Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 533.

Úřednictvo: * Subjektivní rozpaky co do výkonu předepsaného slibu netvoří nepřekonatelnou překážku, jejíž existence vylučuje dle § 2 zák. ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n. pozbytí místa s dalšími důsledky toho.
(Nález ze dne 30. září 1920 č. 8948.)
Věc: Josef R., rada zemského soudu v S., proti ministerstvu spravedlnosti v Praze stran zbavení služebního místa.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dohodnuv se ve smyslu § 4 nař. ze dne 21. března 1919 č. 154 sb. z. a n. s ministrem vnitra a financí vydal ministr spravedlnosti rozhodnutí ze dne 21. října 1919 č. 25237, dle kterého stěžovatel Josef R. nevykonavší slibu určeného v § 1 zák. ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n. ve lhůtě ustanovené § 1 nař. ze dne 21. března 1919 č. 154 sb. z. a n., a neprokázavší nepřekonatelné překážky, které mu včasný výkon zabránily, pozbývá dle § 2 cit. zák. dnem 30. dubna 1919 svého služebního místa a veškerých nároků na plat a výslužné pro sebe a svou rodinu. Služební požitky byly mu zároveň dnem 30. dubna 1919 zastaveny.
Před vydáním tohoto rozhodnutí podal stěžovatel dne 23. dubna 1919 presidiu nadřízeného krajského soudu v Plzni žádost, ve které uvedl, že není spravedlivo, žádati na něm, dokud je suspendován z úřadu, aby vykonal slib, a že tudíž navrhuje odklad slibu až do zrušení suspense a skončení disciplinárního řízení proti němu tehdy prováděného. Kdyby tomuto návrhu nebylo vyhověno, že se dovolává rozhodnutí ministra spravedlnosti.
Presidium krajského soudu v Plzni vyřídilo podání to dne 25. dubna 1919 v ten smysl, že se nepokládá příslušným k rozhodnutí o žádosti za odklad složení předepsaného slibu, ježto není vyloučeno, že zrušení dotčené suspense a skončení disciplinárního řízení nastane až po uplynutí měsíční lhůty v § 1, odst. 1 zákona ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n. a v § 1 nař. vlády ze dne 21. března 1919 č. 154 sb. z. a n. stanovené. Nepřihlásí-li se žadatel — praví vyřízení ono dále — ku složení slibu předepsaného a nesloží-li slib u představeného svého úřadu do 30. dubna t. r. včetně, bude pojat do seznamu těch státních zaměstnanců, kteří slib nevykonali a jeho žádost připojí se ke spisům, jež po uplynutí lhůty v § 1 cit. nařízení stanovené dlužno předložiti nejblíže nadřízenému úřadu (§ 2 cit. nařízení).
Obdržev vyřízení toto, podal stěžovatel dne 27. dubna 1919 přímo ministru spravedlnosti žádost, aby ve věci sám rozhodl. Ministr spravedlnosti zvláštního opatření o této žádosti neučinil a stěžovateli dostalo se konečného vyřízení v naříkaném rozhodnutí vydaném po rozumu § 4 nařízení č. 154/19.
Vyřizuje stížnost, jež vytýká rozhodnutí tomu nezákonnost, vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Nesporno je, že stěžovatel v čas slibu předepsaného § 1 zák. ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n. nevykonal, nýbrž žádal před vypršením lhůty písemně za odklad výkonu, uváděje jako důvod, že by bylo nespravedlivo, aby byl od něho slib požadován, dokud je s úřadu suspendován a vede se proti němu disciplinární vyšetřování.
