Kmenové statky v Tyrolsku dle nové úpravy zákonné.

Píše Dr. Fr. Fiedler.
Po několikaletém, věcně velmi zajímavém jednání na sněmu tyrolském došlo k tomu, že uskutečněn byl zemský zákon ze dne 12. června 1900, č. 47 z. z., kterým upraveny byly právní poměry kmenových statků tyrolských. Zákon tento, ač týká se zvláštního druhu selských statků zachovaných až do našich dob toliko v německé části Tyrolska, zasluhuje povšimnutí i v jiných zemích z příčin věcných i formálních. Ve věcném ohledu patří zřízení kmenových statků selských, jichž celistvost chráněna by byla zvláštními předpisy zákonnými, mezi zásadní otázky agrární politiky, i bylo o vybudování zvláštního práva pro takové statky (sr. u nás »selské právo«) diskutováno v kruzích zemědělských a na sněmích snad všech zemí předlitavských. V novém zákoně tyrolském podává se hotový vzor pro úpravu kmenových statků selských, který nemohl by zůstati nepovšimnutým, kdyby v jiných zemích o téže věci bylo jednáno. V ohledu formálním poskytuje tyrolský zákon zajímavý příklad, jak dovedlo zemské zákonodárství překonati překážky, kladené mu při úpravě poměrů kmenových statků říšským zákonodárstvím, kteréžto poslednější, nehovíc zúplna potřebám místním ani časovým, musilo ustoupiti.
Kmenové statky v Tyrolsku požívaly zákonného podkladu v patentech ze dne 11. srpna 1770 a 9. října 1795. Právní podstata statků těch záležela jednak v obmezené jich dělitelnosti, jednak ve zvláštním způsobu, jak v případě dědické posloupnosti byly převáděny. V prvějším ohledu nesměla od statku žádná část býti oddělena, leč by k tomu byl svolil úřad. V poslednějším ohledu směl statek při dědické posloupnosti převeden býti na jediného toliko z dědiců (na nejstaršího syna, a nebylo-li synů, na nejstarší dceru a t. d.), kdežto spoludědici museli spokojiti se s dědickými podíly, vyměřenými dle známé formulky tak, »aby nastupující hospodář na statku dobře mohl obstáti«. Zákon ze dne 27. června 1868 č. 79 ř. z., ustanovující, že pominouti mají zvláštní dědické předpisy pro selské statky v jednotlivých zemích, jakmile zemským zákonodárstvím zrušeny budou starší předpisy obmezující dělitelnost těchto statků, zůstal v Tyrolsku na rozdíl od ostatních zemí nepoužit. Platily tedy výše uvedené patenty v Tyrolsku až do nejnovější doby, ve které nahraženy byly zákonem ze dne 12. června 1900. Obsah tohoto zákona sluší posuzovati v souvislosti s některými jinými zákony, jež jsou jmenovitě říšský zákon ze dne 17. března 1897 č. 77 ř. z. týkající se založení knih pozemkových v Tyrolsku, pak zemský zákon z téhož dne č. 9 z. z. o vnitřním zařízení knih pozemkových a konečně zemský zákon ze dne 12. června 1900 č. 48 z. z., který jest doplňující novelou k předcházejícímu zákonu. 1 Dle těchto zákonů jsou právní poměry kmenových statků tyrolských upraveny nyní takto:
Kmenová vlastnost statku závisí na zápisu této vlastnosti do knihy pozemkové. Dle citovaných zákonů o knihách pozemkových navedeno bylo v Tyrolsku zvláštní zařízení, že hlavní kniha každé obce rozdělena jest na dvě oddělení; do prvního oddělení, zv. »oddělení pro kmenové statky« (geschlossene Höfe) zapisují jen tyto statky, do druhého, zv. »oddělení pro volné (walzende) pozemky«, zapisují se pak ostatní nemovitosti, které buď nenáležejí k žádnému kmenovému statku, anebo třeba náležejí vlastníkovi nějakého kmenového statku, nejsou však příslušenstvím tohoto. Zápis statku do kmenového oddělení jest dvojí a sice: a) Zápis z moci úřední. Patří-li totiž statek mezi takové, jež podrobeny byly starším předpisům z let 1770 a 1795, musí býti zapsán jako kmenový bez ohledu na přání majitelovo. Další podmínkou tohoto zápisu jest, aby takový statek opatřen byl obytným stavením a aby hospodařením na něm mohla malá rodina se vyživiti; nemá-li statek obytné budovy aneb nemohla-li by se na něm malá rodina uživiti, nesmí býti zapsán jako kmenový, třeba by to bylo historicky odůvodněno a vlastník by si toho výslovně přál. V kterém případě pokládati sluší rodinu za »malou«, o tom v zákoně není rozhodnuto (čl. II. zák. z 12. čna 1900 č. 48 z. z.). b) Zápis dobrovolný. V příčině té sluší rozeznávati