Domovníci. — Domovské právo.

Domovské právo.

1. Pojem. 2. Dějiny A. v zemích českých, B. na Slovensku a Podkarpatské Rusi, C. v naší republice po převratu, D. na Hlučínsku. 3. Subjekt d-ébo p-a. 4. Objekt d-ébo p-a. 5. Jak se nabývá d-ého p-a? A. Derivativním způsobem. B. Originárním způsobem. 1. Historický vývoj. 2. Výslovné přijetí do svazku obecního. 3. Nárok na udělení d-ébo p-a A. podle nov. 222/1896 ř. z., B. podle § 10 a 11 zák. čl. XXII/1886. 4. Nabytí d-ého p-a nastoupením úřadu. 6. Zánik d-ého p-a. 7. Obsah d-ébo p-a. 8. Spory o p. d. 9. Osvědčení d-ého p-a, d-ý list. 10. Bezdomovci. 11. Poplatky. 12. Reformní snahy. 13. Literatura.
Zkratky: d. = domovské, p. = právo. č. = právo v zemích českých, Hlučínsku, Vitorazsku a Valčicku platné (dříve rakouské), sl. = právo na Slovensku a Podkarpatské Rusi platné (dříve uherské).

1. Pojem.

D. p. (domovská příslušnost) jest osobní právní poměr určité osoby k určité obci, jehož obsahem jest nárok na nerušený pobyt v obci a na chudinské zaopatření. D. p. nepředpokládá faktického vztahu k obci, totiž fysického pobytu. Obdobnými právními poměry vážícími určitou osobu k určitému teritoriálnímu svazku jest státní občanství a dříve i indigenát, to jest příslušnost k určité zemi.
Pojmového rozdílu mezi d-ým p-em a příslušností do svazku obce není Boh. 5879 adm.

2. Dějiny.

P. d. bylo jako právní svazek občana s obcí po prvé upraveno, když obce byly na nový základ postaveny a tedy i upraveny právní poměry obyvatelstva k obci.
A. To se stalo v zemích rakouských pro všechny obce provisorním obecním zákonem (cís. pat. ze 17. 3. 1849, č. 170 ř. z., který nabyl účinnosti dnem vyhlášení, t. j. 20. 3. 1849) a vysvětlivkami k němu (nař. min. vnitra ze 7. 3. 1850, č. 116 ř. z.).
Podle tohoto obecního zřízení (§§ 7 až 20) může býti příslušníkem obce jen státní občan (nař. č. 116/1850) a může míti d. p. vždy jen v jedné obci. V obci rozeznávají se obecní údové (členové) a cizinci. Obecní údové jsou jednak obecní měšťané (ti, kdož v čas vyhlášení obecního zřízení platili určitou částku přímých daní buď z majetku nemovitého v obci ležícího nebo ze živnosti nebo výdělku, stálý pobyt v obci po zákonu podmiňujícího, dále ti, kdož byli za měšťany výslovně přijati), jednak obecní příslušníci. Obecní příslušnosti nabývá se 1. narozením (manželské děti nabývají příslušnosti rodičů, nemanželské děti své matky); 2. provdáním se (manželka nabývá příslušnosti svého manžela); 3. přijetím do svazku obecního, jež se děje buď výslovným usnesením obecního zastupitelstva bud mlčky tím, že obec trpí, že státní občan nemaje platného domovského Domovské právo.
listu, se po 4 leta v obci nepřetržitě zdržuje (kvadrienování); 4. přikázáním stálého bydliště v obci u státních zaměstnanců, důstojníků, zaměstnanců s hodností důstojnickou, duchovních a veřejných učitelův. Při změnách v obecní příslušnosti následují nezletilé v rodinném svazku žijící děti příslušnosti svých rodičů, nemanželské děti své matky, žena svého manžela; naproti tomu smrt rodičů nebo matky (a patrně i manžela) nedotýká se nabyté příslušnosti sirotků a vdovy.
Tato jednotná úprava d-ho p-a pro všechny obce byla prolomena tím, že do statutů městských, jež byly r. 1850 vydány podle § 6 prov. obec. zřízení pro větší obce, byla pojata i ustanovení o d-m p-u, v leckterých směrech od provisorního zřízení obecního odchylná (na př. byl uznán nárok na přijetí do svazku obecního). V českých zemích náležejí sem statuty těchto měst, vesměs r. 1850 vydané a v zemských zákonech publikované: Prahy č. 85, Liberec č. 202, Brna č. 126, Olomouce č. 145, Opavy č. 24 z. z.
Nově a jednotně pro všechny obce bylo d. p. upraveno v zemích rakouských cís. pat. z 24. 4. 1859, č. 58, kterým byl vydán nový obecní zákon. Neboť ustanovení o d-m p-u (§§ 32—51 a 55—57) nabyla dle čl. 9 účinnosti již dnem, kdy říšský zákon obecní byl vyhlášen, t. j. dle nař. min. vnitra č. 202/1884 dnem 27. 4. 1859. Tento zákon, který jest vynikajícím dílem zákonodárným, navazuje na zásady městských statutů a rozvádí je podrobněji. Podstatný rozdíl jest v tom, že nabytí d-ho p-a ipso jure 4letým pobytem dle § 12, lit. b prov. zříz. obec. (kvadrienování) bylo odstraněno a na místo něho uznán pouze nárok proti obci na udělení d-ho p-a, při čemž podmínky pobytu byly podstatně zostřeny § 39.
Říšský zákon obecní z 5. 3. 1862, č. 18 ř. z., stanovil v čl. 2. a 3., že každý státní občan musí míti v některé obci d. p., že o žádosti za udělení d-ho p-a rozhoduje obec a odkazuje co do domovských poměrů na zvláštní říšský zákon.
Tento zákon dosud v zemích českých platný byl vydán 3. 12. 1863, č. 105 ř. z., o úpravě poměrů domovských a nabyl účinnosti dnem 24. 1. 1864; obsahově převzal skoro beze změny předpisy obec. zřízení z r. 1859 s tou odchylkou, že ustanovení o nároku proti obci na udělení d-ho p-a byla vypuštěna. Nehledíme-li tedy k d-mu p-u manželky a dětí a určitých veřejných úředníků bylo udělení d-ho p-a ponecháno zcela vůli obce.
Úprava tato měla v zápětí veliké sociální závady. (Srov. Bráf: „Dvě nutné opravy“.) P. d. pozbylo totiž vůbec souvislosti s pobytem v obci a stávalo se velmi často, že někdo snad celý život ztrávil v některé obci, aniž v obci té měl d.p., takže, schudl-li, připadl na obtíž obci, která ho ani neznala. Poměr počtu mezi příslušníky a ostatními obyvateli obce byl velmi nepříznivý zejména ve větších obcích, tak dle sčítání lidu z r. 1890 bylo na Král. Vinohradech 583 příslušníků a 33948 ostatních obyvatel, na Žižkově 387 příslušníkův a 40849 ostatních. Náprava (částečná) byla zjednána teprve novelou k domovskému zákonu z 5. 12. 1896, č. 222 ř. z., jež nabyla účinností dnem vyhlášení, t. j. 19. 12. 1896. Novelou tou byla ustanovení §§ 8 až 10 dom. zák. z r. 1863 změněna a doplněna zejména tím, že byl opět připuštěn nárok na udělení d-ho p-a a že i d. p. úřednické rozšířeno.
Zákon z r. 1863 ponechává výslovně v platnosti (§ 49) d-á p-a, jež byla v den 24. 1. 1864 již nabyta dle ustanovení předešlých a to na tak dlouho, dokud nezaniknou podle nových ustanovení. Podobně ustanovuje i § 48 zříz. obec. z roku 1859. Z toho se podává důležitý význam, jaký mají i nyní ještě ustanovení obec. zřízení z r. 1859 a r. 1849 pro p. d. Ale mnohdy ani předpisy ty nedostačují k přesnému zjištění d-ho p-a zejména když jde o způsoby odvozeného nabytí. Proto praxe (srov. Budw. 4059/1888) užívá i oněch předpisů před r. 1849 vydaných, jež upravují t. zv. politický domicil. Politický domicil měl význam pro mnohé obory správní zejména pro otázku postrku a opatření chudinského a pro rekrutování vojska. V tom směru byly vydány četné předpisy, z nichž zejména padá v úvahu: Tereziánský řád o postrku žebráků a opatření chudinském z 16. 5. 1754 a konskripční a odvodní pat. z 25. 10. 1804 o soupisu osob vojenskou povinností povinných. K těm se pak víží četné další předpisy, kterými byly některé detailní otázky upraveny nebo vyloženy. (Předpisy ty sebrali: Herzog: „Sammlung der Gesetze über das politische Domizil im Kaisertum Österreich“, 1837; Svieceny: „Heimatrecht" 1861, a byly pak úředně sestaveny pro Horní Rakousy vyhláškou č. 454 ex 1850 zz. a jsou otištěny i v Mayrhoferově Handbuch für den poli- Domovské právo.
tischen Verwaltungsdienst, 5. vyd., 2. svaz., str. 1092 sq.)
B. V Uhrách, ani provisorní obecní zřízení z r. 1849 ani obecní zák. z r. 1859 nenabyly účinnosti. D. p. bylo tam po prvé podrobně upraveno s úpravou organisace obcí v obecním zřízení (zák. čl. XVIII/1871 o úpravě obcí, §§ 6—19) s účinností ode dne vyhlášení, to jest 10. 6. 1871. Každý státní občan musí náležeti do svazku jedné obce. Zásadou jest, že má příslušnost v té obci, pod jejíž příslušností či kompetencí byl v den vyhlášení zákona, 10. 6. 1871, to jest, kde bydlil nebo se zdržoval. Srov. nález správního soudu Boh. 6965 adm. Žena sdílí po dobu faktického trvání manželského svazku příslušnost svého manžela a podržuje ji i jako vdova, pokud se její příslušnost nezmění podle § 10, lit. a (dvouletým pobytem spojeným s placením daně). Nezletilé manželské děti následují příslušnosti otce nebo, byla-li péče o děti svěřena soudním výrokem matce, matky, nemanželské děti následují příslušnosti své matky. Pokud by těchto ustanovení (§§ 7—9) nebylo lze užíti, platí zvláštní ustanovení § 10, totiž a) státní občan nabývá příslušnosti v obci, v níž aspoň 2 léta stále bydlí a daně platí; b) osoby, jež nelze podrobiti předpisu sub a) a které se z obce, ve které byly zrozeny, vzdálily, aniž byly přijaty do svazku jiné obce, mají domovskou příslušnost rodičů resp. matky; c) nalezenci a vůbec osoby, jichž rodiště není známo, pokládají se za příslušníky obce, kde byly nalezeny aneb se v poslední době nejdéle zdržovaly; d) osoby, jež sloužily nebo slouží na vojně a jichž příslušnost nelze dle ustanovení sub a) až c) zjistiti, pokládají se za příslušníky obce, v níž byly zařaděny.
Vedle toho lze d-ho p-a nabýti (§ 11) výslovným přijetím do svazku obecního, při čemž ti, kdož se v obci s vědomím obce usídlili, mají nárok na přijetí dle § 15, totiž jestliže v obci po 2 léta nepřetržitě bydlili, po tuto dobu stále nesli obecní nebo není-li jich, jinaká veřejná břemena a ani nebyli trestně obžalováni nebo odsouzeni a ani nepadli veřejné dobročinnosti za obtíž. Ustanovení tato (§§ 6—19) byla zák. čl. XXXV/1875 rozšířena i na města municipální a pak změněna a doplněna §§ 1—15 zák. čl. V/1876 (novelou k obec. zř.) zejména v tom směru, že bylo vedle nároku na udělení d-ho p-a uznáno i nabytí d-ho p-a ipso facto (čtyřletým kvalifikovaným pobytem, § 6), totiž tím, že státní občan a) po 4 léta nepřetržitě se v obci zdržoval, b) k břemenům obecním přispíval, c) obec proti němu po tuto dobu nečinila námitek (z důvodu, že jest v trestní neb obžalovací vazbě neb že padá veřejné dobročinosti za obtíž) a d) nepřispíval k břemenům obecním své předešlé obce. Všechna tato ustanovení platila i pro města municipální a přešla s nepatrnými změnami do dosud platného obecního zřízení (zák. čl. XXII/1886, §§ 5—18); § 15 o usazování se v obci byl později zrušen zák. čl. V/1903 (t. zv. zákonem o cizincích) a § 18 (o sporech o příslušnosti) částečně zrušen zák. čl. XXVI/1896 o uherském správním soudě.
Zákon uherský není daleko tak přesný jako zákony rakouské; obtíže, jež by mohly vzejíti z vyšetřování p-a d-ho, jsou však značně zmírněny tím, že bylo uznáno od r. 1876 nabytí ipso facto čtyřletým pobytem a že byl hned od původu (r. 1871) uznán nárok proti obci na udělení d-ho p-a.
C. V tomto stavu přešla ustanovení rakouská i uherská do našeho pr. řádu zák. recepčním č. 11/1918 Sb. a byl proto každý bývalý státní občan rakouský a uherský, který měl d. p. v některé obci patřící nyní k území naší republiky, pokládán za československého státního občana. V této zásadě byly však provedeny značné modifikace co do státního občanství a důsledkem toho i co do d-ho p-a mírovými smlouvami a provádějícími je ústavními zákony č. 236/1920 (§§ 13—15) a č. 152/1926 (lex Dérer § 3) o státním občanství. Podle zákonů těchto zásadně sice zůstala v platnosti dosavadní ustanovení o nabývání a pozbývání d-ho p-a, ale byla změněna potud, že byla vydána ustanovení o tom, kde nabývá státní občan d-ho p-a, jehož dosud v naší republice neměl, a že na Slovensku a v Podkarpatské Rusi byl zároveň zaveden rakouský zák. z 5. 12. 1896, č. 222 ř. z. (novela k domovskému zákonu, ovšem jen „pokud jde o povinnost obce přijímati do svazku obecního"), čímž byl proveden jistý krok k unifikaci. Ústavní zák. č. 236/1920 nabyl účinnosti, pokud jde o poměr k státům utvořeným z území bývalé říše rakousko-uherské, tedy i pokud jde o Uhry, dnem 16. 7. 1920 (účinnost smlouvy Saint Germainské), pokud pak jde o Hlučínsko dnem 10. 1. 1920 (účinnost smlouvy Versaillské). Srov. § 20 zák. a vyhl. min. vnitra č. 492/1920.
D. V Prusku d-ho p-a již od let 70ých nebylo a byl v celé říši v platnosti, pokud jde o chudinské zaopatření, institut t. zv. Domovské právo.
podpůrného bydliště, který poskytoval německému občanu nárok na chudinské zaopatření naproti obci, v níž jeden rok měl stálé bydliště a břemena chudinská spravedlivěji rozvrhoval mezi místní a zemské svazy chudinské. Srov. zák. z 6. 6. 1870, str. 360, ve znění zák. z 30. 5. 1908, a Hatschek: „Lehrbuch des deutschen Verwaltungsrechtes“, 1927, str. 288. (Od r. 1924 jest podpůrné bydliště zrušeno nařízením o povinnosti pečovací, Fürsorgepflicht.) Proto muselo býti na Hlučínsku zavedeno d. p. rakouské resp. zemské zákony v Slezsku Opavském platné nař. č. 321/1920 Sb. a bylo stanoveno v § 3, č. 2, že všechny osoby, jež se staly dle čl. 84. mírové smlouvy s Německem ipso facto státními občany československými, nabývají dnem 1. 5. 1920 d-ho p-a v té obci odstoupeného území, v níž měly v den účinnosti smlouvy, t. j. 10. 1. 1920, řádné bydliště, pokud nenabývají osoby ty samostatně podle domovského zákona p-a d-ho v obci jiné.

