=Právník, 69 (1930) / Hospodářská posice věřitele v konkursu a vyrovnání.

Hospodářská posice věřitele v konkursu
a vyrovnání.


Dr. Bohumil Dymeš.
(1) Podle § 60 konkursního řádu platného v zemích českých (cís. nař. z 10. prosince 1914 čís. 337 říšsk. zák.) mohou konkursní věřitelé v rámci normálních lhůt promlčecích vymáhati nezaplacené částky svých pohledávek kdykoliv později, a to bez ohledu na to, přihlásili-li svoje pohledávky v konkursu čili nic. § 61 konkurs. řádu pak dává věřitelům možnost vésti exekuci pro pohledávku, jež byla v konkursu určena. Skončil-li konkurs nuceným vyrovnáním, které nabylo právní účinnosti, musí se věřitelé spokojiti s obsahem potvrzeného vyrovnání, t. j. příslušnými kvótami a lhůtami, aniž mají nárok uplatňovati kdy zbytek své pohledávky (§ 156 konkurs. řádu). Nedodrží-li dlužník nebo ručitel ustanovení potvrzeného vyrovnání, lze vymáhati příslušnou kvótu exekučně, ježto soudem potvrzená narovnání uzavřená v konkursním řízení (§ 1 čís. 7 exekučního řádu) jsou exekučním titulem. Nad částku vyrovnávací kvóty nedosáhne věřitel přímo žádného uspokojení. Nepřímo bylo by lze k tomu dojíti, navrhne-li se nový konkurs. Ponechávám stranou ustanovení o zmatečnosti narovnání pro odsouzení pro podvodný úpadek (§ 158 odst. 1. konkurs. řádu), při čemž dlužník ztratí výhody uzavřeného vyrovnání, jelikož pouze svými důsledky dotýká se zájmů věřitele, příčina pak leží výhradně v osobě dlužníkově. Pro zvolený rámec této úvahy hodí se jedině případ, kdy po zmatečnosti narovnání možno navrhnouti konkurs
1. ježto jest zde dostatečné jmění,
2. nebo poskytne-li se přiměřená záloha (§ 158 odst. 2. konkurs. řádu).
Použije-li věřitel tohoto ustanovení, pak může uplatňovati ovšem jen částku původní a dosud nezaplacené pohledávky (§ 159 konkurs. řádu). Věřitelé nuceného vyrovnání mohou pouze nepřímo přes obnovený konkurs dojíti zaplacení celé pohledávky, a to i když již vyrovnání bylo věřiteli přijato a soudem potvrzeno. Vede-li tato cesta opravdu k úplnému vyrovnání nároku věřitelů, jest ovšem pochybno.
Věřitelé dlužníka, který ohlásil vyrovnání podle vyrovnávacího řádu, byli na tom před novelou čís. 99 z r. 1923 Sb. zák. a nař. tak, že — ponecháme-li zase stranou případ odsouzení dlužníka pro podvodný úpadek a případ § 58 vyrovnávacího řádu také výjimečný a také z osoby dlužníka pramenící — za žádných okolností nemohli na dlužníku (resp. rukojmím) požadovati více, než kvóty event. placené ve lhůtách podle obsahu vyrovnání soudem potvrzeného. Potvrzené vyrovnání není exekučním titulem. Věřitelé nemají též možnosti pro pohledávky vyrovnáním již dotčené navrhnouti konkurs, nabylo-li již vyrovnání právní moci. Ani nepřímo nebylo lze tudíž dosáhnouti uspokojení pohledávky celé.
Novelou čís. 99/23 Sb. zák. a nař. u § 57 vyrovnávacího řádu byl tento právní stav změněn v tom směru, že pohledávky věřitelů obživnou v celé výši i s příslušenstvím (při zachování zvláštních výhod ve vyrovnání dosažených — na příkl. rukojemství), nesplní-li dlužník včas a plně potvrzeného vyrovnání.
(2) Z důvodové zprávy k zákonu čís. 99/23 jest patrno, že úmyslem zákonodárce bylo učiniti pokud možno hráz spekulativním vyrovnáním, na kterých vydělává jen dlužník, zato věřitelé jen ztrácejí. Mělo býti učiněno opatření, aby dobrodiní vyrovnávacího řízení byl účasten i ten dlužník, který svým zmenšeným závazkům také skutečně dostojí, aby jednak dobrá vůle věřitelů byla aspoň částečně odměněna, jednak aby okruh dlužníků dobrodiní vyrovnávacího řádu použivších se omezil pokud lze na dlužníky seriosní, jejichž kalamita hospodářská byla způsobena příčinami ležícími mimo osobu dlužníkovu, tedy bez jeho zavinění.