starší selské statky, které nebyly podrobeny obmezujícím starším předpisům, a pak selské statky nově vznikající skoupením pozemků. Vlastník staršího selského statku, který nepatřil mezi kmenové, může přihlásiti tento svůj statek k zápisu do oddělení kmenového, předpokládajíc, že statek opatřen jest obytným stavením a že průměrný výnos dostačuje k přiměřenému vydržování rodiny nejméně pětičlenné, nepřekročuje čtyřnásobný obnos takovéhoto výnosu. Tato přihláška musí učiněna býti u komise pro zakládání knihy pozemkové zřízené a komise tato rozhoduje o ní (čl. II. téhož zákona). Vznikne-li však po založení knih pozemkových nový selský statek tím, že vlastník sloučí několik nemovitostí v jediný hospodářský celek, může takto nově vzniklý statek zapsán býti jako kmenový jen se svolením úřadu statkového; toto svolení závisí na tom, aby proti navrženému sloučení nemovitostí v jediný statek nebylo lze činiti žádných podstatných námitek se stanoviska hospodářství neb zemědělství a aby průměrný výnos statku stačil k výživě rodiny aspoň pětičlenné, nepřekročuje čtyřnásobný obnos toho (§ 3).
Zápis kmenové vlastnosti statku do knih pozemkových, nechť stal se z moci úřední nebo k dobrovolné přihlášce vlastníkově, jest pro vlastníka statku i všechny jeho právní nástupce závazným; ani vlastník statku ani některý z jeho nástupců nemá právního prostředku, kterým mohl by kmenovou vlastnost statku zrušiti. Jen v tom případě, když oddělením pozemků, změnou hospodářského určení, živelními pohromami neb jinými okolnostmi statek zmenšen byl tak, že pominula trvale jeho způsobilost k výživě rodiny, může vlastník činiti návrh, aby zrušena byla kmenová vlastnost statku. O tomto návrhu rozhoduje úřad statkový, který nařídí též provedení toho, t. j. výmaz statku z oddělení pro kmenové statky (§ 7).
Právní účinky kmenové vlastnosti statku jeví se, pokud jde o exekuci statku, o zmenšování neb zvětšování objemu a o dědické převody téhož.
I. V příčině exekuce kmenových statků stanoveno bylo pravidlo, že statek takový může exekuci podroben býti toliko jako celek. Exekuce vedená na jednotlivé částky (ku př. na jednotlivé pozemky neb na podíl jednoho ze spoluvlastníků statku) jest nepřípustná. Ratio legis spočívá v tom, aby ochrana celistvosti kmenových statků, kterou jim poskytuje nedělitelnosť, nemohla býti mařena exekucemi pro hypotekární dluhy. Jsou-li jednotlivé nemovitosti neb skupiny nemovitostí ku kmenovému statku náležející rozličně zavazeny, má to jeviti při exekuci účinky potud, že tyto jednotlivé nemovitosti neb skupiny nemovitostí odhadnou se o sobě a že při rozvrhu nejvyššího podání položí se za základ tyto odhadnuté hodnoty. Toto obmezení exekučního práva pro kmenové statky není snad obsaženo v novém zákoně tyrolském ze dne 12. června 1900 č. 47. z. z., nýbrž stanoveno bylo říšským zákonem o zavedení knih pozemkových v Tyrolsku ze dne 17. března 1897 č. 77 ř. z., v čl. VI. Ježto však takováto modifikace exekučního práva mohla by působiti nepříznivě na úvěr kmenových statků, — známo, že při prodeji statku po kusech získá se vyšší cena než při prodeji v celistvosti — určena byla článkem VI. cit. zákona přechodná doba 10 let, po které ustanovení to má státi se účinným; během této 10leté doby může hypotekární věřitel prováděti exekuci i proti částem kmenového statku. 2 II. Zvětšování nebo zmenšování objemu kmenových statků nezávisí výhradně na vůli vlastníkově, nýbrž vlastník podroben jest obmezením při každém disposičním jednání, kterým způsobena by byla změna v podstatě neb v objemu kmenového statku. Tato obmezení označují se jako »obmezení volné dělitelnosti«, ač ne zcela případně, poněvadž obmezení ta netýkají se jen »dělitelnosti«, t. j. oddělování pozemků od statku, kterými se objem statku zmenšuje, nýbrž i jiných jednání, jmenovitě takových, kterými jako přikupováním pozemků objem statků se zvětšuje. Nad to mohou podrobena býti obmezením dokonce i taková jednání, kterými se zevní objem statku vůbec nijak nezmění (ani nezmenší ani nezvětší), t. j. jednání, kterými změní se »podstata« (»Bestand«, § 2.) statku, ku př. částečná přeměna statku v průmyslový podnik.
