Vyhledávání v dokumentech NPD: Právník, 65 (1926) - Do výroku, jímž bylo soudem vynášejícím pozdější rozsudek

Č. 4606.

Bytová péče: O přeměně bytu v místnost živnostenskou podle § 4 zák. č. 225/1922.
(Nález ze dne 14. dubna 1925 č. 7536).
Věc: Robert Z. v R. proti zemské správě politické v Praze o povolení přeměny obytné místnosti v kancelář. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 1. prosince 1924 zamítla osp v L. žádost st-lovu, aby mu povoleno bylo z bytu v jeho domě v R., obývaného dříve jeho matkou, použíti jedné místnosti k účelům živnostenským, ježto v R. panuje bytová nouze, a místnost, kterou st-l zřídil jako samostatnou obytnou kychyň z pokoje matčina a pronajal nájemníkovi Františku T., nemůže býti pokládána za místnost náhradní, ježto byla již dříve obytnou místností, takže předpoklady § 4 zák. z 11. července 1922 č. 225 Sb. nejsou splněny. Nař. rozhodnutím zamítla zsp v Praze odvolání poukazujíc na důvody I. stolice.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Podle § 4 zák. č. 225/22 jest dovoleno používati bytů neb jejich částí k jiným účelům než k bydlení jen s úředním povolením. Povolení může býti uděleno jen z důležitých příčin, mimo to jen, není-li v obci nedostatek bytů anebo opatří-li žadatel náhradní místnosti k obývání způsobilé.
Stížnost netvrdí, že by dány byly zvláštní příčiny zřetele hodné a nepopírá, že v R. panuje bytová nouze, nýbrž vytýká jenom, že povolen: bylo odepřeno přes to, že st-l zřídil náhradní místnost.
Nss neshledal výtku tu důvodnou.
Ze správních spisů jde a není st-lem popřeno, že st-l rozdělil byt své matky, o dvou místnostech, jednak na místnost pro svoje účely živnostenské, jednak na obytnou kuchyň. Tím však, že z jedné bytové jednotky vytvořil zase jen jednu bytovou jednotku a druhou místnost, zařídiv ji jako písárnu pro sebe, odňal účelům bytovým, neopatřil náhradní místnosti a nevyhověl intenci zákona, aby počet obytných místnosti v obci nebyl zmenšen, ježto používání bývalé kuchyně jako písárny jest zajisté ztenčením počtu obytných místností.
Když za tohoto stavu věcí žal. úřad vyslovil, že nejsou dány předpoklady pro udělení žádaného povolení pro nedostatek podmínek § 4 cit. zákona, nemohl nss shledati, že by výrok ten odporoval zákonu, neb zakládal se na vadném řízení, ježto úřad, pokud jde o skutkovou podstatu, svému rozhodnutí za základ položil právě ony skutkové okolnosti, jichž se st-l sám dovolává.
Pokud pak st-l dovozuje z výnosu zsp-é z 11. listopadu 1923, vydaného ohledně příkazu dle § 2, odst. 1 zák. č. 225/22 ve znění zák. č. 87/23, že byt matčin byl obýván jak st-lem tak i jeho matkou, že tedy nenastala změna v používání místností těch a proto povolení k přeměně místností nebylo nutné, nemůže se st-lvýnosu toho — i kdyby skutečně měl smysl, jaký mu stížnost přikládá — vůbec dovolávati již proto, že předmětem nař. rozhodnutí je toliko vyřízení st-lovy žádosti za povolení k používání bytu matčina k účelům jiným než k bydlení, a proto nemůže se nss přezkoumávaje toto rozhodnutí zabývati námitkami, které se vztahují na otázku, zda povolení k přeměně bytu bylo nutné čili nic.

Citace:

Do výroku, jímž bylo soudem vynášejícím pozdější rozsudek. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1926, svazek/ročník 65, číslo/sešit 4, s. 153-155.