3. Subjekt d-ho p-a.

Jenom státní občané mohou v obci nabýti d-ho p-a. Každý státní občan musí náležeti k některé obci d-ým p-em; d. p. může však míti pouze v jedné obci (§ 2 č., § 5 sl. práva a § 16 zák. čl. V/1903). Subjektem d-ho p-a mohou býti pouze státní občané. Naše praxe vychází z toho, že státním příslušníkem a tudíž i příslušníkem obecním mohou býti pouze osoby fysické, nikoli právnické a to proto, že příslušné předpisy hodí se jen pro osoby fysické. (Právnická osoba nemůže míti nároku na chudinské zaopatření.) Za války i po ní nabyla otázka státní příslušnosti osob právnických (tuzemské korporace) zvýšeného významu a jest předmětem horlivých studií. (Srov. 2. sjezd československých právníků 1925; Dr. Šejbar: "O národnosti společností obchodních v mezinárodním právu soukromém“ s podrobnou literaturou.)
Státní občanství a d. p. jsou tedy spolu nerozlučně spojeny a není zásadně (až na jednu výjimku) možno, aby byl někdo naším státním občanem a neměl současně i p-a d-ho v některé obci naší republiky.
Členové rodu habsbursko-lotrinského nemohou v naší republice nabývati ani státního občanství ani p-a d-ho a dřívější jejich státní občanství a d. p. v. naší republice zaniklo § 17 úst. zák. č. 236/1920. Jak se státního občanství nabývá resp. pozbývá, určují zákony o státním občanství (§ 4 úst. listiny, úst. zák. č. 236/1920 a 152/1926 a předpisy v § 3 zák. č. 236/1920 dovolané na př. § 29 rak. obč. zák., zák. čl. L/1879).
Poněvadž československý státní občan musí míti současně v některé obci naší republiky d. p., má zák. č. 236/1920 v §§14 a 15 ustanovení, v které obci nabývá d-ho p-a osoba, jež se stala nebo stane naším státním občanem, ale dosud nemá na území našem d. p. Jest to v prvé řadě poslední její domovská obec nebo domovská obec jejího manželského otce resp. nemanželské matky; není-li takové obce, jest to obec, kde osoba ona nebo její uvedení předkové měly naposledy svoje řádné bydliště; není-li ani takové obce, tedy obec našeho území, kde se státní občan nebo její uvedení předkové narodili; nelze-li ani tak určiti domovskou obec, nabývá d-ho p-a v obci, kde se po prvé po svém návratu z ciziny, jako v řádném bydlišti usadí. Ovšem dokud se nepřestěhuje, d-ho p-a nemá a v tom směru jest tu výminka od zásady, že každý státní občan má i d. p. Ti kdož měli přímo před 28. 11. 1918 p. d. v některé obci bývalého mocnářství rakousko-uherského mimo naší republiku a byli po 28. 10. 1918 do 16. 7. 1920 jmenováni definitivními úředníky neb zřízenci československého státu nebo některého československého státního ústavu nebo podniku, stávají se občany našimi dnem 28. 10. 1918 a nabývají i d. p. (obdobou § 10 č. dom. zák.) v obci, v níž jest jim vykázáno stálé sídlo úřední nebo služební. Je-li toto sídlo mimo území republiky, nabývají d-ho p-a v Praze.
Co se týče vzájemného poměru státního občanství a d-ho p-a, jest státní občanství jako svazek vyšší pro d. p. prejudicielní (Boh. 2949 adm.), takže d-ho p-a může nabýti a podržeti jen ten, kdo nabyl a má naše státní občanství. Proto bezpodmínečné udělení d-ho p-a někomu, kdo nemá československého státního občanství, tedy cizinci, i když zdánlivě nabylo právní moci, jest aktem absolutně zmatečným, který může býti kdykoli ex offo zrušen dozorčím úřadem bezprostředním i vyšším (Boh. 823, 3255 adm.). To plyne pro Slovensko a Podkarpatskou Rus z ustanovení § 16 zák. čl. V/1903 (prov. nař. č. 90000/1905), který ustanovuje, že obec může cizinci d. p. pouze přislíbiti, tedy propůjčiti jen pro případ, že cizinec nabude státního občanství.

