Z domků za „Kadetkou“.

(Zemský trestní soud v Praze.)

Za bývalou kadetní školou vystavěli po převratu celou řadu prostorných dřevěných domků přízemních, podobných t. zv. vojenským barákům. Nastěhovali tam nejprve ony úřadovny ministerstva Národní obrany, které se nevešly do bývalé kadetní školy, a když byla pro ministerstvo vystavěna zvláštní ohromná budova v Bubenči, převzalo tyto domky město Praha, které je upotřebilo za byty pro své zřízence. Ale bydlení v těchto barákách není zajisté příjemné ani po stránce zdravotní, ani společenské.
Dřevěné zdi propouštějí z bytu do bytu každé vrznutí, každý povzdech a každé slovíčko, takže obyvatelé jednoho domku tvoří vlastně jakousi jedinou rodinu, před jejímiž členy nemůže jednotlivec skrýti žádného tajemství. Když jedné partaji se připálí cibulka, cítí to nájemníci všech bytečků v domku, a když jeden jediný člověk má kašel, nespí v noci celý barák. A když nějaký flamendr přijde později v noci domů a žena mu jen trochu nahlas zahraje, vzbudí se celý dům a nadává na rušení nočního klidu tak, že to v baráku vypadá jako v kleci šelem. Dva spoluobyvatelé krajních světniček mohou si klidně vynadati přes byty jiných partají, které ve dne z toho mají hec a švandu, ale v noci se nadávání účastní sami.
Jedním z nejobávanějších nájemníků těchto baráků byl 65letý obecní zřízenec František Jiroušek, obecně zvaný „Pátek“. Tato přezdívka nepovstala snad z toho, že jej v pátek kdosi nalezl na opuštěném místě, jako onoho „Pátka“ Robinsonova, ale z fakta, že pan Frant. Jiroušek vodil si do baráků pravidelně každého pátečního večera milounkou družku, s níž spával až do rána, z čehož ovšem zákonná choť Jirouškova neměla žádné radosti, naopak Jirouška nemile vítala, a s ní ovšem i celý barák, vzbuzený zaslouženými výtkami, vycházejícími z bytečku Jirouškových, v němž kromě starých manželů bydlil i jejich syn se svojí ženou.
Abychom odňali chuti čisti dále těm, kdož doufají, že se z tohoto referátu vyklube nějaká pikantní historka, podotýkáme předem, že družka, s kterou se Jiroušek každého pátku ubíral na lože, nebyla ani dívkou, ani ženou, nýbrž byla to jen pěkná opička, poctivě koupená za peníze, které Jiroušek v pátek jako obecní zřízenec dostával.
Ale někdy nečeká Jiroušek ani na pátek a dělá na svoji zamilovanou opičku zamilovaný obličej i v jiné dny. A tu přichází domů a hrozně nadává. Ve středu 5. května přišel domů dopoledne a zastihl v bytě jen svoji snachu, připravující oběd. Okna v bytě byla zavřena, což Jirouška rozzlobilo, neboť někdy před tím vyslovil přání, aby se okna otvírala. Vyjel tedy na svou snachu, nazvav ji něžně jménem, jež se obyčejně dává děvčatům, podpírajícím večer Prašnou bránu. Ta mu odpověděla, že okna sama nezavřela, že je zavřel lakýrník, který okna všech baráků zevně barvil, aby alespoň vnější dojem barákové čtvrti byl příjemnější. A tu došlo mezi tchánem a snachou k hlučné výměně názorů, jež měla za následek, že 26letá Marie Jiroušková zasedla před samosoudce vrch. radu Nedvěda, žalována jsouc státním zástupcem drem Jelínkem ze zločinu těžkého ublížení na těle, které svému tchánu způsobila. Udání tchánovo podporovalo lékařské vysvědčení, vystavené druhého dne po události a potvrzující, že František Jiroušek utrpěl kromě lehkého poškrábnutí pod okem nalomení dvou žeber.
Mladá, sympatická tichá žena v pláči popírá jakoukoli vinu. Tchán přišel tehdy domů napilý a hned ji napadl pustými urážkami, že okna bytu byla zavřena. Vysvětlila mu, že tak učinili natěrači, ale tchán se na ni rozpřáhl a tu, aby ji neudeřil, snažila se rukou jej odstrčiti, při čemž poranila jej nepatrně pod okem bez jakéhokoli zlého úmyslu. Že by byla prudce tchánem udeřila o dveře, až nárazem na kliku nalomil si dvě žebra — jak žaloba tvrdí — snacha s rozhodností popírá.
Zavolán tedy do jednací síně tchán, aby soudu pověděl, jak to vlastně bylo. Vkročil do síně mohutným krokem a jeho robustní tělo, nesvědčící nijak o jeho pětašedesátce, kontrastovalo směšně s útlou postavičkou jeho snachy. A v jakém poměru byla těla obou, v témž poměru byly i obou jazyky. Zatím co ze snachy, zřejmě deprimované a plné úzkosti, musila být slova takřka násilím tahána, spustil jich Jiroušek tolik, že to ani nebylo hezké. Svědčiti rozhodně chtěl a pod přísahou pak vypověděl, jak jej zlá snacha nemilosrdně zbila. A mluvil tak mnoho a vykřikoval pak i při výsleších dalších svědků tak vytrvale, že soudce přešla konečně trpělivost a dal jej vyvésti za dveře.
Svědkové ze sousedství, kteří pak byli slyšeni, zeslabili žalobu nesmírně. Líčili obžalovanou jako tichou a vzornou ženu, kdežto tchána označovali za opilce a křiklouna, na kterého si pro rušení klidu sami několikráte stěžovali, takže obec jej konečně z baráků vykázala a dala mu byt přímo v bývalé kadetce. Líčili, jak po srážce se svojí snachou Jiroušek klidně odešel, večer pak téhož dne oknem lezl do svého bytu a teprve v noci se svojí manželkou počali vykřikovati, že snacha jej zranila. Jeden ze svědků pod přísahou potvrdil dokonce, že se mu Jiroušek druhého dne svěřil, že spadl s obecního vozu a poranil si žebra.
Za těchto okolností nezbylo soudu nic, než obžalovanou snachu osvoboditi, tím spíše, že policie podala o ní zprávu, dle níž se těší nejlepší pověsti, kdežto o tchánovi napsala, že se velmi často opíjí a je pak nesmírně útočivým člověkem.
Tomuto rozsudku nechtěl pan „Pátek“ dobře rozuměti a ještě na chodbě moc se na něj zlobil. —rk—

Citace:

č. 290. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 61-62.