Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Čís. 2692.

Při hlavním přelíčení v obnoveném řízení (§ 359 tr. ř.) jest přezvědné osoby slyšeti ústně přímo před nalézacím soudem v té vlastnosti, jež jim přísluší v tomto období řízení podle toho, proti komu nová obžaloba směřuje (§ 252 tr. ř.).
Odepřel-li svědek podle § 152 tr. ř. výpověď, nelze použíti (§ 281 čís. 3 tr. ř.) co důkazního prostředku ani protokolů z předchozího řízení, kde byl vyslýchán jako podezřelý (§§ 152 posl. věta, 252 odstavec prvý tr. ř.), lze však tu použíti zprávy bezpečnostních orgánů o mimosoudních údajích tohoto svědka.
(Rozh. ze dne 9. března 1927, Zm I 560/26.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání za souhlasu generální prokuratury zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského jakožto nalézacího soudu v Chebu ze dne 12. srpna 1926, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem krádeže podle §§ 171, 173, 174 I. a), II. b), c), 179 tr. zák., František P. mimo to přestupkem podle §§ 2, 8, 32, 36 zbroj. pat. ze dne 24. října 1852, čís. 223 ř. zák., zrušil napadený rozsudek ohledně těchto obžalovaných a věc vrátil nalézacímu soudu k opětnému projednání a rozhodnutí.
Důvody:
Zmateční stížnosti — uplatňující důvody zmatečnosti podle §u 281 čís. 3, 4 a 5 tr. ř. — nelze upříti důvodnosti, pokud s hlediska čís. 3 vytýká, že nalézací soud porušil předpis §u 152 tr. ř., přihlížeje k výpovědi Anny P-ové, ačkoliv odepřela vydati svědectví. Rozhodovací důvody prvé stolice vyslovují, že nalézací soud musí se v obnoveném řízení opírati o veškeré výsledky, které jsou podkladem rozsudku, jehož zrušení nastalo povolenou obnovou, a že jest se mu zabývati toliko otázkou věrohodnosti Anny P-ové, která byla v průvodním řízení obviněnou a jest nyní svědkyní. Stanovisko nalézacího soudu jest nesprávné. Povolením obnovy vstupuje věc — mimo případ §u 360 tr. ř. — v přípravné vyšetřování (§ 359 odst. prvý tr. ř.) a odtud postupuje pak podle všeobecných pravidel k dalším obdobím (§ 359 tr. ř.). Dojde-li k novému hlavnímu přelíčení, provádí se toto podle předpisů §§ 239 až 256 tr. ř., takže jest obzvláště i průvodní řízení, které se koná, úplně nové. Arciť uvádí druhý odstavec §u 359 tr. ř., že jest ze spisů čísti výpovědi svědků, znalců a spoluobviněných, kteří již nemohou býti vyslechnuti; než předpis ten jest pouhým důsledkem předpisu §u 252 čís. 1 tr. ř., i jinak platného. Až na tyto a ostatní v §u 252 odst. prvý tr. ř. vypočtené výjimečné případy platí pro nové hlavní přelíčení zásada, zejména §em 252 projevená, že osoby přezvědné dlužno slyšeti ústně přímo před nalézacím soudem a to samozřejmě v té vlastnosti, jež jim přísluší v tomto období řízení podle toho, proti komu nová obžaloba směřuje, tudíž osoby na zažalovaném skutku súčastněné, proti nimž nová obžaloba nesměřuje, jako svědky. Správně byla tudíž dřívější spoluobviněná Anna P-ová, jíž se nová obžaloba nedotýkala, obeslána k hlavnímu přelíčení jako svědkyně. Podle záznamu, který byl uveden přečtením protokolu ve známost soudního dvoru a jenž ovšem neuvádí, kterého zákonného ustanovení se svědkyně dovolala ohledně S-a, prohlásila Anna P-ová, že odpírá výpověď nejen ohledně svého otce Františka P-a, nýbrž i ohledně spoluobžalovaného Adolfa S-a, k němuž nebyla v žádném poměru §em 152 naznačeného. Bylo povinností nalézacího soudu, zkoumati, zda je možno, by svědkyně oddělila výpověď Adolfa S-a se týkající od výpovědi týkající se Františka P-a (§ 152 odst. druhý tr. ř.) a rozhodnouti o tom, zda musí či nemusí svědkyně vypovídati ohledně Adolfa S-a, a v případe kladného rozhodnutí přidržeti P-ovou k výpovědi, arciť jen pokud se tkne jedině Adolfa S-a. Soud toho neučinil a uznal tím odepření svědecké výpovědi Annou P-ovou oprávněným v celém jeho rozsahu. Tím však nastal důsledek v poslední větě §u 152 tr. ř. stanovený, že dřívější (soudní) výpovědi Anny P-ové, v nichž postřehy o Františku P-ovi učiněné nebyly