4. Objekt d-ho p-a.

D. p. vztahuje se vždy na určitou a vždy jen na jednu obec. Obcí se rozumí politická (místní) obec a proto teritoriálním podkladem (ob- Domovské právo.
jektem) d-ho p-a jest celé území politické obce (nehledíc k tomu, zda se obec skládá z několika obcí katastrálních nebo osad).
Pokud se týče výluk z území obecního, pozbyly v zemích českých všeho významu (srov. § 24 zák. č. 76/1919) a tím i ustanovení částky 7. dom. zák. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi rovněž není žádných výluk z území obecního, poněvadž § 19 obec. zř. ustanovuje, že každé území musí býti ve svazku některé obce. (Ustanovení § 4, lit. c, obec. zř., že z vrchnostenské moci obecní jsou vyňaty všechny budovy (prostory) výlučně a skutečně k opevňovacím a jiným vojenským účelům používané, týká se jen výkonu moci obecní). Změní-li se rozsah území obecního, mění se tím i podklad d-ho p-a. V zemích českých jest to výslovně upraveno pro sloučení obcí, pro změnu hranic obecních § 3 a pro rozloučení obcí § 4. Sloučí-li se obce, rozšiřuje se pro všechny příslušníky sloučených obcí podklad d-ho p-a na celý obvod nové obce sloučené. Rozloučí-li se obce na dvě nebo několik obcí, musí býti příslušníci bývalé rozdělené obce, a ti, kdož od nich d. p. odvozují, přikázáni a rozvrženi mezi obce rozdělením nově vzniklé a to podle momentů v zákoně vytčených a v pořadí tam uvedeném. V prvé řadě rozhoduje pozemek, na němž měl příslušník v čas rozloučení obce řádné (dobrovolně přijaté) bydliště (Boh. 4557, 6576 adm.); pak pozemek, na němž měl bydliště, nežli se z obce vystěhoval, pak bydliště, které měl ten, jehož následují v d-m p-u ti, kdož mají býti přikázáni; nelze-li podle těchto momentů rozvržení příslušníků provésti, rozhoduje úmluva mezi obcemi, a pokud by ta nestačila, rozvrhne příslušníky mezi obce politický úřad. Obdobně jest to upraveno, pokud jde o změnu hranic obecních a obdobně sluší postupovati při rektifikaci hranic.
V uherském právu není těchto výslovných zákonných ustanovení a třeba proto při rozloučení a změně hranic do povolovacího aktu pojmouti příslušná ustanovení o přikázání příslušníků. Nestalo-li se tak, jest pochybno, který úřad má dodatečně příslušníky mezi obce rozvrhnouti (zda úřad politický, dle obdoby přikázání bezdomovců, či spíše úřad, který rozloučení a změnu povolil). Případ rozdělení obce hranicemi státními řeší Boh. 6053 adm.