Obmezení disposičního práva vlastníkovi kmenového statku uložená záleží zásadně v tom, že ku každé změně v podstatě a v objemu statku takového zapotřebí jest povolení úřadu statkového; z toho vyjmuty jsou jedině změny způsobené vyvlastněním a exekučním prodejem statku neb jeho částí (§ 2.).
V příčině změn statku, k nimž třeba povolení úředního, sluší rozeznávati změny, kterými se objem statku zvětšuje nebo zmenšuje.
Zvětšení statku může s přivolením statkového úřadu nastati: a) Připojením jednotlivých pozemků k statku. Takovéto připojení nových pozemků jest přípustné jen potud, pokud nezvětší se objem statku nad maximálně připuštěný objem, záležející v tom, že průměrný čistý výnos nesmí překročovati obnos potřebný k vydržování rodiny o dvaceti členech. b) Sloučením několika kmenových statků. Toto sloučení přípustno jest za téže podmínky, že objem statku sloučením nepřekročí přípustné maximum objemu; mimo to dovoleno jest sloučení to jen tehdy, jestli některý ze statků, jež mají býti sloučeny, klesl pod minimum objemu, t. j. nestačí-li výnos jeho k výživě rodiny čtyřčlenné, a jestli od sloučení statků nadíti se lze značných výhod hospodářských neb zemědělských (§§ 3. a 4.). V jednom případě může sloučení několika kmenových statků soudem při projednávání pozůstalosti býti nařízeno. Nachází-li se totiž v téže pozůstalosti několik kmenových statků, nemají všechny dohromady převedeny býti na jediného z dědiců (nápadníka), nýbrž každý ze spoludědiců má dle pořádku zákonného právo, vybrati si některý ze statků; jestli však některý z těchto statků nedosahuje zákonného minima (t. j. výnosu stačícího k výživě rodiny aspoň čtyřčlenné), může pozůstalostní soud k návrhu kteréhokoliv účastníka naříditi, aby některé kmenové statky byly sloučeny, ovšem nesmí sloučením vzniknouti statek překročující přípustné maximum, nesmí překážeti tomu různost hypotekárních závazků na statcích těch váznoucích a musí sloučení to hospodářsky býti výhodné (§ 23.).
Zmenšení kmenového statku oddělením pozemků závisí na povolení statkového úřadu. Toto povolení má býti uděleno bezpodmínečně, když za oddělený pozemek připojí se k statku jiný pozemek téhož hospodářského významu, nebo když odděleného pozemku jest třeba k nějakému všeobecně užitečnému podniku (k zřízení, rozšíření, přeložení cest a silnic, k úpravě potoků, řek a pod.), nebo k účelům stavebním neb živnostenským. Mimo tyto případy smí k oddělení pozemku od kmenového statku přivoleno býti jen tehdy, neklesne-li objem statku pod přípustné minimum a nevadí-li tomu důležité námitky hospodářské a zemědělské.
