Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 312.

Zabírání budov: * Výrok o přidělení náhradních místností uživateli budovy zabírané pro veřejné účely jest nezbytnou součástí rozhodnutí o zabrání, nedojde-li ke zvláštnímu ujednání (§§ 1 a 2 zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n.).
(Nález ze dne 24. ledna 1920 č. 445.)
Věc: Vilma Kolínská a Antonín Kokoška v Praze (adv. Dr. Rudolf Ročák z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze stran zabrání místností.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Výnosem ze dne 24. září 1919 rozhodla zemská správa politická v Praze, že zabírá na základě zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. hotelové místnosti v domě čp. 286-I. v Praze stěžovatelce patřícím pro »Armádu spásy«, protože v konkrétním případě nebylo možno nalézti vhodnějších místností, a vyslovila, že o náhradě rozhodne okresní soud příslušný v nesporném řízení, nedojde-li k dohodě v řízení mimosoudním.
Stížnost do rozhodnutí zemské politické správy majitelkou domu i Antonínem Kokoškou jako nájemcem hotelu podaná dovozovala, že důležitějším veřejným zájmem je, aby hotelové místnosti k ubytování cizinců používané (21 pokojů) nebyly v nynější tísni bytové svému účelu odňaty, a že zabrání by nebylo účelné jednak se zřetelem na značnou výši náhrady, která by nájemci dána býti musila (denní tržba 375 K, čistý výnos nejméně 150 K), jednak proto, že dům jest určen k zbourání a že na jeho místě bude vystavěn moderní hotel a dva domy činžovní s 50 byty.
Ministerstvo veřejných prací výnosem ze dne 24. října 1919 čj. 30336 zamítlo stížnost a potvrdilo rozhodnutí v odpor vzaté z jeho důvodů a v další úvaze, že budova, jejíž místnosti se zabírají, je dle udání stěžovatelů určena k rozbourání a že by tedy ztratila veškerý význam pro rozvoj cizineckého ruchu za nynější tísně bytové, dále že podnik Armády Spásy pro zvýšení mravní úrovně určitých vrstev velkoměstských, tedy pro veřejné zájmy má větší důležitost než soukromý živnostenský podnik k ubytování přespolních hostí. O povolení zbourání zabraného domu bylo žádáno až po vydání nálezu zabíracího a povolení to nebylo dosud uděleno. Pro rozhodnutí o zabrání je však rozhodnou vhodnost budovy pro účely Armády Spásy v době místního šetření a rozhodování.
O stížnosti vytýkající nezákonnost tohoto rozhodnutí uvážil nejvyšší správní soud takto:
Dle § 1 zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. mohou, pokud není vhodných místností, pro účely veřejné zabrány býti budovy o větším počtu místností zcela neb z části, je-li možno uživatele budov zabíraných bez nenahraditelné hospodářské újmy jejich povolání vhodně umístiti v budovách jiných, třeba v jiném místě.
Místnosti, o něž v tomto případě jde, zabrány byly pro Armádu Spásy, organisaci to, jejíž účelem, jak známo, jest starati se o mravní i hmotné povznesení lidí, kteří z různých příčin ocitli se na scestí života.
Stěžovatelé v řízení správním i ve stížnosti doznali, že působení Armády Spásy jest v zájmu veřejném. Nemohlo proto hleděno býti k námitce teprve při veřejném líčení vznesené, že zabrání nestalo se pro účely veřejné.
Jest tudíž nesporno, že místnosti, o něž jde, zabrány byly pro účely veřejné.
Také nebylo popřeno, že pro účely Armády Spásy není jiných vhodných místností.
Nesporno je dále, že zabírané místnosti sloužily dosud provozování živnosti hostinské a hotelové stěžovatelem Antonínem Kokoškou jako nájemcem. Stížnost namítá však, že správní úřady nevzaly v úvahu a nevyslovily, je-li možno jmenovaného uživatele zabíraných místností bez nenahraditelné hospodářské újmy na jeho podniku vhodně umístiti v budově jiné. Námitce této nelze upříti důvodnosti.
Ze znění předpisu § 1 cit. zák. plyne nade vši pochybnost, že zabrání budovy nesmí se státi, pokud nebylo zjištěno, že uživatel budovy neb části její, která má býti zabrána, může býti vhodně umístěn v budově jiné a že mu nevzejde z toho nenahraditelná újma hospodářská.
Uvedená, objektivně zjištěná možnost, aby uživatel zabírané budovy mohl na jiném místě podnik neb povolání své dále provozovati, jest nezbytnou podmínkou zabrání.
Dle § 2 cit. zák. musí býti, nedojde-li ke zvláštnímu ujednání, uživatelům zabraných budov přiděleny místnosti třebas v jiném místě, které by, pokud možno hověly účelům, kterým sloužily zabrané místnosti. Ze srovnání tohoto předpisu s ustanovením § 1 l. c. a ze zařazení jeho před ustanovení § 3 o rozhodnutí o zabrání jednající nutno souditi, že dle úmyslu zákonodárcova musí přidělení náhradních místností státi se současně s rozhodnutím o zabrání, to také již proto, aby uživatel zabírané budovy neb místnosti mohl svá práva proti nálezu zabíracímu včas hájiti a své námitky proti přidělení náhradních místností uplatniti již stížností, která mu dle § 3 cit. zák. přísluší proti nálezu zabíracímu.
Z imperativního znění § 2 l. c. vychází také, že úřad rozhodující je povinen, dříve než odejme užívateli jeho dosavadní místnosti, učiniti opatření, aby mu umožněno bylo další vykonávání povolání nebo provozování podniku jeho, a že nemůže býti znemožnění užívati dosavadních místností odčiněno náhradou peněžitou.
V § 4, odst. 5 má cit. zákon nepochybně na mysli jen náhradu za takové újmy, které užívateli vzejdou, i když se mu přidělí místnosti náhradní, nikoli však náhradu za to, že mu byly místnosti dosavad užívané odňaty a jiné nepřiděleny. Žalovaný úřad však neřešil otázku, je-li dána zákonná podmínka pro zabrání, totiž možnost, umístiti uživatele zabíraných místností vhodně v jiných místnostech bez nenahraditelné újmy hospodářské, a nepřidělil také nájemci Ant. Kokoškovi současně se zabráním místnosti jiné, pro další provozování živnosti jeho vhodné, vycházeje z mylného právního názoru, že uživateli přísluší jedině nárok náhradní ve smyslu § 4 l. c.
Naříkaným rozhodnutím byl takto porušen zákon ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. v ustanoveních §§ 1. a 2. a bylo je proto dle § 7 zák. o správním soudu zrušiti.

Citace:

č. 312. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 107-109.