5. Jak se nabývá d-ho p-a?

Věda liší nabytí způsobem původním (originárním) a odvozeným (derivativním).
A. Momenty, jež zakládají derivativní nabytí, jsou narození, legitimace, provdání se, a na Slovensku a Podkarpatské Rusi i adopce.
1. Dítě manželské nabývá d-ho p-a v té obci, kde měl jeho otec v čas narození dítěte d. p., nebo zemřel-li otec před narozením dítěte, v té obci, kde je měl v čas své smrti. Dítě nemanželské nabývá d-ho p-a v obci, kde měla matka v čas narození dítěte (Boh. 6553 adm.) d. p. Kdy jest dítě nemanželsky zrozené, sluší posuzovati dle zápisu v matrice.
2. Dítě legitimované (i per rescriptum principis Boh. 2047/1923), pokud není svéprávné, nabývá d-ho p-a v obci, v níž měl otec jeho d. p. v čas legitimace. Legitimace dítěte per subsequens matrimonium nastává sňatkem rodičův a proto, je-li v matrice o narození zapsáno, že se určitá osoba za přirozeného otce přihlásila a byl-li úřadu předložen výtah z matriky o sňatku této osoby s nemanželskou matkou, jest dána legitimace sňatkem rodičů jako předpoklad pro domovskou příslušnost (Boh. 5829 adm.).
3. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi (nikoli v zemích českých) nabývá nezletilý adoptovaný d-ho p-a, jež měl adoptant v čas adopce; naproti tomu schovanecký poměr nikde nepůsobí změny v d-m p-u schovancově (§ 6 č. — § 6 sl.).
4. Žena nabývá provdáním d-ho p-a v obci, v níž měl d. p. manžel v čas sňatku (§ 7 č., § 7 sl., Boh. 5879 adm.). Předpokladem jest, že manželství bylo platné. Bylo-li manželství prohlášeno za neplatné, vrací se žena do těch domovských poměrů, v nichž byla až do uzavření sňatku (§ 11 č., § 7 sl.).
Osoby, jež derivativním způsobem nabyly d-ho p-a, sdílejí d. p. svého auktora při všech jeho změnách, a to proto, že podle občanského práva jsou povinny svého otce (manžele) v domácnosti následovati.
Ale jsou tu jisté výjimky.
a) Děti (ať manželské, ať nemanželské, ať legitimované) následují svého auktora, jen po tak dlouho, pokud se nestaly svéprávnými; dnem svéprávnosti podržují d. p., jež v ten den měly a další osudy auktorova d-ho p-a nemají pro ně již významu. V českých zemích však, provdá-li se nemanželská matka, (aniž došlo sňatkem k legitimaci dítěte), podrží její dítě nemanželské, i když je nesvéprávné, domovskou příslušnost, kterou mělo před provdáním matky (§ 12 č.). Domovské právo.
b) Rovněž manželka následuje v d-m p-u svého manžela na tak dlouho, dokud manželství nebylo zrušeno smrtí manželovou nebo co do svazku rozloučeno nebo soudně od stolu a lože rozvedeno. Vdova tedy podrží d. p., které měla v čas smrti mužovy, žena rozloučená nebo soudně rozvedená d. p., jež měla v čas rozluky (rozvodu) (§ 11 č.).
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jest odchylka potud, že žena soudně rozvedená nebo rozloučená vrací se do domovské obce, do níž náležela před sňatkem (§7, odst. 2, sl.), nehledíc k tomu, zda snad, je-li nezletilá, její otec nabyl již d-ho p-a jinde; cizinka však, která se provdala za našeho státního občana a nabyla tím našeho státního občanství a d-ho p-a manželova, podržuje d. p., jež měla v čas sňatku (§7, odst. 3, sl.). Ovšem československá státní příslušnice, která provdáním nabyla státního občanství a d-ho p-a v Maďarsku, nenabývá rozlukou svého manželství zpět ani státního občanství československého ani své původní domovské příslušnosti na území československém (Boh. 5495 adm.).
B. Původní (originární) způsoby nabytí d-ho p-a jsou:
a) V celé republice výslovné udělení d-ho p-a od obce čili výslovné přijetí do svazku obecního;
b) v zemích českých (nikoli na Slovensku a Podkarpatské Rusi (Boh. 6578 adm.) nastoupení veřejného úřadu v obci.
1. Základem původního nabytí d-ho p-a jest v českých zemích naturalisace (nationalisace) v § 26 konskr. pat. upravená.
Naturalisace nastupovala ipso facto:
a) dobrovolným a samovolným desetiletým pobytem v jedné a téže obci;
b) usazením se v místě jako řádném bydlišti;
c) zakoupením nemovitosti v obci;
d) nastoupením práva měšťanského nebo mistrovského;
e) nastoupením služby, úřadu nebo jiného stálého zaopatření.
Celý vývoj směřoval k tomu, že tyto případy naturalisace byly stále víc a více omezovány patrně z ohledu na autonomii obecní, se kterou by prý nebylo slučitelno, aby obci byly bez jejího výslovného souhlasu příslušníci vnucováni.
V provisorním obecním zřízení vyskytují se již jen tři případy původního nabytí totiž nastoupení veřejné služby, výslovné propůjčení a nabytí čtyřletém pobytem (kvadrienování). V zřízem obecním z r. 1859 bylo nabytí d-ho p-a ipso facto čtyřletým pobytem zrušeno a obyvateli proti obci poskytnut (ale za značně přísnějších podmínek), jen nárok na udělení d-ho p-a, takže se domovské příslušnosti nabývalo teprve výslovným udělením. V zákoně z r. 1863 byl i tento nárok odstraněn a znovu zaveden teprve novelou z r. 1896, ovšem za podmínek poněkud změněných, takže máme v českých zemích jen dva způsoby původního nabytí, totiž nastoupení veřejného úřadu a výslovné udělení.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi bylo v obec. zř. zák. čl. XVIII/1871 připuštěno několik způsobů samostatného nabytí p-a d-ho (§ 10) mezi nimi i výslovné přijetí do svazku obecního (§ 11), ale zároveň byl uznán i nárok proti obci na udělení d-ho p-a na základě dvouletého pobytu dle § 15. Ale již v zák. čl. V/1876 bylo vedle tohoto nároku na udělení d-ho p-a (§ 7) uznáno i ipso facto d-ho p-a čtyřletým kvalifikovaným pobytem (§ 6). A na tomto stavu bylo setrváno i v platném obec. zř. zák. čl. XXII/1886, dle něhož se podle praxe uherské p-a d-ho nabývá jednak výslovným propůj čením (§ 12), při čemž dvouletý kvalifikovaný pobyt zakládá proti obci nárok (§ 11), jednak ipso facto čtyřletým kvalifikovaným pobytem (§ 10). S druhé strany uherskému právu nebylo známo nabytí domovské příslušnosti nastoupením veřejného úřadu.
Po převratu provedena byla v slovenském právu podstatná změna ve dvojím směru.
a) Nárok na nabytí d-ho p-a byl ústavním zák. č. 236/1920 znovu upraven tak, že na místo § 11 nastoupila nyní rak. novela č. 222/1896 ř. z., a to od 16. 7. 1920.
b) Ipso facto nabytí d-ho p-a podle § 10 (čtyřletým kvalifikovaným pobytem) pozbylo významu, ježto správní soud v nálezu Boh. 3029 adm. prohlásil, že § 10 nezakládá přímo d-ho p-a, nýbrž rovněž jen pouhý nárok na udělení. Názor správního soudu o významu § 10 potkával se se značným odporem, a zejména bylo uváděno, že nelze pochopiti, proč by uherské právo v jednom a tomže zákoně uznávalo dvojí různý způsob (jednak v § 10, jednak v § 11) nabytí nároku na udělení d-ho p-a, ale správní soud na názoru svém v stálé praxi setrvává (srov. Boh. 6768 adm.). Domovské právo.
Poněvadž pak od účinnosti zák. č. 236/1920, t, j. od 16. 7. 1920, pro nárok na nabytí d-bo p-a platí výlučně rak. novela č. 222/1896 ř. 2. (Boh. 6579 adm.), jest patrno, že nárok na udělení d-bo p-a dle § 10 nebo dle § 11 může býti uplatňován, jen když byl splněním všech podmínek nabyt do 16. 7. 1920. Kdo tedy do této doby nároku toho nenabyl, může ho nabýti jen za podmínek novely č. 222/1896 ř. z., t.j. desetiletým pobytem.
Význam samostatných způsobů nabývacích tkví zejména v tom, že d. p. připojuje se úžeji k činnosti osoby nabyvatelovy v obci, a že je lze celkem lehce zjistiti. Naproti tomu čím méně původních způsobů nabývacích, tím větší roli hrají způsoby derivativní a tím obtížnějším jest zjištovati v případech pochybných d. p., poněvadž nutno zjišťovati, kde nabyl d-ho p-a auktor a po případě auktor auktorův atd. Tím se také v českých poměrech vysvětluje dlouhé trvání sporů o p. d.
2. P-a d-ho nabývá se výslovným přijetím do svazku domovského (§ 1 nov.). Obecní příslušnosti lze nabýti usazením se nebo i bez něho přijetím do obecního svazku (§ 8 sl.). Usnášeti se o udělení d-ho p-a přísluší ve všech obcích obci a to na žádost občana. Které orgány obecní jsou příslušny, ustanovují obecní zřízení a statuty (obecní zastupitelstva). Přijetí do svazku domovské obce nesmí býti ani uděleno na jistý čas (dies) ani uděleno pod podmínkou (conditio, modus), která se nesrovnává se zákonnými následky d-ho p-a (§ 8 č.).
Ustanovení to platí zajisté i na Slovensku a Podkarpatské Rusi; pochybno jest, jaké účinky má připojení takovéhoto nepřípustného vedlejšího ustanovení. Dle výslovného předpisu práva českého jest takovéto vedlejší ustanovení neplatné, a nedoložené; na Slovensku by platily všeobecné účinky vedlejších ustanovení. (Viz heslo: Akt správní.) Nabytí d-ho p-a přijetím do obce působí od usnesení obecního zastupitelstva, nikoli teprve od sdělení straně nebo dosavadní obci domovské (Boh. 5454 adm.).
Usnesení obecního zastupitelstva o dobrovolném propůjčení d-ho p-a nemůže býti od nikoho bráno v odpor ani před úřady samosprávnými ani před politickými. Rak. správní soud (Budw. 7357 A) to omezoval jen na přezkoumání ve věci samé, a připouštěl tedy stížnost, pokud jde o to, zda usnesení obce přišlo k místu po zákonu, ale určité znění zákona vylučuje tu po mém soudu každou stížnost. Člen zastupitelstva, o jehož přijetí se jedná, jest dle § 5 zák. č. 76/1919 podjatým.
3. Jisté osoby mají naproti obci nárok, aby jim obec p. d. výslovným svým usnesením udělila.
O návrhu tom platí tyto předpisy:
A. V celé republice novela k rak. dom. zák. č. 222/1896 ř. z., a to v zemích českých s účinností od 19. 12. 1896, na Slovensku a Podkarpatské Rusi od 16. 7. 1920.
B. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi vedle toho §§ 10 a 11 obec. zř. zák. čl. XXII, 1886, pokud byly podmínky nároku splněny do 16. 7. 1920. (Srov. Boh. 4392 adm.).
Ad A. Podle novely nabývají nároku na udělení d-ho p-a:
a) státní občané,
b) kteří se po dosažené svéprávnosti v obci zdržovali dobrovolně a nepřetržitě,
c) po 10 let před žádostí za udělení p-a d-ho a
d) v této lhůtě nepřipadli za obtíž veřejnému zaopatření chudinskému.
Ad a). Zvláštní ustanovení platí o cizozemcích a osobách, jichž státní občanství nelze prokázati; osoby ty nabývají za týchž podmínek (§ 2) nároku na slib, že budou přijaty do svazku obecního; ovšem přijetí stane se účinným teprve, když osoby ty nabyly státního občanství (§ 5, Boh. 836 adm.). Právní povahou jest tento „slib“ vlastně udělením d-ho p-a pod zákonnou suspensivní podmínkou, že adresát nabude státního občanství (Boh. 3304 adm.).
Ad b) a c). Základem nároku jest desetiletý pobyt v téže obci; tím rozumí se řádné bydliště, to jest místo, na němž se někdo zdržuje s úmyslem zříditi na místě tom středisko svého hospodářského života. O trhovcích srov. Boh. 5803 adm. Změní-li se po dobu vydržecí obvod obce, sluší při sloučení obcí pobyt v každé obci počítati jako pobyt v sloučené obci (Budw. 9334 A/1913), při rozloučení obce na několik obcí počítá se pobyt v nerozdělené obci ztrávený jako pobyt v každé z dalších obcí, při pouhých změnách obvodu obecního se obé kombinuje.
Desetiletá lhůta počítá se začátkem řádného stálého bydliště, ale jest tu dvojí obmezení, totiž lhůta může začíti nejdříve dnem, kdy žadatel nabyl svéprávnosti, to jest dnem, kdy dožil 21. roku věku svého, nebo dřívějším dnem, byla-li mu udělena venia aetatis, nebo pozdějším dnem, kterým byla prodloužená moc otcovská (poručenská) zrušena, ale v každém Domovské právo.
případě nejdříve dnem 1. 1. 1891 (čl. 2. nov.). Doba pobytu před 1. 1. 1891 ztrávená nepadá tedy nikdy v úvahu. Naproti tomu odnětí svéprávnosti, jež nastalo po skončení vydržecí lhůty, nemá významu. Do lhůty vydržecí sluší včítati i dobu, kterou osoba nepříslušná ztrávila v obci jako její příslušník (manželka, Boh. 133, 6967 adm.).
Bydliště musí býti dobrovolné, na svobodné vůli vydržitelově se zakládající a ne tedy nucené. Bydliště není dobrovolným, jestliže a pokud vydržitel
a) nemá vůbec vůle v právním smyslu, to jest, pokud byl soudně (Budw. 10248/A) zbaven svéprávnosti (Boh. 2617/ adm., Budw. 11024 A),
b) jest ve vazbě za účelem odpykání trestu nebo v donucovací pracovně (donucení fysické),
c) plní svou zákonnou brannou povinnost.
Doba pobytu nedobrovolného se nezapočítává do doby vydržecí a tedy vydržení ani nezačne běžeti resp. staví se, jsou-li tu okolnosti, zakládající nedobrovolný pobyt. Výminka platí o zákonné povinnosti branné potud, že, započalo-li vydržení, vojenskou službou se ani nepřerušuje, ani nestaví.
Pobyt musí býti nepřetržitý, to jest vydržitel musí míti po celou desetiletou dobu v obci řádné bydliště. Přetržení pobytu nastává odchodem z obce a tento odchod může býti
a) dobrovolný, tím, že se vydržitel dobrovolně vzdal v obci svého pobytu, tedy se z obce vystěhoval. Ale takovéto dobrovolné vzdálení se nepokládá se za přetržení pobytu, je-li úmysl podržeti bydliště v obci dosavadního pobytu patrný v době pobytu z určitých na venek zjevných okolností (§ 2, odst. 3, nov., Boh. 142, 3792, 4076 adm.), nebo
b) vydržitel odešel jen za účelem plnění zákonné branné povinnosti nebo
c) jest z jiných důvodů nedobrovolně z obce vzdálen, na př. byl z obce vypovězen a skutečně odešel (Boh. 5987, 6366 adm.).
Účinky těchto způsobů přetržení pobytu jsou různé:
V případě sub a) započatá lhůta desetiletá pozbývá vůbec významu, a kdyby se tedy obyvatel později do obce vrátil, začíná pro něho běžeti nová celá lhůta, aniž lze započítati dobu před přetržením vydržení v obci ztrávenou;
nepřítomnost v případě sub b) běhu lhůty ani nestaví ani nepřerušuje;
v případě sub c) staví se běh lhůty a doba nedobrovolné nepřítomnosti z obce se nepočítá do doby vydržecí.
Ad d). Veřejným opatřením chudinským jest takové, které se poskytuje od orgánů podle chudinských zákonů k tomu povolaných. Za veřejné opatření chudinské se podle výslovného znění zákona nepokládá osvobození od školného u dětí do škol docházejících, pobírání nadace a podpory jen přechodně poskytované.