Z předpisů těchto zřejmou jest snaha, aby kmenové statky zachovány byly v jakémsi normálním objemu, který — nehledíc i k menším statkům kmenovým ze starší doby — určen jest dle vzoru definice středního statku selského, obsažené v § 33. branného zákona ze dne 31. dubna 1889 (»statek, jehož pozemkový výnos k samostatné výživě rodiny z pěti osob sestávající postačuje, aniž by převyšoval čtyřnásobný obnos výnosu takového«). Ve skutečnosti patří mezi kmenové statky tyrolské statky, pohybující se pod i nad tímto normálním objemem, protože pro zápis statku do kmenového oddělení knihy pozemkové není rozhodným jedině objem statku, nýbrž výhradně ta okolnost, patřil-li statek historicky mezi takové, které podrobeny byly starším předpisům obmezujícím. Jedině ty ze starších kmenových statků vylučují se, které nemohouce vyživiti ani »malou« rodinu, nepatří mezi selské statky ve vlastním smyslu.
Třeba tyrolský zákon ze dne 12. června 1900 č. 47. z. z. týkati se má jen kmenových statků, neobmezil se výhradně na dělitelnost těchto, nýbrž dotknul se i dělitelnosti jiných pozemků. V disposicích s pozemky, které nenáležejí ku kmenovému statku, není vlastník z pravidla obmezen. Jde-li však o rozdělení pozemku na několik parcel, třeba k tomu povolení statkového úřadu, a toto povolení má býti odepřeno, kdyby měly vzniknouti parcely příliš malé, leč by šlo o parcely stavební neb k účelům živnostenským (§ 8.). Tímto ustanovením zavedena tedy v Tyrolsku všeobecně parcelová minima, jichž rozměry řídí se v jednotlivých případech rozhodnutími statkových úřadů. Úřady statkové, které zřízeny byly za účelem provádění předpisů obmezujících dělitelnost kmenových statků, jsou úřady sborovými, složenými z funkcionářů státní správy a z funkcionářů zájmové samosprávy. Úřadem první stolice jest tříčlenná statková komise, v každé politické obci zřízená; předsedou jest zástupce politického úřadu okresního a přísedícími jsou zástupce okresního společenstva zemědělského a zástupce obce. Druhou, odvolací stolicí jest zemská statková komise, skládající se ze zástupce místodržitelství jako předsedy, ze zástupce zemského výboru a zemědělské rady. Tato komise rozhoduje s konečnou platností (§§ 9.—13.). Aby výkon předpisů obmezujících dělitelnost pozemků byl zabezpečen, ustanoveno (§ 14.), že změny statkové neb pozemkové, ku kterým třeba jest povolení, nabývají platnosti teprve potom, když byly provedeny v knihách pozemkových ; provedení knihovní pak předpokládá, že předložen byl napřed průkaz o příslušném povolení statkového úřadu.
III. V příčině dědických převodů kmenových statků měl tyrolský zákon ze dne 12. června 1900 č. 47. z. z. býti provedením říšského zákona ze dne 1. dubna 1889 č. 52. ř. z., kterým zavedeny byly zvláštní předpisy o rozdělení dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti. V mnohém přidržel se tyrolský zákon v této části (§§ 15.—26.) vládní osnovy, která již dříve některým sněmům byla podána. Zvláště pokud jde o nápadníka k převzetí statku povolaného, dána byla mezi stejně oprávněnými dědici přednost dědicům mužského pohlaví a vyššího věku. Výměře spoludědických podílů položen za základ soudní odhad statku »dle slušného zřetele, aby nápadník slušně mohl obstáti«. Při odhadu má ve prospěch nápadníka hleděno býti k výnosové ceně statku (nikoliv k tržní ceně); jinak nepovolil tyr. zákon nápadníkovi přednostní podíl, připuštěný v § 10. říšského zákona.
Přes to však, že předcházel tyrolskému zákonu o kmenových statcích říšský zákon z r. 1889, vybočil prvější tento zákon v mnohých bodech dost daleko z rámce říšským zákonem pevně napřed stanoveného. Body ty jsou následující:
1. Říšský zákon z r. 1889, kterým vymezena byla kompetence zemského zákonodárství při úpravě dědických převodů selských statků dle práva nápadnického, určil všeobecně skupinu statků, pro které všeobecné předpisy dědické mají býti modifikovány, pojmem »rolnických statků střední velikosti.« Zemské zákony, v rámci říšského zákona vydané, mají platiti pro střední statky selské bez rozdílu, při čemž ponecháno zemskému zákonodárství, aby blíže ohraničilo pojem středního statku. Tyrolský zákon, týkající se nikoliv středních, nýbrž kmenových statků, nedržel se v rámci říšského zákona, ježto jest platnost jeho jednak širší, jednak užší. Ježto kmenovými jsou v Tyrolsku statky, které nabyly této vlastnosti historicky bez ohledu na objem, týká se tyrolský zákon statků menších i větších, než jsou statky střední, hledíc k tomu, že mezi kmenovými statky tyrolskými jsou statky rozměrů větších a že ze statků menších vyloučeny jsou ze zápisu jen statky nejnepatrnější, t. j. statky nepostačující k výživě ani malé rodiny. Dále vyloučil tyrolský zákon — proti duchu i znění říšského zákona — celou kategorii středních statků selských ze své působivosti, totiž takové střední statky, které nejsou kmenovými.
