Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 11 (1929), sv. 2

Č. 445.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitosti (Čechy): * Amnestie dle nař. vl. ze dne 1. července 1919 č. 367 sb. z. a n. pro obor práva poplatkového vyhlášená nevztahuje se na dávku z přírůstku hodnoty.
(Nález ze dne 11. června 1920 č. 5160.)
Věc: Karel Pokorný v Praze proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Platebním rozkazem magistrátu hlavního města Prahy ze dne 28. června 1919 č. 5377, dne 30. června 1919 doručeným, vyměřeno bylo stěžovateli vedle dodatečné dávky z přírůstku hodnoty ještě 100 proc. zvýšení její. Stěžovatel podal stížnost proti tomuto platebnímu rozkazu dne 28. července 1919 u magistrátu, jenž stížnost se spisy 2. srpna 1919 zaslal zemskému správnímu výboru, kamž došla dle udání 4. srpna 1919. Ve stížnosti této žádal současně stěžovatel, dovolávaje se zákona z 1. července 1919 č. 367 sb. z. a n. za udělení amnestie.
Zemský správní výbor zamítl stížnost jako opožděnou, žádosti za prominutí zvýšené dávky cestou amnestie nevyhověl, ježto amnestie vztahuje se jen na poplatkové řízení a analogie není přípustná, ježto opravu udání učinil kupující, nikoli stěžovatel.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná žádá zrušení pro vadnost a nezákonnost naříkaného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud uvážil toto:
Dle ustanovení § 20 dávk. řádu dlužno stížnost do rozkazu platebního podati přímo u zemského výboru, o čemž byl stěžovatel v platebním rozkaze správně poučen. Podal-li tedy stěžovatel stížnost na místě jiném, musí sám nésti důsledky, neboť není žádného předpisu, který by ukládal úřadu, u něhož stížnost nesprávně byla podána, aby stížnost straně ihned s poučením vrátil anebo ji příslušnému místu podacímu dodal s takovým urychlením, by lhůta zákonná nebyla překročena. Předložil-li tedy magistrát stížnost u něho podanou zemskému správnímu výboru teprve po lhůtě, stalo se tak na nebezpečí strany, jež toto opoždění sama zavinila nepředloživši do 30. července 1919 stížnost na správném místě podacím. Byla proto stížnost právem jako opožděná odmítnuta.
V podání obsahujícím stížnost do platebního rozkazu přednesla však strana žádost, by jí přiznána byla amnestie dle vládního nařízení ze dne 1. července 1919 o amnestii v oboru poplatkovém.
V odepření žádané amnestie spatřuje stěžovatel nezákonnost. Nejvyšší správní soud nemohl ani v tomto bodu stížnosti dáti za pravdu.
Stížnost vyvozuje právní nárok na přiznání amnestie z nařízení vlády ze dne 1. července 1919 č. 367 sb. z. a nař. Nařízení toto vydáno bylo na základě zákona ze dne 25. června 1919 č. 366 sb. z. a n., jímž bylo zmocnění pro vyhlášení amnestie stanovené v § 16 zákona ze dne 25. února 1919 č. 86 sb. z. a nař. rozšířeno na všechny obory práva poplatkového. Na základě těchto ustanovení zákonných jest ministr financí zmocněn, aby nařízením ustanovil, za jakých podmínek může odpadnouti dodatečná daň (poplatek) nebo trestní stíhání ohledně dosavadních nesprávných nebo neúplných udání při vyměřování všeobecné nebo zvláštní daně výdělkové, daně z příjmu, daně důchodové a vojenské taxy jakož i (dle cit. zákona z 25. června 1919) při vyměřování všelikých poplatků.
Pokud jde o obor poplatkový, použito bylo tohoto zmocnění nařízením vlády ze dne 1. července 1919 čís. 367 sb. z. a nař. v tom rozsahu, že zanedbání poplatkové povinnosti, pokud se týče neúplné nebo nesprávné její vyplnění, dále přestupky spáchané úplným nebo částečným zamlčením poplatkových převodů, předmětů nebo hodnot při poplatkových převodech, smlouvách, listinách, výkazech a jiných spisech nebo řízeních nebudou stíhány a trestány dle předpisů poplatkového, resp. trestního důchodkového zákona u toho, kdo nedostatek nebo nesprávnost po stránce poplatkové úplné nebo dle pravdy opraví u příslušného finančního úřadu nejdéle do konce července 1919, pokud se týče poplatkovým zákonným předpisům v téže lhůtě řádně a správně zadost učiní.
Pro posouzení právního nároku na amnestii v oboru poplatkovém jest tedy rozhodným toliko obsah tohoto nařízení i kdyby bylo lze za to míti, že zmocnění udělené zákonem ze dne 25. června 1919 jest širší. a že nařízením z 1. července 1919 nebylo plně vyčerpáno.
Dle nařízení tohoto nemá však, jsou-li splněny podmínky tam stanovené, porušení poplatkové povinnosti býti stíháno a trestáno dle předpisů poplatkového, resp. trestního důchodkového zákona. Nařízení přiznává tedy za dotčených podmínek amnestii toliko stran oněch ujem a trestů, jimiž vyhrožuje zákon poplatkový, resp. trestní zákon důchodkový. »Zákonem poplatkovým« nelze však rozuměti nic jiného, nežli prozatímní zákon o poplatcích z právních jednání, listin, spisů a úředních jednání, kterýž vydán byl patentem ze dne 9. června 1850 č. 50 ř. z., jakož i novely k zákonu tomuto vydané.
Řád o dávce z přírůstku hodnoty není však dodatkem neb novelou k řečenému zákonu poplatkovému, nýbrž zcela samostatnou normou, upravující nikoliv poplatky do státní pokladny plynoucí, nýbrž zvláštní dávku veřejnou, jejíž výnos plyne z polovice do fondu zemského, z polovice do pokladen obecních (§ 27 dávk. řádu), tedy zvláštní dávku samosprávnou, nehledě ani k tomu, zdali dávka tato dle své právní povahy vůbec může býti nazvána poplatkem.
Z toho je zřejmo, že amnestie pro »obor poplatkový« udělená na samosprávnou dávku z přírůstku hodnoty vybíranou dle patentu z 29. prosince 1915 č. 83 z. z. se nevztahuje.
Že nařízení z 1. července 1919 na dávku tuto nepomýšlí, vysvítá ostatně i z toho, že dotčené opravy nedostatků a nesprávností sluší dle § 1 hlásit u příslušného úřadu finančního, nikoli však též u úřadů k vyměřování dávky z přírůstku hodnoty povolaných (§ 16 dávk. řádu), jež by k přiznání amnestie v konkrétním případě jedině mohly býti příslušny, avšak finančními úřady v technickém smyslu slova nejsou.
Byla tedy naříkaným rozhodnutím amnestie stěžovatelem požadovaná vším právem odepřena, pročež slušelo stížnost i v tomto směru jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 445. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 386-388.