V úvahu padá jenom chudinské zaopatření poskytované „během lhůty pobytu”, tedy nikoli po uplynutí desetileté lhůty vydržecí, třebas nárok nebyl ještě uplatněn (Boh. 622, 3892 adm.).
Dle Boh. 1194 adm. lze mluviti o veřejném chudinském zaopatření jen tehdy, když zaopatření jest založeno na předpisech veřejnoprávních (tedy na základě domovského a chudinského zákona) a když zaopatření se poskytuje domovskou obcí nebo obcí pobytu na účet domovské obce nebo když se poskytuje veřejným fondem i bez výhrady regresu proti domovské obci, avšak přece náhradou za zaopatření, které jest podle zákona obec povinna chudým svým příslušníkům poskytnouti. Od tohoto veřejného chudinského zaopatření jest odlišovati pojem "veřejné dobročinnosti”. Základem jejím není zákonitě normovaná povinnost k podpoře chudých, naopak ona záleží v dobrovolném jednání soukromých osob na podporu chudých, kteří se této dobročinnosti veřejně dožadují. Žebrák připadá sice na obtíž veřejné dobročinnosti, ne však veřejnému chudinskému zaopatření; dožadování se veřejné dobročinnosti nemá pro nárok na přijetí do svazku obce významu. Rovněž úhonný život (alkoholik vzbuzuje veřejné pohoršení) nepadá v úvahu (Boh. 1194 adm.).
Podle Boh. 3017 adm. chudinské zaopatření znamená nejen úplné zaopatření, nýbrž obsahuje i pouhé poskytování trvalé výpomoci osobě nuzné, které se nedostává třebas jen částečně prostředků k opatření nutných potřeb životních (proto jest chudinským opatřením i pouhý příspěvek k nájemnému, jež obec chudému trvale poskytuje). Dle Budw. 11633 A/1916 připadá se veřejné dobročinnosti za obtíž tím dnem, od kterého má pomoc z prostředků veřejné chudinské péče odpomoci trvalému nedostatku občana na nutné sustentaci. Nárok na udělení d-ho p-a mohou úplat- Domovské právo.
ňovati, a to vždycky s individuálním udáním osob (ne tedy na př. jen označením rodiny bez individuelníbo označení jejích, členů) (§ 3 nov.),
1. vydržitel sám, a to a) pokud v obci bydlí, kdykoli, b) jestliže se však vzdal pobytu v obci nebo území obce dobrovolně opustil, do 2 let potom,
2. ti, kdož od oprávněného p. d. odvozují, tedy žena a děti, ale jenom potud, pokud jejich autor již nároku nabyl (Boh. 622 adm.) a potom odpadl, ale pak v týchž časových mezích jako jejich autor sám, to jest, zůstanou-li v obci, kdykoli, opustí-li obec, do 2 let potom,
3. dosavadní domovská obec resp. obec, které byl oprávněný jako bezdomovec přikázán, a to pokud oprávněný resp. jeho sukcesorové v obci pobytu bydlí, kdykoli, opustili-li obec, do 5 let potom.
Příslušná žádost (pokud jde o státní občany, nikoli cizince, nekolkovaná, § 4, odst. 2), v níž osoby, o které jde, třeba jednotlivě uvésti, má býti obcí rozhodnuta do 6 měsícův ode dne, kdy podání došlo obce (Boh. 5144 adm.).
a) Jestliže obec o žádosti v této lhůtě nerozhodla, spadá již pouhým uplynutím lhůty, nehledíc k tomu, zda průtah lze obci k vině přičísti (Budw. 10546 A/1914), rozhodnutí na politický úřad obci přímo nadřízený (devoluce).
b) Jestliže obec žádosti nevyhověla a přijetí resp. slib odmítla, může si žadatel podati odvolání rovněž k nadřízenému potickému úřadu. Praxe správního soudu rakouského i našeho nepokládá usnesení obce pobytu o nároku na přiznání p-a d-ho za rozhodnutí vydané v pořadu instančním, nýbrž jen za prohlášení strany, a neuznává proto dovolání se nadřízeného politického úřadu, jež se v zákoně označuje jako odvolání, za opravný prostředek učiněný v pořadu instančním, nýbrž za první podání zahajující spor mezi stranami vzniklý u úřadu ku rozhodnutí sporu příslušného (Boh. 175 adm.).
Proto také dle názoru správního soudu toto „odvolání“ není vázáno žádnou lhůtou rekursní a nemusí býti ani podáno u obce, jejíž usnesení se béře v odpor (Boh. 1580 adm.). Názor tento nelze uznati za správný, vzhledem k tomu, že novela výslovně mluví o odvolání, tedy má na mysli opravný prostředek proti vrchnostenskému aktu obecnímu. Odvolání proti usnesení obce lze podati k úřadu politickému v zemích českých dle § 12 zák. č. 76/1919 do 14 dní, na Slovensku a Podkarpatské Rusi dle § 25, odst. 2, zák. čl. XXII/1886 a XX/1901 do 15 dní. Další pořad instancí jest nyní upraven čl. 8 zák. č. 125/1927 a § 74 sq. nař. č. 8/1928.
Řízení jest oficiosní a třeba tedy z úřední povinnosti zkoumati a zjistiti předpoklady nároku, aniž jest přípustné ukládati po této stránce nějaké průvodní břemeno stranám, jež jsou oprávněny nárok k platnosti přiváděti. Domovský zákon sám nestanoví pravidel, jak jest dokázati okolnosti nárok ten podmiňující a proto nutno pokládati každý prostředek, který může sloužiti k vysvětlení věci a tedy i výslech osoby, o jejíž d. p. jde, za přípustný prostředek důkazní. Hodnocení provedených důkazů ovšem přísluší uvážení úřadu, který tu není vázán na určitá důkazní pravidla (Boh. 175 adm.).
Nárok osoby domáhající se přiznání d-ho p-a na základě vydržení jest vedle nároku dosavadní domovské obce nárokem samostatným a může tedy býti každým z obou subjektů i bez souhlasu druhého uplatňován, ale přece jen jde o nárok jediný stejného obsahu, ať byl vznesen obcí domovskou či druhým subjektem. Identita jeho obsahu působí, že rozhodnutí o zákroku jednoho z těchto legitimovaných subjektů působí eo ipso i proti druhému, čímž mu dává právo k zakročení podle zákona u příslušného politického úřadu. P. d. na základě desetiletého pobytu nabývá se vždycky teprve výslovným usnesením obce resp. výrokem politického úřadu, nikdy tedy ipso jure. Desetiletý pobyt zakládá tudíž pouze titul na právo nikoli právo samo. Proto pojem „vydržení domovského práva desetiletým pobytem“ není právnicky přesný, ač běžný a v zákoně samém (§ 2) užívaný. Jiná otázka jest, od kdy působí příznivé vyřízení žádosti za udělení d-ho p-a na základě vydržení, zda ode dne splnění podmínek či ode dne podání žádosti, či teprve ode dne usnesení obce (politického úřadu). Praxe retrotrahuje příznivé vyřízení k době podání žádosti, t. j. uplatňování nároku (srov. Alter: „Judikatenbuch“, VI, 2. odd., č. 11653), kdežto správnějším jest názor, že právo vzniká teprve usnesením obce. Nárok na udělení d-ho p-a jednou nabytý zaniká pouze promlčením, totiž tím, že nebyl uplatněn v ustanovené lhůtě poté, co vydržitel území obce opustil, nikoliv však smrtí vydržitelovou (Budw. 9421 A, Boh. 622 adm.). Domovské právo.
Nároku na udělení d-ko p-a nemohou nabýti,
1. kdož sdílejí d. p. se svým auktorem po tu dobu, pokud právě toto právo sdílejí (děti nezletilé, manželka); proto vdova může nabyti samostatně nároku (Boh. 1611 adm.) a dobu, kterou po čas trvání manželství ztrávila v obci pobytu manželova, lze započítati do desetileté lhůty (Boh. 4169, 6967 adm.).
2. ti, kdož nabývají samostatného d-ko p-a na základě veřejné služby (§ 10 č.);
3. osoby vojenské; ovšem třeba lišiti tu země české a Slovensko s Podkarpatskou Rusi. V českých zemích vojenské osoby podle § 14 č. po dobu své vojenské činnosti podržují d. p., jež měly v čas vstoupení do vojska; na Slovensku a Podkarpatské Rusi není takového ustanovení a proto nutno hájiti, že doba, po kterou nekonají zákonné branné povinnosti (o této viz při nedobrovolném pobytu), jest do desetileté doby vydržecí započitatelná.
K osobám vojenským nepočítají se od účinnosti zák. č. 299/1920 příslušníci četnictva (Boh. 112 adm.).
Ad B. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi mají nárok na udělení d-ko p-a, kdož do 16. 7. 1920 splnili podmínky v § 10 nebo 11 zák. čl. XXII/1886 uvedené, ačli ovšem jsou našimi státními občany. Podle § 10 žádá se, a) aby žadatel v obci po 4 léta nepřetržitě bydlil, počínajíc dosažením zletilosti (Boh. 2500 adm.), b) k obecním břemenům skutečně přispíval (nestačí, byl-li někdo sice zdaněn, ale povinnosti daňové neplnil (Boh. 1056, 2184 adm.) a přispíval po celou vydržecí dobu, (Boh. 1420/1921). Přispívati musí i státní úředník, třebas byl dle § 138 zák. čl. XXII/1886 zproštěn povinnosti platiti daně obecní (Boh. 1720, 2273 adm.). Placení činžovního haléře (v Bratislavě) jest přispíváním k obecním břemenům (Boh. 2905, 3897 adm.). Naproti tomu nelze za snášení veřejného břemena pokládati ani dobrovolné bezplatné vyučování na obecní škole pro obchodní učně ani činnost v městském hasičském sboru (Boh. 4784 adm.), c) obec pobytu proti němu v této vydržecí době nečinila námitek z důvodu § 9, lit. a) až c). Nárok ten však nevzniká, jestliže žadatel po tu dobu zároveň stále přispíval k břemenům obce svého bývalého pobytu nebo, sice nepřispíval, ale v této obci si s jejím svolením vyhradil svoje d. p.
Podle § 11 pak se žádá, aby a) žadatel se v obci usadil s výslovným svolením obce (vysvědčení), b) po 2 léta v této obcí stále bydlil, c) po tu dobu v obci platil obecní daně, nebo nebylo-li jich, k jinakým veřejným břemenům stále přispíval, d) obec neměla proti němu námitek dle § 9, lit. a až c.
Byly-li tyto podmínky splněny do 16. 7. 1920, může oprávněný domáhati se u obce udělení d-ho p-a kdykoli později. O žádosti usnáší se obecní zastupitelstvo (§ 21, 25, 32 zák. čl. XXII/1886), při čemž v městech s regulovaným magistrátem městský notářský úřad dle § 10 zák. č. 243/1922 a § 6 nař. č. 335/1922 připravuje usnesení (podávaje návrhy) (Boh. 4531 adm.).
Odvolání proti rozhodnutí obce vydanému dle § 10 resp. 11 zák. čl. XXII/1886 rozhoduje dle § 25, odst. 2, zák. čl. XXII/1886 správní výbor, nyní župní úřad (Boh. 2272 a 2794 adm.) v poslední stolici, proti němuž možno podati stížnost u správního soudu (Boh. 4365, 4392, 4630, 5200, 5212 adm.).
4. Dle § 10 rak. zák. z r. 1863 ve znění novely č. 222/1896 ř. z. nabývají p-a d-ko v zemích českých (nikoli na Slovensku a Podkarpatské Rusi, Boh. 6578 adm.) „definitivně ustanovení úředníci a sluhové dvorští, státní, zemští, obecní, okresních zastupitelstev a fondů veřejných, duchovní a veřejní učitelé, konečně notáři nastoupením svého úřadu v obci, ve které jim bylo vykázáno jejich stálé sídlo úřední". (Ovšem musí být státními občany Boh. 2451 adm.) Z přebohaté judikatury správního soudu rakouského i československého uvádíme na vysvětlení toto:
D-ho p-a dle § 10 nabývají 1. jen ti funkcionáři, kteří jsou v § 10 výslovně uvedení, totiž úředníci a sluhové (ve státní službě slují nyní dle zák. č. 251/1921 zřízenci), a) cís. dvoru (Budw. 11457 A), b) státu (nikoliv však státních podniků jako takových, na př. státních drah Boh. 4775 adm., nebo poštmistři Budw. 9670 A), c) určitých územních korporací, totiž zemí, obcí a zastupitelských okresů (v Čechách), nikoli však okresů silničních (na Moravě a Slezsku) a nikoli korporací odborových (různých komor, veřejných pojišťoven a pod.), d) veřejných fondů, totiž majetkových podstat, jichž důchody jsou určeny k hrazení veřejných potřeb, na př. fondy náboženské, studijní, chudinské a pod., nikoli však nadací, třebas by byly spravovány státními orgány. Všichni Domovské právo.
tito zaměstnanci musí býti buď úředníky nebo sluhy (zřízenci), při čemž je lhostejno, zda jsou činni v soukromohospodářských závodech, či ve veřejné správě (Budw. 11982 A).
Vojenské osoby pod § 10 nespadají (Budw. 9462 A); to se podává jednak z celého znění § 10, který má na mysli jen civilní zaměstnance a v zemích českých nad to i z § 14 dom. zák. Příslušníci četnictva nejsou od účinnosti zák. č. 299/1920 osobami vojenskými a platí tedy i pro ně předpisy § 10. Dále spadají pod § 10 duchovní uznaných náboženských společností, t. j. osoby, které jsou povolány k vykonávání veřejné bohoslužby; lhostejno jest, zda jde o křesťanské či jiné uznané náboženské společnosti (tedy i rabíni) a zda jde o cura animarum, farní administraci, či o jiné funkce (Budw. 8233 A). Veřejní učitelé jsou učitelé ustanovení na veřejných školách ať národních ať vyšších. Veřejné školy národní jsou definovány v § 2 říš. zák. škol. č. 62/1869 ř. z. Školy soukromé, kterým bylo uděleno právo veřejnosti (sr. § 11 zák. č. 189/1919 Sb. a cís. pat. č. 309/1850) nejsou školami veřejnými.
Veřejní notáři jsou jmenováni dle notářského řádu zák. č. 75/1871 ř. z. Pohlaví nečiní při nabytí d-ho p-a rozdílu.
2. Všichni uvedení zaměstnanci (mimo veřejné notáře) musí býti ustanoveni definitivně. Z pojmu definitivního ustanovení se podává, že jde tu jednak o zaměstnance, kteří jsou ustanoveni ve veřejnoprávním poměru (nikoli tedy smlouvou soukromoprávnou jako na př. kancelářští pomocníci), při čemž je lhostejno, jaké práce zaměstnanci ti vykonávají, jednak že nejde o ustanovení hned od původu provisorní, na čas, do odvolání a pod. U státních zaměstnanců se děje ustanovení zásadně definitivně, pokud v dekretech není něco jiného ustanoveno § 6 služ. prag. a § 138 plat. zák. 103/26. Proto čekatelé na místa úřednická a zřízenecká, jsouce pouze v přípravné službě, nespadají pod § 10. O definitivním ustanovení osob učitelských na veřejných obecných a občanských školách srov. § 2 zák. č. 104/1926, na státních školách středních, učitelských ústavech atd. srov. § 67 plat. zák.
3. Zaměstnanci ti nabývají d-ho p-a v obci, kde jest jim vykázáno stálé úřední sídlo, t. j. sídlo toho úřadu, kterému byl státní zaměstnanec k pravidelnému výkonu služby přikázán (Budw. 4642 A). Sídlo úřadu nesluší zaměňovati s místem, kde jsou úřední místnosti; toto místo, pokud jde o d. p., vůbec v úvahu nepadá Budw. 170 A/1901, 1621 A/1903, 3209 A/1905). Byl-li úředník exponován, rozhoduje, zda mu exponované místo v dekretu bylo určeno za úřední sídlo (Budw. 10312 A).
4. Zaměstnanci dle § 10 nabývají d-ho p-a nastoupením úřadu, tedy uvázáním se v úřední funkce. O nastoupení úřadu u státních zaměstnanců srov. §§ 7 a 9 služební pragmatiky. D. p. osob spadajících pod § 10 jest výlučné potud, že za trvání úředního poměru, osoby ty nemohou nabýti d-ho p-a jinak než dle § 10 (Budw. 12078 A/1918); jenom vdá-li se osoba pod § 10 spadající, nabývá d-ho p-a svého muže.