2. Tyrolský zákon neřídil se ve všech směrech zásadou závaznosti, na které spočívá říšský zákon. Poslednější tento zákon podrobuje zvláštním dědickým předpisům střední selské statky bez výjimky, neohlížeje se pranic na vůli majitelovu. Buď jest statek středním, pak podroben jest zákonu; nebo není středním, pak nemůže podroben býti zákonu. Tyrolský zákon (článek II. zák. z 12. čna 1900 č. 48. z. z.) připouští i dobrovolný přístup k právu nápadnickému. K závaznému právu nápadnickému dle říšského zákona přistupuje dobrovolné právo nápadnické dle tyrolského zákona. Vysvětlení toho jest na snadě. Pro kmenové statky tyrolské nebylo novou úpravou právních poměrů zavedeno vlastně nic nového; vždyť platily pro tyto statky ode dávna předpisy obmezující jich dělitelnost i dědické převody. Pro nekmenové statky znamenaly by nové předpisy však pronikavou změnu; a sněm tyrolský, obávaje se snad zasáhnouti radikálněji, ponechal vlastníkům nekmenových statků na vůli rozhodnutí, chtějí-li se zákonným obmezením podrobiti čili nic.
3. Připojením předpisů obmezujících dělitelnost statkovou k předpisům o právu nápadnickém modifikován byl velmi podstatně obsah tohoto poslednějšího práva. Dle říšského zákona obmezen jest nápadnický převod statku jen na tyto dva případy: a) když nastane posloupnost ab intestato, anebo b) když zůstavitel ustanovil za jediného svého nástupce na statku některého ze zákonných dědiců; jinak nemá býti pořizovací volnost vlastníka nijak obmezena. Jestli však předpisy zákona tyrolského zakázáno jest děliti, zmenšovati neb zvětšovati kmenové statky vůbec aneb jen se svolením úředním, bráněno tím vlastníkovi, aby pro případ testamentární neb smluvní posloupnosti ustanovil o statku něco, co by mělo v zápětí tytéž změny se statkem. Na tuto možnost, že obmezena bude volnost pořizovací následkem obmezené dělitelnosti, pomýšleno bylo patrně v § 16. říšského zákona z r. 1889, ač výraz tam užitý není zcela jasný.
4. Nastanou-li podmínky zákonně stanovené (§ 2.), má dle říšského zákona z r. 1889 dědický převod statku proveden býti bez výjimky dle práva nápadnického, t. j. statek má odevzdán býti jedinému z dědiců (§ 3.). V tyrolském zákonu (§ 16.) přijata byla důležitá odchylka od tohoto pravidla tím, že poskytnuta možnost, aby na místě nápadníka převzali všichni sourozenci (prozatímně) statek do společného vlastnictví. Jestli totiž jako dědici vystupují sourozenci, mohou nápadník neb někteří spoludědicové navrhnouti, aby rozdělení dědictví bylo odročeno. V takovém případě má statek odevzdán býti sourozencům ve společné vlastnictví s podmínkou, že nápadník může kdykoliv vystoupiti se svými nároky nápadnickými. Chce-li potom některý ze sourozenců ze společenstva vystoupiti neb zemře-li některý sourozenec, přísluší ostatním sourozencům právo převzíti podíl po vystouplém neb zemřelém členu uprázdněný dle práva nápadnického, t. j. sourozenci vystupují vůči vystouplému neb zemřelému členu jako právnická osoba nadaná výhodami, kterých zákon poskytuje jinak jen fysické osobě nápadníkově. Nechtějí-li sourozenci uprázdněný podíl převzíti neb zanechal-li zemřelý sourozenec potomky, má provedeno býti konečné rozdělení dědictví, jež bylo původně odročeno. Ustanovením tímto hověno má býti zvyku v Tyrolsku rozšířenému, že po smrti rodičů hospodaří sourozenci společně na statku až do takové doby, ve které sourozenec statek přejímající snáze může vyplatiti ostatním podíly (ku př. když oženiv se, z věna může sourozence odbyti).
