Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 310.

Zabírání bytů: 1. Bytem rozumí se každý soubor místností tvořících jeden celek, který určen jest k bydlení lidí; toho charakteru nepozbývá ani celek ani jednotlivé místnosti tím, že osoba oprávněná k disposici s bytem vykonává v nich svou živnost, jejíž provozovna nevyžaduje úředního schválení, pokud snad zvláštním úředním aktem nebyly odňaty svému původnímu účelu, sloužiti také k bydlení majitele jejich. — 2. Zabrání není na závadu, že byt nemá samostatného příslušenství.
(Nález ze dne 24. ledna 1920 č. 432.)
Prejudikatura: k 1. viz nálezy ze dne 16. června 1919 č. 3004, sbírky č. 132 a ze dne 23. září 1919 č. 4358, sbírky č. 186.
Věc: Emerich a Vladimír Klecandovi v Praze (adv. Dr. Ant. Kusý z Prahy) proti společnému bytovému úřadu v Praze stran zabrání bytu.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem společného bytového úřadu v Praze ze dne 1. října 1919 čís. 14925 zabrán byl na základě usnesení senátu ze dne 1. října 1919 podle § 6, č. 6 nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. byt o 4 pokojích a kuchyni v 2. patře domu čp. 380 Na můstku, poněvadž je prokázáno, že jest používán neoprávněně za kancelář. Záboru předcházelo úřední zjištění výkonného orgánu společného bytového úřadu, že byt onen má od června 1919 najatý Českoslov. filmová společnost a že jsou v něm dva stoly, psací stroj, 4 židle a umývadlo. Zástupci společnosti prohlásili při tom, že byt si zařizuje společnost na kanceláře, dva pokoje budou projekční síní, třetí ředitelnou, čtvrtý účtárnou, kuchyň skladištěm.
Stížnost podanou do rozhodnutí onoho majiteli domu nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Sporný byt zabrán byl z důvodu, že se ho neoprávněně užívá za kancelář. Žalovaný úřad opírá se při tom o § 6, č. 6 vládního nař. ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n., dle něhož mohou zabrány býti místnosti neoprávněně užívané, které byly upraveny z bytů teprve po 1. srpnu 1914. Jak stížnost sama udává, byly sporné místnosti již po řadu let až do poslední doby pronajaty dámskému krejčímu Bohumilu Faltysovi resp. jeho vdově Anně Faltysové, kteří tu v kuchyni bydleli a v ostatních místnostech měli krejčovské dílny. Stížnost dovozuje z toho, že zabraných místností — mimo kuchyň — neužívalo se jako bytu, nýbrž k účelům živnostenským. I kdyby ono povšechné a ostatně nedoložené tvrzení bylo správno, nestačilo by stížnost podepříti. Bytem rozuměti dlužno každý soubor místností tvořících jeden celek, který určen jest k bydlení lidí; tohoto charakteru pak ani celek ani jednotlivé místnosti nepozbývají ještě tím, že osoba k disposici s bytem oprávněná vykonává v nich svou živnost, jejíž provozovna nevyžaduje úředního schválení, pokud snad zvláštním úředním aktem nebyly svému původnímu účelu — sloužiti dle dočasné disposice majitele bytu také k jeho bydlení — odňaty. Že by takové úřední odnětí sporných místností účelům obytným zde bylo nastalo, stížnost netvrdí. Dlužno proto pokládati za zjištěno, že zabrané místnosti byly ještě po 1. srpnu 1914 bytem. Při prohlídce místností úředním orgánem dne 1. října 1919 zjištěno, že jest v nich složeno několik kusů kancelářského zařízení, a zástupci majitelky bytu, Českoslov. film. společnosti, prohlásili, že byt má býti zařízen dočista jen pro kancelářské resp. obchodní účely jmenované společnosti. Vzhledem k této bezvadně zjištěné skutkové podstatě, kterou žalovaný úřad položil za základ svému rozhodnutí, nebylo lze přihlížeti k námitce stížnosti, že část místností slouží účelům obytným. Je tedy prokázáno, že zabraný byt, který ještě po 1. srpnu 1914 byl bytem, t. j. sloužil účelům obytným, byl tomuto účelu odňat.
Min. nař. ze dne 28. března 1918 č. 114 ř. z., které podle místodržitelské vyhlášky ze dne 17. října 1918 č. 79 z. z. platí pro celý obvod Čech, stanoví v §§ 2 a 4, že místnosti, jež jsou k obývání, smějí býti těmto účelům odňaty jen z důležitých příčin na základě rozhodnutí politického úřadu 1. instance. Že by zde taková změna účelového určení zabraných místností byla bývala povolena, stížnost netvrdí. Nemůže se ovšem účinně odvolávati ani na to, že bytový úřad oznámení o pronajetí sporných místností českoslov. filmové společnosti mlčky vzal na vědomí, neboť bytový úřad nebyl kompetentním pronajetí to zakazovati, a v tom, že oněch místností nezabral hned, nemohlo důvodně spatřováno býti vzdání se práva, zabrati je později. Není tedy pochybnosti, že zabrané místnosti byly účelům obytným odňaty neoprávněně. Jsou tudíž dány veškeré podmínky, které dle svrchu citovaného § 6, odst. 6 nař. z 22. ledna 1919 ospravedlňují zábor jejich bytovým úřadem. Záboru tomu nemohla býti na závadu ani práva jmenované společnosti, nabytá z nájemní smlouvy uzavřené o sporném bytu ještě před jeho zabráním; připouštíť § 6, č. 6 cit. nař. v ustanovení, které přichází zde v úvahu, zábor právě vzhledem k tomu, že nynější užívání místností je neoprávněné; že se tedy příčí nějakým předpisům veřejnoprávním, těmto předpisům musí však, pokud zákon sám nestanoví jinak, práva soukromá ustoupiti. Tím méně je arciť záboru na závadu okolnost stěžovateli uváděná, že budou prý nyní nuceni správu domu změniti a přizpůsobiti novým poměrům. Námitka, že za braný byt nemá samostatného příslušenství (záchodu), je irelevantní, kdyžtě citované nařízení nikde nestanoví, že by zabrání bytu bylo přípustným jen tehdy, když má úplné samostatné příslušenství, omezení takového ani z § 6, č. 8, které jedná o zabrání přespočetných místností z jednotlivého bytu, všeobecně nelze dovozovati, ani snad ustanovení právě uvedeného přímo užíti zde, kde jde o zabrání celého bytu na jiném právním podkladě, nežli na základě § 6, č. 8. Pokud pak jde o námitku, že zabráním porušena byla práva Českoslov. film. společnosti k provozu její živnosti, nejsou stěžovatelé vůbec legitimováni tato cizí práva uplatňovati.
Bylo proto stížnost v celém rozsahu jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 310. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 104-106.