Naříkané rozhodnutí béře stěžovatel v odpor proto, 1. že jeho žádost za odklad výkonu slibu nebyla ani presidentem krajského soudu v Plzni ani ministrem spravedlnosti vyřízena a proto prý byl až do doručení naříkaného rozhodnutí v té dobré víře, že bude mu vykonati slib až po skončení disciplinárního vyšetřování a po zrušení suspense; 2. že dle § 5 prov. nařízení z 21. března 1919 č. 154 sb. z. a n. mělo před konečným výrokem dle § 2 ze dne 7. února 1919 č. 74 sb. z. a n. předcházeti rozhodnutí o tom, zda tu byla nepřekonatelná překážka; 3. že taková překážka u něho aspoň subjektivně skutečně byla, a sice že ji spatřoval v zavedeném disciplinárním vyšetřování a suspensi s úřadu, neboť kladl váhu na to, aby při výkonu slibu nebylo pochyby o jeho integritě jako soudcovského úředníka a bez tohoto předpokladu nepokládal se za oprávněnu slib vykonati z důvodů morálních.
Ani v jednom směru není však stížnost odůvodněna.
Ad 1. O žádosti jeho za odklad výkonu slibu dostalo se mu vyřízení presidia krajského soudu v Plzni ze dne 25. dubna 1919 č. pres. 15992/19, jehož obsah byl výše citován.
Toto vyřízení předložil stěžovatel dle spisů sám ministru spravedlnosti podáním z 27. dubna 1919 se žádostí, aby tedy rozhodl on, což se stalo právě naříkaným rozhodnutím. Stěžovatel byl tedy včas a zřetelně upozorněn presidiem krajského soudu v Plzni na následky průtahu, věděl, že žádost jeho nebude meritorně vyřízena před uplynutím lhůty k přihlášce a k výkonu slibu, nemůže tedy mluviti o nějakém omylu svém co se týče významu žádosti za odklad, kdyžtě v zákoně není nijaké opory pro domněnku, že proti státnímu úředníkovi, který podal žádost za odklad výkonu slibu, nelze postupovati dle § 2 cit. zákona a § 4 cit. prov. nařízení.
Ad 2. Předpis § 5 prov. nařízení má jedině ten smysl, že ministr dříve, než vysloví následky v § 2 zákona uvedené, musí si ujasniti, uznává-li tvrzenou překážku za nepřekonatelnou, neboť dle výsledku tohoto uvažování dopadne také rozhodnutí ve věci samé. Vydávati zvláštní rozhodnutí o tom, že překážka nebyla uznána za nepřekonatelnou, není předepsáno.
Ad 3. Stěžovatel netvrdil vlastně v řízení správním, že je tu nepřekonatelná překážka, jež mu brání vykonati slib. Aspoň ne výslovně. Ve svém podání ze dne 22. dubna 1919 mluvil jen o tom, že by bylo nespravedlivo (»unbillig«) požadovati od něho slib v době prováděného disciplinárního vyšetřování a suspense. Ale ani ve stížnosti nemohl se opříti o nijakou skutečnost, která by tomu nasvědčovala, že tu taková překážka byla. Vysvětluje v ní jen, že subjektivně posuzoval zavedení disciplinárního řízení a uvalení suspense jako nepřekonatelnou překážku výkonu slibu, že šlo o jakési morální rozpaky, které mu bránily vykonati slib, dokud nebyla zjištěna jeho integrita jako soudcovského úředníka. Ale § 2 cit. zákona má beze vší pochyby na zřeteli překážku skutečnou, objektivně zjistitelnou, a nikoli pouze domnělou, zakládající se na osobním nazírání dotyčného zaměstnance na dané poměry, což v daném případě tím více padá na váhu, když stěžovatel ani netvrdí a dojista ani nemůže tvrditi, že tento jeho názor působil neodolatelně na jeho vůli a znemožňoval mu výkon slibu.
Uznal-li za tohoto stavu věcí žalovaný úřad, že stěžovatel neprokázal nepřekonatelné překážky, která mu včasný výkon slibu znemožnila, a vyvodil-li z toho důsledky vyslovené v § 2 cit. zákona, nelze v tom spatřovati nezákonnosti.
Stížnost bylo tudíž zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 533. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 568-570.