5. V říšském zákonu (§ 15.) upraven přesně dědický postup, když v pozůstalosti nachází se několik statků střední velikosti. Účelem úpravy té jest, aby při dědickém převodu nebylo lze ničiti střední statky slučováním jich ve větší statky. Tyrolský zákon (§ 23.) uchýlil se od této zásady, připouštěje — jak dříve již bylo naznačeno — aby v takovém případě za jistých okolností statky menšího objemu mohly býti slučovány.
6. Nápadník, přejímající statek dle práva nápadnického, požívá té výhody, že spoludědické podíly vyměřují se způsobem pro něho výhodnějším. Výhody té může nápadník zneužiti a tím i účel nápadnického práva zmařiti tím, že převzatý statek scizí. Říšský zákon chce spoludědice proti takovému jednání nápadníka chrániti tím, že v případě scizení statku neb jeho části nápadníkem prohlašuje spoludědické podíly za ihned splatné (§ 9.). Tyrolský zákon neuznává tuto ochranu pro spoludědice za dostatečnou, nýbrž zostřuje ji předpisem (§ 24.), že nápadník, který by statek během šesti let po převzetí téhož, nebo v případě nezletilosti během šesti let po dosažené zletilosti dobrovolně scizil, povinen jest vydati k dodatečnému projednání pozůstalosti hodnotu, o kterou cena scizením za statek získaná převyšuje hodnotu, za kterou byl statek při dělení dědictví nápadníkem převzat; nápadník může z ceny statku odečísti ve svůj prospěch hodnotu meliorací na statku podniknutých. Toto právo žádati za dodatečné projednání pozůstalosti obmezeno jest na spoludědice a přímé jejich potomky.
* * *
Již v úvodu těchto řádek poukázáno bylo na to, že nová úprava právních poměrů kmenových statků v Tyrolsku jest zajímavou nejen pro vlastní oblasť platnosti předpisů těch, nýbrž i pro ostatní země rakouské, a to jak se zřetelem na věcný obsah zákonných předpisů o kmenových statcích, tak i se zřetelem na formální otázky, týkající se zákonodárné kompetence. Co do věcného obsahu zákonných předpisů o tyrolských kmenových statcích nelze neznamenati, že vývoj nápadnického práva pohybuje se v Rakousku směrem, ku kterému mu byl dán popud ze severního Německa. Rakouský říšský zákon ze dne 1. dubna 1889 č. 52. ř. z., kterým dán byl u nás podklad pro vybudování práva nápadnického, pluje zúplna v myšlenkovém proudu severoněmeckých zákonů o právu nápadnickém, vydaných v době 1872 až 1882, po případě až 1887; mnohá ustanovení rakouského tohoto zákona lze téměř slovo za slovem stopovati v německých vzorech. Jediným toliko zásadným ustanovením předstihl rakouský zákon další vývoj nápadnického práva v severním Německu. Kdežto německé zákony z uvedené doby zavedly nepřímé (dobrovolné) právo nápadnické, záležející v tom, že jen statky přihlášené vlastníkem dobrovolně k zápisu do desk statkových (Höfe-, Landgüterrolle) podrobeny jsou tomuto právu, zavedeno bylo rak. říšským zákonem v r. 1889 ihned přímé (závazné) právo nápadnické, které platiti má pro selský statek bez ohledu na vůli vlastníkovu. Zkušenosti získané s právem nápadnickým od těch dob v severním Německu ukázaly na potřebu reformy práva toho ve dvojím směru, a sice: a) aby zájmy spoludědiců byly chráněny proti nápadníkům, kteří by výhod jim poskytovaných chtěli zneužiti, a b) aby zamezeno bylo předlužení selských statků spoludědickými podíly, které při převodu dle nápadnického práva musí vyměřovány býti v peněžních sumách. Způsob, jak tato reforma má býti uskutečněna, naznačen v nejnovějších německých zákonech o nápadnickém právu, a to v pruském zákonu pro kolonisované statky ze dne 8. června 1896 a v zákonu pro Vestfálsko ze dne 2. července 1898. V zákonech těchto upuštěno od dobrovolného přihlašování statků za nápadnické, nýbrž právu nápadnickému podrobeny byly všechny střední selské statky, které zvláštním úředním řízením za takové se uznají. Spoludědicům poskytnuta ochrana tím, že nápadník, který během 20, případně 15 let by převzatý statek scizil, musí odškodniti spoludědice za to, oč podíly těchto nápadnickým převodem byly zkráceny. Proti předlužení má chráněn býti nápadnický statek tím, že podíly spoludědické vyměřovány mají býti nikoliv kapitálem, nýbrž umořovatelnými rentami a že spoludědicové převodem rent jim příslušejících na státní rentové banky mohou za rentu opatřiti si příslušný kapitál.
