Vyhledávání v dokumentech NPD: Všehrd, 10 (1929) - Viktor Korošec: Die Erbenhalftung nach römischen Recht (I. Das Zivil

Č. 358.

Právo volební do obcí: K výkladu § 62 ob. ř. vol., zejména jeho odst. 3.
(Nález ze dne 18. března č. 2046.)
Věc: Václav Karas a soudr. v Tochovicích (adv. Dr. K. Karas z Unhoště) proti zemské správě politické v Praze (za strany súčastněné adv. Dr. Alfred Meisner z Prahy) stran volby obecní rady v Tochovicích.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Útraty se nepřisuzují.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím zrušila zemská politická správa volbu starosty, náměstka, jakož i volbu všech radních v obci Tocho- vicích a nařídila, aby v nové schůzi obecního zastupitelstva za předsednictví komise v § 60 vol. ř. uvedené vykonána byla nová volba. Rozhodnutí to spočívá na následujících důvodech:
Vzhledem k tomu, že volba obecního zastupitelstva v Tochovicích ze dne 15. června 1919, při níž připadlo československé straně sociálně demokratické 8 a republikánské straně československého venkova 7 mandátů, konala se dle zásady poměrného zastoupení, měla se volba starosty a náměstka konati dle § 62 ob. ř. vol. a volba obecních radních dle ustanovení § 64 ob. v. ř. Dle zápisu o volbě obecní rady uplatnily před volbou starosty obě volební skupiny nárok na úřad prvního náměstka. Strana sociálně demokratická však na konec rozhovoru o věci této vedeného prohlásila výslovně, aby prvního náměstka volila strana republikánská československého venkova, strana sociálně demokratická že bude voliti starostu. Přes toto prohlášení, kterým se strana sociálně demokratická vzdala nároku na úřad 1. náměstka, volila starostu republikánská strana československého venkova a 1. náměstka strana sociálně demokratická. Shora uvedený způsob volby obou funkcionářů odporuje zákonu, neboť když strana sociálně demokratická nároku na 1. náměstka
se vzdala, měla 1. náměstka voliti republikánská strana československého venkova, kdežto strana sociálně demokratická měla voliti obecního starostu. Jest tedy volba starosty a náměstka neplatná. Zrušením volby těchto funkcionářů pozbývá platnosti i volba všech radních, poněvadž výsledek její závisí od výsledku volby starosty a náměstka.
Proti tomuto rozhodnutí namítá stížnost:
1. že strana sociálně demokratická neodvolala prohlášený nárok svůj na úřad náměstka, takže skutkový předpoklad naříkaného rozhodnutí nesrovnává se s pravdou;
2. že jest nepřípustno prohlášení v té příčině učiněné odvolati, ježto strana, která prohlásila, že činí nárok na úřad náměstka, vzdala se práva voliti starostu, z čehož opět druhá strana nabyla práva, aby sama starostu volila.
Při ústním líčení namítal zástupce stěžovatelů dále, že projev skupiny sociálně demokratické, kterým se tato nároku na úřad prvého náměstka vzdala, nelze již proto pokládati za účinný, poněvadž nebyl učiněn zmocněncem, který skupinu volební po zákonu má zastupovati.
Stížnost do řečeného rozhodnutí podanou neuznal nejvyšší správní soud důvodnou, řídě se při tom těmito úvahami:
O volbě starosty a náměstků v obcích, v nichž voleno bylo podle zásady poměrného zastoupení, ustanovuje řád volení v § 62, že menšina mající aspoň čtvrtinu všech členů obec. zastupitelstva, může vznésti nárok na úřad druhého náměstka, skupina pak, mající nejméně třetinu všech členů zastupitelstva, může činiti nárok na úřad prvého náměstka, takže, byl-li nárok takový s úspěchem uplatněn, provede se pak volba dotčených náměstků po skupinách, a to nadpoloviční většinou dotčené skupiny.
Mluvě o skupinách (menšinách), má zákon zřejmě na mysli soubor zvolených členů obecního zastupitelstva k jedné a téže volební skupině (straně) náležejících (srovn. slova »menšina, jejíž počet rovná se atd.« v odst. 2 § 62). Není tedy míněna volební skupina (strana) ve smyslu §§ 20, 21 a j., t. j. skupina voličů utvořená za účelem podání kandidátní listiny pro volbu do obecního zastupitelstva.
Již z toho plyne, že zmocněnec volební skupiny ve smyslu § 21 ř. vol., jenž při určitých aktech (zejm. dle §§ 23, 32, 36, 55) zastupuje volební skupinu, není po zákonu zmocněncem skupiny zvolených členů zastupitelstva, byť i fakticky byl za člena zastupitelstva zvolen.
Nemá tedy v zákonu opory námitka stěžovatelů, že platné projevy jménem skupiny členů do obecního zastupitelstva zvolených může činiti jen zmocněnec volební skupiny dle § 21 ř. vol. zřízený.
Pokud jde o právní význam projevů, jež byly učiněny se strany sociálně demokratické skupiny v příčině volby prvého náměstka, uvážil soud toto:
Rád volení dává v § 62 skupinám svrchu dotčeným na vůli, aby uplatnily nárok na úřad druhého resp. prvého náměstka. Za tím účelem je třeba, aby skupina nárok tento přihlásila v prvé schůzi obecního zastupitelstva před volbou obecního starosty.