6. Zánik p-a d-ého.

P. d. zaniká 1. smrtí, 2. tím, že příslušník pozbyl československého státního občanství (§ 15 č.), poněvadž každý státní občan musí míti v některé obci p. d. (§ 2 č., § 5 sl.). Zda kdo pozbyl státního občanství, posuzuje se ovšem podle práva československého. Poněvadž však jest vždy možno, že někdo dle našich předpisů pozbyl státního občanství, ale jiného státního občanství nenabyl, bylo ustanoveno pro ten případ, že osoba taková musí býti na základě mezinárodních smluv opět převzata nebo vrátila se do našeho území a jiný stát ji nechce převzíti, že osoba ta vrátí se do d-ho p-a, které měla před ztrátou státního občanství (§ 16 č.). Podle uherského práva rozhodují v těchto případech v prvé řadě ustanovení mezinárodních smluv (§ 47 zák. čl. L/1879), jinak jest třeba, aby cizinec byl za státního občana přijat, čehož podmínkou jest, aby mu bylo od některé obce přijetí do svazku obecního přislíbeno (§ 38-43 zák. čl. L/1879).
3. Nabytím d-ho p-a v jiné obci československé (§ 17 č., § 5 sl.). Naproti tomu nezaniká d. p. vzdáním se, dokud resignant nenabyl d-ho p-a v jiné obci (§ 17 rak.), ani ztrátou úřadu mimo ten případ, že jmenování samo bylo prohlášeno za neplatné (na př. pro porušení priority u míst vyhražených legionářům podle zák. č. 462/1919, neb déle sloužícím poddůstojníkům podle zák. č. 54/1927).

7. Obsah p-a d-ho.

Jako podstatná oprávnění z p-a d-ho vzcházející uvádějí se v § 1 č.:
1. Právo na nerušený pobyt. Příslušníci obce nemohou býti ze své domovské obce odstrčeni, vyhoštěni nebo vypovězeni a proto i správní nález znějící na vyhoštění nebo odstranění z určité obce pozbude Domovské právo.
účinku, jakmile odsouzený v obci té nabyl d-bo p-a (tak výslovně § 2, odst. 3 a 4, rak. zák. č. 88/1871 ř. z.).
Správní soud vyslovil zásadu, že osobu, která nabyla v určité obci nároku na udělení d-ho p-a, nelze z této obce vyhostiti (Boh. 3553 adm.).
2. Právo na chudinské zaopatření. Bližší předpisy obsahuje § 22—31 č. a zemské zákony chudinské (viz heslo Chudinství).
Stejně dle práva slovenského. Právo na nerušený pobyt v domovské obci bylo vysloveno § 2 zák. čl. XXV/1883 o lichvě (odsouzený může býti, je-li tuzemec a není-li příslušný do obce, v níž přečin lichvy spáchal, z této obce vypovězen). Podle § 9 zák. čl. XXI/1913 o donucovacích pracovnách soud může vykázati osobu z obce, která není jeho domovskou obcí. Právo na chudinské zaopatření podává se z § 145 obec. zř. zák. čl. XXII/1886.
Jinakých zvláštních práv, na př. privilegovaného práva volebního příslušník jako takový nemá. S tím se shoduje § 10 obec. zř. čes. a mor. a § 9 slez. a § 13 slov. obec. zř. Jenom kdyby bylo zvláštními ustanoveními listin nadačních vyhraženo užívání jistých ústavů a fondů výslovně jen příslušníkům obecním, zůstávají ustanovení ta dle § 12 obec. zř. čes. i nadále v platnosti.

8. Spory o p. d.

§ 36—42 č., 18 sl.
1. Spory ty týkají se v prvé řadě otázky, zda do některé obce některá osoba přísluší čili nic a mohou býti zahájeny bud na žádost některé strany zejména obce nebo i z úřední povinnosti. Spory ve věcech d-ho p-a se týkajících projednávati a rozhodovati jsou příslušny úřady politické (§ 36 č., § 18 sl.).
Vzejde-li takový spor, může okresní úřad politický rozhodnouti jen tehdy, může-li dle konaného šetření uznati, že občan přísluší do některé obce obvodu okresního úřadu; je-li však úřad okresní názoru, že občan přísluší do některé obce jiného okresního úřadu a tedy i vzejde-li spor mezi obcí a městem statutárním, má s tímto úřadem jednati (tak zvané řízení koncertační). Dojde-li mezi oběma úřady k dohodě, mají spor vyříditi společně; nedojde-li k dohodě, buď spor předložen zemské politické správě. Ta rozhodne sama, jsou-li oba okresní politické úřady jí podřízeny; náležejí-li však do obvodů různých zemských politických správ, vstoupí zemská politická správa v jednání s druhým zemským politickým úřadem; shodnou-li se obě zemské politické správy, vydají nález v dohodě, jinak se předloží věc ministerstvu vnitra k rozhodnutí. Proti shodným nálezům nižších stolic tedy okresní a zemské politické správy není odvolání k ministerstvu přípustné (§ 41 č.) (a to i když jde o zák. č. 222/1896 ř. z. Boh. 4654 adm.). (Podle čl. 8 zák. č. 125/1927 jest zaveden ovšem všeobecně princip dvou instancí.) V právu slovenském a na Podkarpatské Rusi (§ 18), vzejde-li spor mezi obcemi (velkými nebo malými) téhož okresního úřadu, rozhoduje okresní úřad a v druhé stolici s konečnou platností župní úřad; vzejde-li spor mezi obcemi (velkými i malými) různých okresů téže župy, jakož i je-li ve sporu zúčastněno město s regulovaným magistrátem, rozhoduje přímo nadřízený župní úřad s konečnou platností; je-li župan názoru, že žádná obec v jeho župě není příslušná, má zahájiti řízení koncertační, se všemi župními úřady, v nichž by dle provedeného šetření příslušná obec ležela. Nebude-li takto žádná obec za domovskou uznána, předloží se věc ministerstvu vnitra k rozhodnutí (Boh. 2673 adm.) (na místě župního úřadu nastoupí zák. č. 125/1927 zemský úřad).
Jestliže v těchto sporech jde o sporné otázky práva soukromého, na př. o manželské nebo nemanželské zrození, přísluší rozhodování o těchto otázkách výlučně civilním soudům, takže úřad politický — odchylkou od všeobecných zásad (srov. § 44 nař. 8/1928) — nesmí je prejudiciálně sám řešiti (§ 37 č.). Proti konečným rozhodnutím politických úřadů jest ovšem přípustná stížnost k správnímu soudu.
2. Vedle těchto vlastních sporů o domovskou příslušnost objevují se i jiné spory "domovskoprávní", v nichž otázka p-a d-ho jest rozhodující, na př. nároky na náhradu (regresní) za opatření chudinské,, jež obec pobytu vznáší proti obci dom. domovská obec proti soukromníkům a pod. Spory tyto v českém právu náležejí buď před úřady politické (§ 39 č.) nebo před soudy (§ 38); nároky chudého proti obci domovské o podporu vyřizují se pořadem instancí samosprávných (§ 44 č.). O tom viz heslo Chudinství.