Na tyrolském zákonu o kmenových statcích patrný jest vliv těchto reform v Německu na nápadnickém právu provedených. Zásada o ochraně spoludědických nároků oproti protěžovanému nápadníkovi přijata byla dle německého vzoru s tou toliko odchylkou, že lhůta pro tuto ochranu zkrácena byla na šest let. A nebyla-li do zákona přijata zásada, že spoludědické podíly vyměřovány mají býti rentami, nelze příčinu hledati snad v nedostatku dobré vůle k tomu, nýbrž jinde.
Při jednání o úpravě poměrů kmenových statků v letech 1896/8 přijato bylo v původní osnovu zákona sice ustanovení připouštějící stanovení spoludědických podílů rentami; ale jen nedostatek úvěrního ústavu, který by spoludědicům převáděl renty ty v kapitály, zabránil přijetí tohoto ustanovení. Sněm neopominul však resolučním usnesením konati pro budoucnost přípravy k tomu, aby rentová výměra dědických podílů byla někdy možnou.
Též u nás v Čechách kladen byl požadavek, aby při úpravě nápadnického práva v rámci říšského zákona ze dne 1. dubna 1889 č. 52. ř. z. poskytnuta byla spoludědicům ochrana povinností nápadníkovou vrátiti v případě scizení statku během 15 neb 20 let výhody při převodu mu poskytnuté a aby se splácení spoludědických podílů ve formě ročních rent prostřednictvím zemských úvěrních ústavů nápadníkovi ulehčilo. Zemský výbor český, který vystoupil v r. 1900 před sněm s osnovou zákona k provedení říšského zákona z r. 1889, připojil tyto požadavky ve formě zvláštních resolucí (sr. zpráva zemského výboru ze dne 27. dubna 1900, tisk CLXII.).
V ohledu zákonodárné kompetence ukázal se rámec zhotovený pro nápadnické právo v Rakousku říšským zákonem ze dne 1. dubna 1889 č. 52. příliš těsným, i dospělo se následkem toho k jistému, se stanoviska ústavního velice zajímavému zjevu. Zákonodárný úkol, o který šlo v Tyrolsku, záležel v tom, aby právní poměry tamních kmenových statků, které na základě v platnosti zachovaných starších patentů z r. 1770. a 1795. podrobeny byly obmezené dělitelnosti a zvláštním předpisům dědickým, upraveny byly způsobem novodobému právnímu rozvoji odpovídajícím, aniž by nastala porucha v poměrech, jež byly se historicky vyvinuly a stoletou zvyklostí v lidu se zakotvily. V rámci říšského zákona z r. 1889., který má v Rakousku býti podkladem pro úpravu nápadnického práva v jednotlivých zemích, nebylo by bývalo v Tyrolsku možno dosáhnouti úplně uvedeného zákonodárného úkolu. Tak nekryje se již pojem starých kmenových statků tyrolských s pojmem selských statků střední velikosti, které říšský zákon má na mysli; rovněž není v poslednějším tomto zákoně poskytnuta možnost, aby zmírněny byly příkrosti s nápadnickým právem spojené a j. Nesnázím z toho vyplývajícím unikl sněm tyrolský tím způsobem, že vydal vlastně samostatný zákon upravující poměry kmenových statků, aniž by zákon ten byl provedením říšského zákona, třeba mnohá ustanovení tohoto poslednějšího byla přijata. Tato samostatnost tyrolského zákona patrnou jest vnitřně i zevně. Vnitřním svým obsahem odchyluje se zákon ten — jak bylo již naznačeno — značně od říšského zákona. Zevně pak nebylo a nemohlo také býti vřaděno do zákona ustanovení, které v zemských zákonech, k provedení rámcových zákonů říšských vydaných, bývá obvyklé, že totiž zemský zákon výslovně dovolává se říšského zákona (sr. vodní, komasační, a jiné zákony).
