Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 9 (1927), sv. 2

Č. 564.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy):
* Udá-li strana v odvolání vyšší cenu nabývací, než jakou udala v přiznání dle § 17 cís. pat. z 29. prosince 1915 č. 83 z. z., jest odvolací stolice
povinna přihlížeti k tomuto novému udání.
(Nález ze dne 26. října 1920 č. 8640.)
Prejudikatura: viz nálezy č. 202, 226 a 277 této sbírky .
Věc: Václav a Terezie Zelenkovi ve Strakonicích proti zemskému správnímu výboru v Praze stran dávky z přírůstku hodnoty.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Stěžovatelé prodali kupní smlouvou z 3. října 1917 městský mlýn v Soběslavi č. 2, knih. vložka č. 2 kat. obce Soběslavské, s příslušenstvím Františku a Boženě K. za 83 500 K. V přiznání dle § 17 cís. pat. ze dne 29. prosince 1915 č. 83 z. z. uvedli prodávající, že nabyli mlýna od Aloise a Marie K. trhovou smlouvou z 28. února 1910 za 38 400 K. Podle tohoto přiznání byla stěžovatelům platebním rozkazem inspektorátu pro zemské dávky z 1. srpna 1919 č. 48198 vyměřena dávka z přírůstku hodnoty 2 518 K 46 h na podkladě udané ceny nabývací 38 400 K.
V odvolání uplatňovali stěžovatelé, že se nabývací cena udaná částkou 38 400 K ve smlouvě z 28. února 1910 nesrovnává se skutečností, pravá kupní cena, jež byla také zaplacena, činila prý 69 000 K. Jakmile byla vyhlášena v oboru poplatkovém amnestie vládním nařízením z 1. července 1919 č. 367 sb. z. a n., použili prý stěžovatelé tohoto dobrodiní a ohlásili berní správě v Soběslavi ještě v červenci 1919 skutečnou trhovou cenu ze smlouvy z 28. února 1920.
Zemský správní výbor zamítl stížnost rozhodnutím z 13. října 1919 č. 83676 s odůvodněním, že postup vyměřovacího úřadu, jenž přijal trhovou cenu 38 400 K a souhlasné udání strany v přiznání k dávce, úplně odpovídá předpisům řádu o dávce (§§ 12 a 18 řádu o dávce). Dodatečné přiznání pravé ceny nemá na vyměření dávky z přírůstku hodnoty žádného vlivu. Účelem amnestie jest ostatně pouze chrániti před trestními následky stranu, která dodatečně přiznala pravý stav věci, nikoli však opatřiti jí přímý prospěch.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Dle uvedeného děje je spornou otázka, zda žalovaný úřad byl povinen v řádném postupu instančním přihlížeti k opravě přiznání, učiněné manžely Zelenkovými teprve v odvolání k druhé stolici, či zda k opravám takovým přihlížeti nelze.
Nejvyšší správní soud nemohl se připojiti k názoru, jenž vysloven jest v naříkaném rozhodnutí. § 17 dávkového řádu ukládá arciť v odstavci 1 tomu, kdo povinen jest dávku platiti, aby oznámil převod úřadu vyměřovacímu do 14 dnů písemně nebo protokolárně, uvedl při tom veškeré pro vyměření dávky podstatné okolnosti a připojil potřebné listiny. Na dodržení této povinnosti dávkový řád však neváže účinek prekluse v ten rozum, že by k pozdějším změnám oznámení učiněného dle § 17 nemělo se přihlížeti. Sankce toho obsahu, jak ji dávk. řád výslovně stanovil ve 4. odst. § 18 pro případ, že strana ve lhůtě jí určené nevyhoví výzvě, aby udala hodnotu nebo se vyjádřila o hodnotě úřadem vyměřovacím předpokládané, v § 17 stanovena není, nýbrž dávkový řád stihá opomenutí zmíněné povinnosti, nesprávná udání a zamlčení podstatných okolností, o nichž je řeč v § 17, odst. 1, způsobem jinakým, t. j. zvýšením dávky (§ 23).
I ze samotného § 17 vyplývá, že přiznání strany nečiní nezměnitelnou základnu pro vyměření dávky, připouštíť souhlasně se zásadou zjištění materielní pravdy, jež ovládá celé řízení ukládací, i po uplynutí této lhůty další šetření o závažných okolnostech a tudíž i jejich změnu. Nelze tudíž ustanovení § 17 přikládati význam preklusivní, nýbrž třeba je vykládati jen za předpis pořádkový, jehož nedodržení dávkový řád stíhá prostředky označenými v § 23, pokud se týče v § 24.
Ze souvislosti citovaných již paragrafů, jakož z §§ 5 a 8, dle nichž vyměřovací úřady mají položiti za základ vyměření dávky zjištěné ceny nabývací, resp. zcizovací, vyplývá, že dávkový řád stojí na principu materielní pravdy a že jest povinností úřadů, aby skutečnou cenu nabývací resp. zcizovací zjistily a položily za základ vyměření dávky. Povinnost tato není jen povinností úřadu nižších.
Dle všeobecných zásad, ovládajících správní řízení, tvoří celý správní postup instanční jednotný celek, v němž vyšší instance neobmezují se jen na přezkoumání zákonitosti rozhodnutí instancí nižších, nýbrž přechází na ně v mezích petita stran veškerá judikující moc od instancí nižších, a jest tudíž vyšší stolice v řádném postupu instačním povinna, rozhodujíc ve věci samé, přihlížeti i k novým skutečnostem a novým důkazům, jež v řízení před instancí nižší uplatňovány nebyly, ač-li zákon výslovně uvádění novot takových nevylučuje.
Ve sporném případě nemohl žalovaný úřad, když ustanovení § 17 dávk. řádu — jak shora vytčeno — povahy preklusivní nemá, nehledě k odchylnému obsahu odvolání bez dalšího kupní cenu, uvedenou v původním přiznání a ve smlouvě z 28. února 1910, položiti za základ vyměření dávky jako zjištěnou cenu nabývací (§ 5 dávk. řádu). Když strana prohlásila své původní udání o nabývací ceně za nesprávné, neměl zemský výbor skutkového podkladu, aby tuto cenu mohl pokládati za zjištěnou. Tímto prohlášením strany nastala mu povinnost skutečnou cenu nabývací zjistiti. Při tom ovšem zůstalo právo, když by nabývací cenu bezpečně zjistiti nemohl nebo když by mu vzešly pochybnosti o tom, zda vyšetřená nabývací cena se srovnává s obecnou hodnotou nemovitosti v době nabytí, vzíti za základ výpočtu přírůstku hodnoty vyšetřenou obecnou hodnotu v době nabytí (§ 8) a postupovati při tom ale § 18 dávk. řádu.
Toho však zemský výbor neučinil, vycházeje z mylného právního názoru, že dodatečná oprava přiznání nemůže míti vlivu na vyměření dávky.
Odporuje tedy naříkané rozhodnutí zákonu a bylo je zrušiti podle § 7 zák. o správ. soudě.

Citace:

č. 564. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 639-641.