestán. Tato zjištění odpovídají stavu spisů a odvolací soud bere je za základ i pro rozhodnutí o odvolání, ježto žalobce, který vykazoval služební dobu jen od 1. listopadu 1918 jako dílenský dělník a členem pensijního fondu byl až od 1. prosince 1919, dnem 30. září 1925 byl dán do trvalé výslužby, činilo jeho členství v pensijním fondu 5 let a 10 měsíců. Při této době členství mohl by činiti nárok na výslužné, kdyby se u něho mohlo použíti ustanovení § 10 čís. 2 stanov pensijního fondu čsl. státních drah, kde se předpokládá, že byl zaměstnanec dán do výslužby pro tělesnou nebo duševní neschopnost ke službě úmyslně nepřivoděnou a kdy doba zakládající nárok na pensi činí pět let. O tento případ tu však nejde, ježto použito bylo na žalobce zákona o restrikci a z důvodu již shora uvedeného byl k restrikci navržen a podle návrhu ve smyslu §§ 13 a 16 zák. čís. 286/24 pak dán do trvalé výslužby. Zákon nestanoví, že nemůže býti restringován zaměstnanec, trpící chorobou. Nezhojitelná plicní choroba nebyla důvodem dání do výslužby. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání. Důvody: Ustanovením § 13 (1) zákona ze dne 22. prosince 1924, čís. 286 sb. z. a n. byl připuštěn nucený odchod do trvalé výslužby s odbytným jednou pro vždy, pokud zaměstnanec neměl nejméně desítiletou započítatelnou služební dobu (§ 13 (2) zák.). Podle zjištění prvého soudu ze správních spisů železničních byl žalobce dán do výslužby ve smyslu § 16 (1) zákona čís. 286/1924 a použito u něho obdobně ustanovení § 13 tohoto zákona o nuceném odchodu do výslužby, když mu bylo dříve zamýšlené přeložení do trvalé výslužby oznámeno, a podle § 13 (3) byl vyzván, že může ohlásiti písemně dobrovolný odchod z činné služby, a upozorněn na výhody s tím spojené. Výběr zaměstnanců k propuštění z činné služby ponechal zákon volnému uvážení nadřízených úřadů, určiv jen v § 14 směrnice pro vnitřní postup úřadů, podle nichž bylo přihlížeti zejména ke služební způsobilosti, výkonnosti a upotřebitelnosti, jež u žalovaného podle zjištění nižších soudů byly mizivé, poněvadž pro opětující se opilost a nedostavení se do služby byl vícekráte trestán. Byly-li tyto zjištěné okolnosti železniční správě důvodem, že se rozhodla k nucenému propuštění žalobce z činné služby, jednala v mezích oprávnění zákonem čís. 286/1924 jí poskytnutých (§§ 13, 14 a 15 (4) a 16 (1) tohoto zákona). Dovolání mylně doličuje, že u žalobce bylo použíti ustanovení § 10 (2) stanov pens. fondu a že mohl býti dán do trvalé výslužby jen s příslušným výslužným, nikoli s odbytným, přezírajíc, že žalobce byl propuštěn z činné služby podle předpisů restrikčního zákona, za jehož účinnosti pozbyly platnosti veškeré služební i pensijní předpisy, tomuto zákonu odporující (§ 30 odst. (1) zák. čís. 286/1924 sb. z. a n.) a o takový případ tu právě jde, poněvadž se ustanovení § 10 (2) čís. 2 stanov pensijního fondu příčí velícímu předpisu § 13 (1) a (2) zákona čís. 286/1924. Nebylo proto ani třeba zjišťovati chorobu žalobcovu, ani zda by jinak vyhovovala podmínkám § 13 (2) čís. 2 stanov pensij. fondu čsl. stát. drah, a není tudíž dovolací důvod vadnosti řízení opodstatněn (§ 503 čís. 2 c. ř. s.).