A tak jest formální stav v příčině nápadnického práva dnes takový: Zásadně upravena jest tato právní materie říšským zákonem ze dne 1. dubna 1889. Vedle toho upravena jest táž materie v Tyrolsku samostatným zákonem zemským, který mnohými svými předpisy odchyluje se od zásadních předpisů říšského zákona. Kdyby z tohoto případu, který týká se speciálního zákonodárného předmětu, měly dovozovány býti všeobecnější důslednosti o poměru zemského a říšského zákonodárství v záležitostech t. zv. smíšené kompetence, nemohly by tyto vyzníti v jiný než ten smysl, že zákonodárství zemské není vázáno předpisy rámcového zákonodárství říšského. Úvahy tyto jakkoliv bylo by to vděčné, nelze tuto dále rozpřádati, ježto patří v širší obor práva ústavního.
Český zemský výbor, připravuje pro sněm osnovu zemského zákona k provedení říšského zákona ze dne 1. dubna 1889., byl v příčině legislativních hranic kompetenčních mnohem úzkostlivějším než sněm tyrolský. Kdežto tento poslednější vřadil do zemského zákona bez rozpaků ustanovení § 24., dle kterého nápadník v případě scizení statku během šesti let povinen jest nahraditi spoludědicům škodu nápadnickým převodem statku těmto poslednějším způsobenou, český zemský výbor, uznávaje opatření takové rovněž za nutné, rozpakoval se ustanovení takové pojmouti do osnovy zemského zákona, ježto pokládal k tomu jen říšskou radu za příslušnou (viz str. 29. dříve zmíněné zprávy zemského výboru), a vyzval proto resolucí vládu, aby postarala se v tomto smyslu o doplnění říšského zákona z r. 1889. Hledíc k faktu, že tyrolský zemský zákon i s tímto a jinými ještě podobnými ustanoveními byl sankcionován, vytvořen byl tím praejudic, který bude asi ještě důležitým při tak mnohých otázkách sporné legislativné kompetence říšské a zemské.

Pokud při citaci v této stati uvedeny jednotlivé paragrafy bez dalšího označení zákona, míněn vždy zemský zákon ze dne 12. června 1900 č. 47 z. z.
Není nezajímavo stopovati právě na tomto příkladě, jak rychle mění se u nás náhledy o hranicích zákonodárné příslušnosti říšské rady a sněmů, pokud se týče, jak málo pevné jsou zásady, dle kterých vzájemné obory kompetenční mají býti posuzovány. Když na základě § 16. zákona o rozdělení dědictví při středních selských statcích ze dne 1. dubna 1889 č. 52. ř. z. uznáno bylo právo sněmů, aby v souvislosti s provedením říšského tohoto zákona vydány byly zemským zákonodárstvím předpisy obmezující volnou dělitelnost selských statků, pojala vláda do osnov zemských zákonů, které pro některé sněmy vypracovala, ustanovení obmezující právo exekuce na statek v celistvosti. Patrně dovozovala vláda příslušnost sněmů k vydání takovéhoto předpisu dotýkajícího se občanského práva z výhrady učiněné ve prospěch sněmovní kompetence v § 11. alin. k) zákona ze dne 21. prosince 1867 č. 141 ř. z. Při úpravě vládních poměrů kmenových statků tyrolských opuštěno bylo toto stanovisko a příslušný předpis exekuční vřaděn byl do říšského zákona v textu citovaného, aniž by proti tomu činěny byly nějaké námitky. Kdyby odhodlal se některý sněm vydati předpisy obmezující dělitelnost selských statků, mohl by zajisté do příslušného zemského zákona pojmouti předpisy obmezující exekuci těchto statků. Pak vznikla by anomalie, že za platnosti těchže ústavních zákonů předmět upravený v Tyrolsku říšským zákonodárstvím upraven by byl v jiné zemi zákonodárstvím zemským.

Citace:

Doprava motorovými vozidly.. Všehrd. List československých právníků. Praha: Spolek českých právníků „Všehrd“; Český akademický spolek „Právník“, 1933, svazek/ročník 14, číslo/sešit 5, s. 191-192.