odděleny od postřehů ohledně Adolfa S-a, jsou zmatečny a že jich pod následky §u 281 čís. 3 tr. ř. nesmí býti jako průvodů použito. Šetření tohoto výslovného zákazu nesmělo býti obcházeno ani čtením soudních protokolů, sepsaných o výpověděch Anny P-ové; připouštíť § 252 tr. ř. čtení protokolů o výsleších spoluobviněných (úvod), spoluvinníků (čís. 3) a svědků, kteří výpověď odpírají, jedině tehdy, když nemají práva výpověď odepříti. Proto nezáleží ani na tom, že obhájce (stěžovatelé) se neopřeli tomu, by dřívější výpovědi Anny P-ové čteny nebyly, a nežádali ani, by se nalézací soud usnesl, zda mají výpovědi ty, jak předseda hlavního přelíčení nařídil, býti čteny čili nic. Nezáleží ani na další okolnosti, že v dřívějších, čtených protokolech Anny P-ové, nyní jako svědkyně slyšené, šlo částečně o výpovědi, jež učinila jako obviněná a obžalovaná. Rozhodným jest jen, že šlo o výpovědi soudní, jejichž čtení nemělo sloužiti obhajobě neb usvědčení Anny P-ové, nýbrž osob od ní různých, ohledně nichž se nevzdala, nýbrž naopak výslovně použila práva, odepříti podle §u 152 tr. ř. výpověď, takže věcně v nich nešlo o zodpovídání se obviněné, nýbrž o svědectví.
Nalézací soud nedbal zmatečnosti dřívějších výpovědí Anny P-ové, nastavší jejím dodatečným prohlášením, že vypovídati nechce, a přihlížel při vynesení rozsudku i k nim; ba z rozhodovacích důvodů jest zřejmo, že tak učinil netoliko v rozsahu, ve kterém vyšly výpovědi ty na jevo čtením protokolů, nýbrž dokonce i, pokud obsah jich jest uveden v rozhodovacích důvodech původního rozsudku, arciť rovněž při hlavním přelíčení čteného. Porušil tím ustanovení §u 152 tr. ř., o němž v zákoně výslovně přikázáno, že ho nutno šetřiti pod následky zmatečnosti, a rozsudek stal se tím zmatečným podle §u 281 čís. 3 tr. ř. Výpovědi Anny P-ové byly podle rozhodovacích důvodů nalézacímu soudu jednou, pravděpodobně nejdůležitější z opor závěru, že stěžovatelé spáchali krádež jim za vinu dávanou. Proto není nade vši pochybnost zřejmo, že porušení oné formy nemohlo míti na rozhodnutí účinku stěžovatelům škodlivého (posl. odst. §u 281 tr. ř.). Zejména není jisto, že by byl nalézací soud dospěl k témuž závěru stěžovatelům nepříznivému i, kdyby byl — ponechávaje soudní výpovědi Anny P-ové stranou — přihlížel toliko k tomu, co Anna P-ová udala orgánům bezpečnostní služby, a k ostatním výsledkům hlavního přelíčení. Bezpečná záruka je tu tím méně, že jsou tu i jinaké skutečnosti, které po případě mohou vzbuditi pochybnosti o spolehlivosti a věrohodnosti Anny P-ové (obzvláště její duševní stav a skutečnost, že její tvrzení o spolupachatelství dalšího pachatele prokázalo se nesprávným). Proto bylo zmateční stížnosti vyhověti, aniž třeba zabývati se dalšími jejími vývody, a napadený rozsudek zrušiti, a to v celém jeho rozsahu. Ze zrušení nelze vyjmouti ani výrok o přestupku zbrojního patentu, Františka P-a se týkající. Neboť napadený rozsudek neobsahuje vůbec důvodů pro tento výrok, takže jest (obzvláště se zřetelem na to, co v příčině té uvedeno ve zprávě, v konstitutu, a v původní obžalobě) za to míti, že i tato část odsuzujícího výroku opírá se alespoň současně o výpověď Anny P-ové, neprávem jako průvod použitou. Podle povahy shledaného zmatku nelze se (§ 288 čís. 1 tr. ř.) obejíti bez nového hlavního přelíčení ve stolici prvé. Proto bylo podle §u 5 zákona čís. 3 ř. zák. z roku 1878 o stížnosti rozhodnuto ihned v zasedání neveřejném. Soudu nalézacímu se připomíná, že, neshledá-li odepření výpovědi Annou P-ovou důvodným i ohledně Adolfa S-a, bude P-ovou přidržeti k tomu, by jako svědkyně udala, co na skutečnostech k pachatelství S-ovu se vztahujících postřehla, a že ustanovení poslední věty §u 152 tr. ř. a prvního odstavce §u 252 tr. ř. netýkají se toho, co na mimosoudních údajích Anny P-ové uvedeno ve zprávách orgánů bezpečnostní služby.

Citace:

Čís. 2692.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9, číslo/sešit č. 2692, s. 201-204.