Zákon tedy zřejmě předpokládá, že skupina pojala úmysl vznésti nárok takový a tuto svou vůli projevila. Nepodává však žádných ustanovení o tom, jak se vůle skupiny tvoří, ani jak tato vůle na venek platně se projevuje. Z nedostatku zákonných předpisů, jimiž se tvoření vůle skupiny organisuje a orgán projevu vůle této ustanovuje, plynou tyto důsledky:
Především je nutno — vzejde-li v konkrétním případě pochybnost — zjistiti skutečnou vůli skupiny, tedy také skutečný obsah této vůle a komisi volbu řídící (§ 60) připadá úkol spolehlivě zjistiti, zda skupina, o niž jde, vskutku pojala úmysl vznésti nárok na úřad náměstka ve smyslu zákona, čili zda vůle její vskutku směřuje k tomu, aby zvolila sama funkcionáře tohoto a vzdala se takto účasti na volbě starosty a po případě dalšího náměstka.
Aby tato skutečná vůle byla spolehlivě zjištěna, je nutno přihlížeti i k projevům jednotlivých členů skupiny, zejména, lze-li za to míti, že ostatní členové skupiny této nebo aspoň většina jich s mluvčím souhlasí, a budou tedy i prohlášení těchto jednotlivců při zjišťování skutečného obsahu vůle skupiny padati na váhu.
Za nedostatku řečených předpisů, zejména předpisů o formě, kterou se vůle skupiny projevuje, není také možno jednotlivému projevu, byť celou skupinou učiněnému, přikládati význam rozhodující, když skupina ještě při jednání svůj úmysl mění a své projevy dle toho opravuje. V pochybnosti lze tedy za rozhodné považovati pouze ono prohlášení, jež jeví se jako definitivní projev vůle skupiny, a takovým bude při různých projevech onen, jímž skupina před aktem volebním, po případě před rozhodnutím komise volební o nárocích konkurujících svoji vůli jasně byla prohlásila.
Dle protokolu ze dne 24. září 1919, který zaznamenává netoliko konečná prohlášení skupin, nýbrž znázorňuje celý průběh jednání, prohlásila ve sporném případě skupina sociálně demokratických členů ovšem nepochybně, že činí návrh na 1. náměstka stejně jako republikánská strana československého venkova. Hned po té prohlásil však člen skupiny sociálně demokratické Josef Cvrk, aniž kdo z ostatních členů této skupiny odporoval, že následkem toho bude se voliti dle § 61, t. j. že starosta i náměstek zvolí se nadpoloviční většinou přítomných z celého sboru.
Z úzké souvislosti obou projevů, jež oba možno pokládati za výraz mínění skupiny sociálně demokratické, lze důvodně souditi, že skupina tato ohlašujíc nárok na 1. náměstka, naprosto nechtěla se vyloučiti z volby starosty, nýbrž že naopak jejím úmyslem bylo, tímto prohlášením přivoditi volbu jak starosty, tak náměstka z celého sboru.
Na jisto nelze v řečených projevech spatřovati nepochybný výraz vůle skupiny sociálně demokratické vznésti nárok, jaký má na zřeteli ustanovení § 62, odst. 3.
Pochybnost o tom pojal ostatně i zástupce úřadem dohlédacím k volbě vyslaný a dal proto opětně přečísti znění zákona.
Po té učinila strana sociálně demokratická, jak z protokolu vychází, prohlášení, »aby si strana republikánská volila náměstka, že jí ho dává, a sama že si bude voliti starostu«.
Ježto toto zcela určité prohlášení, jež skupina sociálně demokratická učinila před aktem volebním, aniž na něm již čeho měnila, pokládati sluší za definitivní projev vůle této skupiny, a ježto z tohoto projevu jest zřejmo, že řečená skupina nároku na úřad 1. náměstka nečinila, kdežto projevy předcházející nelze pokládati za určité a nepochybné prohlášení nároku dle § 62, odst. 3 ř. vol., nemůže nejvyšší správní soud sdíleti náhled, že by v daném případě šlo o učiněný a později odvolaný nárok na úřad prvého náměstka, nýbrž dospěl úvahami svrchu vyloženými k názoru, že skupina sociálně demokratická nároku na úřad prvého náměstka ve smyslu zákona vůbec nevznesla.
Se strany stěžovatelů bylo sice namítáno, že poslední svrchu jako definitivní označený projev není možno pokládati za projev vůle celé skupiny sociálně demokratické. Námitku tuto vyvrací však protokol o celém jednání sepsaný, který všemi členy skupiny sociálně demokratické jest podepsán, takže jakákoli pochybnost, že řečený projev snad nevyjadřuje vůli celé této skupiny, jest vyloučena.
Tím pozbývají opory všecky námitky, jež stížnost zakládá na předpokladu, jako by strana sociálně demokratická zprvu nárok na úřad náměstka byla vznesla a teprve později jej odvolala, z čehož stížnost snaží se pro skupinu republikánské strany československého venkova odvoditi právo voliti starostu.
Po výše uvedeném konečném prohlášení skupiny sociálně demokratické zbyl pak již jen nárok, který na úřad náměstka vznesla republikánská strana československého venkova, měla jej tedy tato skupina po zákonu (§ 62, odst. 3) voliti sama, kdežto ostatní členové obecního zastupitelstva měli voliti starostu.
Protože volba byla provedena způsobem právě opačným, byl volební akt nezákonný a naříkané rozhodnutí tedy volbu právem zrušilo.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 358. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 202-205.