K § 150 exekučního řádu.

Paragraf tento se jeví jako jedno z nejmarkantnějších míst, kde intensivně vystupuje do popředí otázka poměru přesného znění zákona a interpretace praktických právníků, snažících se znemožniti těžké konsekvence a komplikace, jež z přesného provádění tohoto paragrafu by se podávaly.
Jedná se totiž o otázku, zda reální břemena, služebnost bytu a výměnku, jež předcházejí vymáhajícímu věřiteli, mohou býti přejata beze srážky či se srážkou na nejvyšší podání. Z výslovného ustanovení zákona plyne, že, má-li vymáhající věřitel horší postavení, tedy jde-li za výměnkem, musí toto břemeno býti přejato bez započtení do nejvyššího podání. Když však břemena mají býti přejata bez započtení, je zpravidla docilováno menšího podání a poněvadž toto nesmí zase býti nižší než podání nejmenší, tak v mnohých případech v důsledku závazku ku přijetí břemen je nejvyšší podání tak nízké, že ani všechny pohledávky a břemena předcházejících hypotekárních věřitelů nemohou býti uspokojeny (Neumann, Komentář k exek. řádu, str. 467). Uvážíme-li princip priority, že z věcného břemene oprávněný nemá dříve obdržeti ničeho, dokud až k němu předcházející nároky nejsou uspokojeny, vidíme, že přiznání převzetí služebnosti bytu a výměnku bez započtení, by znamenalo úplné prolomení této stěžejní zásady knihovního práva. Na předcházející věřitele by se dostati nemuselo, ale služebnost výměnku by trvala dále, ač měla třeba pořadí nepoměrně horší. Prakse si tu vypomáhá tím způsobem, že tenkráte, když není jisto, zda-li by převzetím požívacího práva bez započtení neutrpěly předcházející věřitelé újmu, je požívací právo převzíti se započtením na nejvyšší podání (Sb. n. s. 3483) a bez započtení jen tehdy, když podle případu nemůže míti to za následek újmu veřitelů předcházejících. (Hartmann, Exek. řád, Kompas, § 150.) Všeobecně se pak přijímá, že je možno převzíti služebnost výměnku bez započtení, předchází-li všem hypotekárním věřitelům, poněvadž v tom případě, nemůže žádný věřitel býti zkrácen, musí-li bez toho k němu býti přihlíženo již v prvním pořadí. V tom smyslu vyzněl i posudek vídeňského nejvyšího soudu ze dne 16. května 1902 pres. 272/1 (srov. Hora, soustava exek. práva str. 153.). Třebas prakse si vypomohla přizpůsobeným výkladem zákona, aby se vyhnula příkrým důsledkům, přece nutno zdůrazniti, že přesné znění zákona přímé podpory tomuto výkladu nedává. Interpretační cestou modifikovala prakse zákon.
D. V. Sýkora.

Citace:

GERLICH, Karel. Rozhodčí soud pro státní úředníky v Dánsku.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1927, svazek/ročník 8, číslo/sešit 8, s. 249-249.