9. Osvědčení p-a d-ho.

Domovský list. § 32—35 č., 17 sl. Domovský list jest listina, kterou obec potvrzuje, že osoba, které byl vydán, má v obci d. p. Obec nemá odepříti domovský list nikomu, kdo Domovské právo.
má v obci p. d. (§ 34 č.). Proti odepření domovského listu jest možno si stěžovati k politickému úřadu, který má, je-li d. p. stěžovatelovo v obci pravoplatným nálezem najisto postaveno, obec k vydání domovského listu přidržeti (§ 42 č.). Podobně podle § 17 sl. jest obec povinna na ústní nebo písemnou žádost jednotlivcovu nebo na vyzvání dotčených úřadů vydati vysvědčení o příslušnosti aneb věc předložiti za účelem zjištění příslušnosti vyššímu úřadu, t. j. úřadu politickému. Domovský list jest aktem osvědčovacím, pouhým certifikátem o domovské příslušnosti, listinným průkazem o tom, že ta která osoba skutečně v obci požívá d-ho p-a. Domovský list tedy dom. p-o předpokládá, ale nezakládá ho. Již tím jest dáno, že listina taková musí odpovídati skutečnému stavu jak po stránce věcné, tak po stránce právní a že tudíž její vnitřní hodnota a průvodní moc jest podmíněna jejím souhlasem se skutečností (Boh. 4560, 5454 adm.). Proto, prokáže-li obec (a to striktně Budw. 11413 A/1916), že ten, komu domovský list vydala, měl v čas vydání p. d. v jiné obci, jest domovský list neplatný. Totéž platí, byl-li vydán tomu, kdo není státním občanem a může býti proto dozorčím úřadem kdykoli zrušen ex offo. Za účelem tím byla na Slovensku nařízena revise domovských listů výnosem 19. 10. 1921, č. 13989, jako interní akce. Domovský list má býti vydán dle určitého formuláře, který jest v českých zemích předepsán v dodatku k domovskému zákonu, na Slovensku skoro stejně v oběžníku ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska č. 5377/1920. Domovský list musí býti podepsán jednak orgány obecními jménem obce a opatřen obecní pečetí, jednak vlastnoručně tím, komu se vydává. Kdo jménem obce má právo podpisovati, určuje obecní zřízení (srov. § 55 čes., § 52 mor. a slez.; §§ 62 a 64 slov. obec. zř., § 37 služ. řádu pro obecní notáře č. 126000/1902).
Praxe v zemích českých opírajíc se o to, že domovským listem se prý zakládají závazky obce oproti osobám a že se v předepsaném formuláři mluví "o podpisech", žádá aby domovský list byl podepsán od starosty a jednoho radního Boh. 6847 adm. (někteří spisovatelé, na př. Ulbrich, žádají, aby byli podepsáni i 2 členové obecního zastupitelstva). Na Slovensku na úředním formuláři uvádí se jen podpis starosty.
Rovněž není v zákoně rozřešena otázka, jaký význam má na platnost domovského listu, nevyhovuje-li domovský list předepsaným formálním náležitostem. Panující mínění jest, že domovský list není v tom případě jako průvodní prostředek platný. Ovšem domovský list není jediným průvodem a důkaz o domovské příslušnosti může býti prováděn jakýmkoli jiným přípustným a způsobilým průvodním prostředkem, tedy i výslechem svědků, třebas byli soukromými osobami (Boh. 5127 adm.).
Aby bylo čeleno falšování domovských listův, jest volný prodej blanketů domovských listů omezen v zemích českých na základě výnosu min. vnitra z 13. 9. 1871, č. 4084, a ze dne 28. 6. 1879, 4. 3028, vyhláškou čes. místodržitelství č. 53/1871 a 39/1879, mor. místodržitelství č. 31/1879, slez. místodržitelství č. 29/1879. Pracovní knížka neosvědčuje d-ho p-a (Budw. 10102 A/1914).

10. Bezdomovci.

§ 18—21 č., § 16 sl. Bezdomovci jsou osoby, jichž d. p. nelze na ten čas zjistiti. Že d. p. určité osoby nelze zjistiti, možno uznati jen tehdy, jestliže byla konána od politického úřadu z úřední povinnosti nebo na návrh obce nebo strany samé podrobná šetření ve všech směrech, jež by za daných poměrů mohly přijíti v úvahu, aniž byly zjištěny takové momenty, ze kterých by bylo lze dle platných norem různých period prokázati d. p. bud samostatné nebo odvozené (Budw. 8806 A/1895).
Při tom ovšem se vždy předpokládá, že o československém státním občanství bezdomovcově není pochyby.
Bezdomovci stávali se tím četnějšími, čím více původní způsoby nabytí d-ho p-a na základě kvalifikovaného pobytu pozbývaly platnosti. Tím se vysvětluje, že v provisorním zřízení obecním byly úpravě bezdomovců věnovány pouze §§ 18 a 19. (Bezdomovci, stanou-li se k výdělku neschopnými, padají na obtíž té obci, v níž se naposled zdržovali; děti jejich té obci, v níž byly v čas smrti rodičů; nalezenec obci, v níž byl nalezen, při čemž pro nalezence v státních a zemských nalezincích, byly ponechány v platnosti zvláštní předpisy.) Obecní zřízení z r. 1859 v § 51 poukazuje, pokud jde o bezdomovce, na dosavadní předpisy. Teprve v zákoně z r. 1863 byla instituce bezdomovců upravena podrobněji.
V uherském právu instituce bezdomovců vyskytuje se po prvé v § 12 zák. čl. V/1876 Domovské právo.
a přešla pak s některými změnami do § 16 obec. zř. zák. čl. XXII/1886.
Aby i bezdomovci mohli se zúčastniti výhod, jež d. p. poskytuje, přikazují se některé obci jako bez domovci. A český i slovenský zákon uvádějí přesně, do které obce a v jakém pořadu mají býti bezdomovci přikázáni, takže nelze bezdomovce přikázati do obce v pořadu další, dokud není zjištěno, že nemůže býti přikázán do obce v řadě přednější. Na prvém místě jest to v zemích českých obec, v níž bezdomovec se zdržoval v čas, kdy byl odveden na vojnu nebo dobrovolně vstoupil do služby vojenské, na druhém místě obec pobytu, to jest obec, v níž se bezdomovec, dříve nežli se jednalo o jeho p. d., nejdéle, ale aspoň 1/2 roku nepřetržitě a dobrovolně zdržoval (zdržoval-li se ve dvou neb několika obcích stejně dlouho, padá v úvahu ta obec, v níž se zdržoval naposledy). Na třetím místě obec, v níž se bezdomovec narodil; je-li bezdomovec nalezencem, obec, v níž byl nalezen a u osob, které jsou neb byly v opatřování veřejného nalezince a není známo, kde se narodily nebo byly nalezeny, obec, v níž jest tento ústav. Na čtvrtém a posledním místě padá v úvahu obec, v níž byl bezdomovec v době, když se začlo jednati o jeho p. d.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi padají v úvahu postupným pořadem obec
1. v níž bezdomovec daň platí. Jest lhostejno, zda poplatník platí daň přímo sám či nepřímo tak, že za zaměstnance platí daň zaměstnavatel, jemuž byla daň za zaměstnance předepsána. Jde-li tedy o přikázání osoby, která jest zaměstnancem, sluší dříve nejen zjistiti, zda osoba ta jest zapsána v daňových seznamech, nýbrž i neplatí-li snad za ni daň její zaměstnavatel. Teprve když tato šetření jsou bezvýsledná, lze přikročiti ku přikázání do obce narození (Boh. 5641 adm.);
2. v níž se bezdomovec narodil;
3. v níž se za posledních 5 let nejdéle zdržoval;
4. v níž nalezenec byl nalezen;
5. v níž bezdomovec byl postaven k odvodu a odveden nebo z níž dobrovolně vstoupil do vojska.
Každý bezdomovec buď přikázán samostatně podle momentů, jež se v jeho osobě zběhly. Určité odchylky platí pro manželku a pro nesvéprávné děti, jestliže s bezdomovcem žijí ve společné domácnosti (§ 20 a 21 č.).
Manželka bezdomovce, jež žije s ním ve společné domácnosti, buď přikázána obci, ku které jest přikázán její muž; nesvéprávné manželské děti bezdomovcovi buďtež přikázány té obci, kam byl přikázán jejich otec; děti nemanželské, nebo děti, kterým zemřel manželský otec, buďtež přikázány té obci, k níž byla přikázána matka, ovšem vždy s předpokladem, že děti jsou živy s otcem neb s matkou ve společné domácnosti. Manželky s mužem ve společné domácnosti nežijící, vdovy po bezdomovcích, dále dětí svéprávné nebo děti nesvéprávné s otcem nebo s matkou nežijící ve společné domácnosti, nebo děti osiřelé, jež nemají již ani otce ani matky na živu, sluší přikázati samostatně podle momentů v § 19 uvedených, jež se u vdovy nebo dítěte zběhly, ačli ovšem osoby ty nenabyly již jinde samostatného p-a d-ho.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi jest věc zjednodušena v § 16, odst. 2, potud, že všichni členové rodiny mimo ty, kteří již nabyli jiné příslušnosti, mají býti přikázáni té obci, do které byl již dříve přikázán nebo se současně přikazuje otec. Ovšem podmínkou jest, že otec manželský resp. nemanželská matka ještě žijí (Boh. 5006 adm.).
Poněvadž zákon mluví o otci, neplatí to pro děti nemanželské. K rodině sluší počítati nejen děti (nesvéprávné), nýbrž i manželku ovšem v obojím případě jen tehdy, bydlí-li s ním ve společné domácnosti. O určení domovské příslušnosti ženy, jejíž manžel jest nezvěstný, srov. Boh. 6372/1927.
Přikázání bezdomovce jest aktem konstitutivním (Budw. 12175 A/1918 a Boh. 6579 adm.). Účinek přikázání projevuje se tím, že bezdomovec nenabývá v obci přikázané d-ho p-a, nýbrž jen se pokládá za to (finguje), jakoby v obci, které byl přikázán, měl p. d. Přikázání bezdomovce jest tedy opatřením provisorním (Budw. 9253 A/1912) a platí na tak dlouho, dokud se d. p. bezdomovcovo nevyšetří nebo on nenabude někde jinde p-a d-ho. Tak nyní i slovenské právo (§ 12 zák. čl. V/1876 nasvědčoval však tomu, že šlo o stanovení d-ho p-a). Přikázáním bezdomovec nabývá naproti obci všech práv z domovského svazku vzcházejících, jakoby byl v ní příslušníkem, tedy i nároku na zaopatření chudinské. V českém právu má však obec bezdomovská nárok, aby jí byly náklady chudinské hraženy v případech § 27, totiž a) jde-li o přikázání dle § 19, č. 1, ode všech obcí odvodního okresu, Domovské právo.
b) jde-li o přikázání bezdomovce dle § 19, č. 3 (protože se narodil ve veřejné porodnici), ze zemských prostředků.
Předpokladem přikázání bezdomovce jest— jak výše řečeno — provedené (někdy dlouho trvající) šetření politických úřadů o tom, že skutečně nelze d. p. bezdomovcovo zjistiti. Podnětem k tomuto šetření bude, že d. p. určité osoby jest neznámé, pochybné nebo sporné. Aby zatím osoba taková nebyla bez výhod, jež d. p. poskytuje (pobyt, chudinské zaopatření), ustanovuje a) § 43 č. v zájmu nerušeného pobytu občanova, že žádná obec nesmí toho, jehož domovská příslušnost jest neznáma, pochybná neb sporná, dokud jeho domovská obec nebyla konečně zjištěna, do jiné obce odstrčiti neb stalo-li se tak, zpět postrkem poslati, jinak ručí za všechnu škodu i útraty. Jestliže obec nechtěla někoho bezdůvodně přijmouti a pak byla uznána k tomu povinnou, musí nahraditi všechny náklady z jejího zdráhání vzešlé. (Na Slovensku obec nemá práva vypovídacího), b) § 28 č. v zájmu chudinského zaopatření, že obec musí i příslušníkům jiné obce v případě naléhavé potřeby potřebnou podporu poskytnouti ovšem s výhradou regresu. Totéž platí zajisté i pro Slovensko.

