=Boh. adm., 2 (1920) / č. 484

Č. 484.


Vyhoštění: Vyhoštění odůvodněné poukazem na neuposlechnutí výzvy k návratu do domova ve smyslu výnosu ministerstva vnitra o repatriaci válečných uprchlíků z Haliče je kryto předpisy zákona ze dne 27. července 1871 č. 88 ř. z.
(Nález ze dne 30. června 1920 č. 5347.)
Věc: Dr. Šimon Klarer v Brně (adv. Dr. Arn. Gütig z Prahy) proti zemské správě politické v Brně stran vyhoštění.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nálezem policejního řiditelství v Brně ze dne 8. prosince 1919 čís. 4075 byl stěžovatel, roku 1889 v Brzezanech v Haliči rozený a tamtéž příslušný, mojžíšského vyznání, zaměstnáním u advokáta Dra Freunda v Brně, Slepá ulice čís. 20, dle §§ 1, 2 a 5 zákona ze dne 27. července 1871 čís. 88 ř. z. s poukazem na § 323 trestního zákona vyhoštěn z celého obvodu československé republiky na 5 let.
Rekursu jeho zemská správa politická v Brně naříkaným rozhodnutím ze dne 8. ledna 1920 čís. 82232/VI. nevyhověla, protože tu jsou zákonné předpoklady pro vyhoštění.
Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí pro vadnost řízení a nezákonnost podané, vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Dle §§ 1 a 2 zákona ze dne 27. července 1871 čís. 88 ř. z. mohou býti vyhoštěny osoby, které nemají na území státu domovského práva, když pobyt jejich jeví se nepřípustným z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti.
Stěžovatel spatřuje vadu řízení v tom, že ani rozhodnutí I. stolice které mu bylo ústně prohlášeno, ani rozhodnutí II. stolice není dostatečně, ba vůbec odůvodněno.
Ale stěžovatel uvedl sám v rekursu k zemské správě politické, že mu bylo při publikaci nálezu na policejním ředitelství oznámeno, že jest vyhoštěn proto, že neuposlechl vyzvání, aby se navrátil do svého domova Odůvodnila-li pak zemská správa politická svoje rozhodnutí poukazem na to, že tu jsou zákonné předpoklady pro vyhoštění, nemohl býti stěžovatel v pochybnosti o tom, že tím bylo vysloveno, že tento úřad pokládá další pobyt stěžovatelův v republice československé za nepřípustný právě z důvodu jemu policejním ředitelstvím oznámeného.
Není tu tedy vytýkané vadnosti řízení.
Ale ani o nezákonnosti naříkaného rozhodnutí nelze tu mluviti. Výnos ministerstva vnitra ze dne 29. října 1919 č. 49402/16 o repatriaci válečných uprchlíků z Bukoviny, Haliče a Polska, vydán byl nesporně v zájmu veřejného pořádku vzhledem k poválečným nesnázím vyživovacím a ubytovacím v republice Československé se vyskytnuvším. Každé jednání příčící se tomuto nařízení jest tedy se stanoviska úřadu také porušením veřejného pořádku a nelze proto tvrditi, že by vyhoštění odůvodněné poukazem na neuposlechnutí nařízení toho nebylo kryto předpisy zákona ze dne 27. července 1871 č. 88 ř. z., zejména podle §§ 1 a 2.
Stěžovatel tvrdil ovšem v řízení správním a tvrdí i ve stížnosti, že pouze jeho rodina jest rodinou uprchlickou, jej samotného že však nelze pokládati za uprchlíka a že proto nařízení týkající se návratu uprchlíku do vlasti nemohlo se na něj vztahovati.
Ale tím, že stěžovatel po demobilisaci se nevrátil do své domoviny nýbrž přidružil se ke své uprchlické rodině jako hlava její, dal zřejmě na jevo, že chce sdíleti její osudy a nelze proto na dále rozeznávati mez ním a jeho rodinou, pokud se týče povinnosti k návratu do vlasti. Je-li tomu tak, stíhají ovšem i jej následky neuposlechnutí výzvy k odcestování jako by byl válečným uprchlíkem.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Citace:
č. 484. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 473-474.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).