11. Poplatky (taxy) za udělení d-ho p-a.

§ 9 č. nov., § 14 sl. 1. Dle § 9 č. může obec vybírati ve prospěch obecní pokladny poplatek za dobrovolné udělení d-ho p-a, nikoli tedy tehdy, když k tomu byla zavázána na základě vydržecího nároku státního občana. Od cizince za slib d-ho p-a dávku může požadovati vždycky. Podobně dle § 14 sl. mohla obec na Slovensku a Podkarpatské Rusi vybírati mírnou taxu za přijetí i v případě § 10, Boh. 1912 a 2539 adm.; ovšem od 16. 7. 1920 nesmí obec slovenská taxu vybírati tam, kde jest dle § 2—4 dom. novely č. 222/1896 ř. z. povinna uděliti d. p. státnímu občanu (Boh. 1657, 1920, 3304 adm.). Dle Boh. 1912 adm., nabyla-li strana d-ho p-a na základě § 10 zák. čl. XXII/1886 před účinností ústav. zák. č. 236/1920, může obec předepsat! taxu podle § 14 cit. zák. i za působnosti uvedeného ústavního zákona. (Srov. i Boh. 2233 adm.) Právo obce předepsati taxu domovskou ve smyslu § 14 zák. čl. XXII/1886 promlčuje se dle § 139 téhož zákona a zák. čl. XI/1909 v 5 letech od doby, kdy bylo nabyto příslušnosti podle § 10. Bližší předpisy o domovských poplatcích jsou nyní stanoveny v § 28 obec. fin. novely). O vybírání dávky má obec vydati řád (pravidla). Vzorná pravidla byla vydána pro dobrovolné propůjčení nebo přislíbení p-a d-ho v dodatku 1. nař. č. 143/1922 a maximum dávky stanoveno na 1000 Kč (pro obce přes 50000 obyvatel na 2000 Kč). Dávku povoluje vyšší dohledací úřad, jestliže pravidla odpovídají vzorným pravidlům neb dávka nepřesahuje přípustného maxima; jinak vláda. O odvoláních ve věcech poplatku za přijetí do svazku velké a malé obce rozhodují v poslední stolici okresní úřady (Boh. 4661 adm.).
2. Kolkové poplatky. Žádosti o d. p. za prvý arch 8 Kč (pol. 43 c, 3); žádosti tuzemců za přijetí na základě vydržení jsou od poplatku osvobozeny. Domovské listy podléhají dle pol. 116, lit. a, bb resp. lit. b kolku 5 Kč resp. 1 Kč (pro osoby žijící z denní mzdy).

12. Reformní návrhy.

Institut d-ho p-a sleduje jednak účely policejní jednak vojensko-správní (evidence vojínů srov. branné předpisy č. 144/1927), jednak a hlavně sociální (zabezpečení chudinské podpory). Všeobecně se uznává, že těmto účelům dosavadní úprava d-ho p-a dobře nevyhovuje, poněvadž předpokládá poměrnou stabilnost obyvatelstva v usazení, kteráž však v moderní době jest značně porušena volností stěhování a výdělku. Domovská obec jest svým příslušníkům namnoze cizí. Snahy po nápravě jsou dvojího směru. Jednak usiluje se d. p. sice udržeti, ale zreformovati je tak, aby obec, v níž občan déle bydlí, stala se obcí domovskou, jednak projevuje se snaha d. p. vůbec odstraniti a chudinskou obec nahraditi po vzoru německém buď obcí podpůrného bydliště nebo (v Německu po válce) obcí pravidelného pobytu. Srov. Hatschek: "Lehrbuch des deutschen und preußischen Verwaltungsrechtes",1927, str. 288. Snahy ty neměly dosud úspěchu a to nehledíme-li k různé zákonodárné kompetenci v bývalém Rakousku (říšská rada a sněmy), hlavně proto, že znamenají pronikavou úpravu chudinství a veřejné péče vůbec, a tím tedy i veliký náklad finanční, proti němuž se ovšem brání jak stát tak i komunální svazy. Proto také nebyly dosud provedeny § 20 zák. č. 76/1919, dle něhož mají širší sbory samosprávné po případě státní správa převzíti správu chudinskou a ústavy dobročinné, a § 21 téhož zák., že vláda měla do jednoho roku předložiti osnovy zvláštních podrobných zákonův. Zda vláda nějakou osnovu chystá a jak daleko práce pokročily, není známo. Domovské právo. — Donucovací pracovny a polepšovny.

13. Literatura.

D. p. bylo předmětem zevrubného zpracování. Pro právo v zemích českých sem náležejí Jiří Pražák: „Rakouské právo ústavní", 1. díl Ústava obecní, 2. vyd.; Spiegel: „Heimatsrecht" v Österreichisches Staatswörterbuch a literatura tam uvedená.
Pro právo uherské: Vita: „Községi illetöseg", 1912 (Dérer: Právný Obzor 1924); D. Rosenauer: „Obecné sriadenie platné na Slovensku", 1924, str. 27 sqq.; Dr. Karel Kmety: „A magyar közigazgatási és pénzügyi jog kézikönyve“, 1, 1911 1. díl, str. 331 sq. Důležitá souvislost, kterou má státní občanství s d-ým p-em, měla po převratu v zápětí, že o d-ém p-u se pojednává namnoze současně se státním občanstvím. Z komentářů srov.: Žlábek-Werner: „Státní občanství a domovské právo v republice Československé", 1923; Břeský: „Právo domovské a státní občanství v republice československé", 1923; Fr. Kaiser: „Státní občanství a domovské právo na Slovensku", Bratislava 1924; Ondřej Kulík: „Ustanovení o nabývání a pozbývání domovského práva na Slovensku", 1920; Josef Munka: „Domovské právo a státní občanství, platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi"; K. Korčinský: „Instančné pokračovanie ve veciach domovského práva na Slovensku", Bratislava 1925; Gustav Bauer a Pavel Novák: „Československe státne občanstvo a domovské právo", Košice 1921. Judikatura jest v zemích č. velmi bohatá a uvedena jest v nálezích bývalého rakouského správního soudu (sbírka Budwinského = Budw., knihy judikátů vydávané Altrem) a v Mayrhofer: „Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst", sv. 2., a doplňovací svazek 1. i v nálezích našeho správního soudu sbírka Bohuslavova = Boh. a knize judikátů.
Karel Laštovka.

Citace:

MIŘIČKA, August. Pokus nezpůsobilý a formy viny v osnově trestního zákona z r. 1937. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1937, svazek/ročník 76, číslo/sešit 7, s. 400-418.