Z praxe je známo, že přes toto ustanovení existuje — zejména v dnešní době jisté represe hospodářské — značné procento vyrovnání, které možno klásti právě na hranici trestních provinění dlužníkových, avšak nutno doznati, že je to často spíše vinou věřitelů, kteří z antipatie ke konkursnímu řízení raději se spokojí s hubeným vyrovnáním, doufajíce většinou, že nepřijdou o obchodní spojení, jestliže dlužníkovi umožní udržeti jeho hospodářskou existenci a že na uspokojení svých pohledávek obdrží de facto více, než když nechají dojíti věc k nejhoršímu. Při tom ovšem nutno připustiti, že ne právě nejmenší procento vyrovnání je umožněno tím, že několik největších věřitelů je uspokojeno separátně — superkvotami.
Ale to jsou všechno, okolnosti, které vytvořeny jsou mimo dobrou vůli zákona a proti výslovnému jeho ustanovení. Utrpí-li tím většina věřitelů — zejména menších, kteří se rekrutují ze živnostnictva — není možno říci, že se tak stalo nedostatečností kautel zákona, který v §§ 60 konk. řádu a novelovaného 57 vyr. řádu přece jen nutí dlužníka k tomu, aby s věřiteli vyšel již v zájmu svého budoucího jmění, které je ohroženo v největším počtu případů po 30 let řádné promlčecí lhůty. Jde-li totiž o konkurs, pak ve smyslu § 61 konk. řádu a § 1 čís. 7 ex. řádu příslušný zápis uznané pohledávky jest titulem exekučním a pokud jde o pohledávku, která podle § 57 vyrov. řádu obživne, zjistí si pravidelně každý věřitel její existenci soudním rozsudkem.
(3) Ocení-li se jednotlivá zákonná ustanovení podle hospodářského zajištění věřitele, jest patrno, že věřitelé konkursní jsou zajištěni nejlépe. Jejich pohledávka není ani dotčena, ani vázána na konkursní řízení. Mohou kdykoliv — pokud občansko-právně trvá — celou pohledávku vymáhati a neměli-li již dříve exekučního titulu, přímo exekuční cestou, byla-li pohledávka jen konkursem zjištěna.
Ve skutečnosti však postavení věřitelů neodpovídá zákonnému stavu. Především vyčerpává se konkursním řízením veškeré jmění dlužníka, a to jedním rázem, takže jeho hospodářská existence se ničí a dlužník musí začínati s holýma rukama, při čemž naděje na hospodářský vzestup je malá, poněvadž chybí to, co by potřeboval nejvíce — úvěr. Úvěr dlužníka jest zničen již tou okolností, že upadl do konkursu a mimo to půjde ve většině případů též o zvláštní úvěrové obtíže, plynoucí z celkové situace hospodářské. Je-li nepříznivá, sama vyvolává platební nesnáze vyrovnáním a konkursy jako zjev hromadný.
Záleží ovšem na individualitě a schopnostech dlužníka, dosáhne-li v budoucnosti jmění, které by stačilo na uspokojení nekrytých pohledávek jeho věřitelů. Většina dlužníků bude zajisté menších a středních, kteří, dopracovavše se k jakémus takémus blahobytu, vracejí se do poměrů, z kterých vyšli, a těm bude jednak těžko tvořiti nové kapitály, jednak ale nebudou se snažit k tomu, po případě budou nově nabyté jmění skrývat, což je umožněno na venek změnou firmy anebo jména subjektu hospodářsky činného (bude to pravidelně manželka).
Ale málo který z věřitelů si uvědomuje v době konkursního řízení, jaké zajištění mu dává ustanovení §§ 60 a 61 konk. řádu, pravidelně posuzuje se věc jen se stanoviska přítomnosti a pak nejmenší počet věřitelů bude těch (zejména pokud jsou obchodníky a ne v místě bydliště dlužníkova), kteří budou míti čas a možnost, aby sledovali hospodářskou prosperitu dlužníkovu, který není již s nimi v obchodním spojení, a to bude pravidelně, poněvadž jak věřitelé budou opatrní v dodávkách, tak dlužník bude se snažiti, aby navázal spojení s osobami neb firmami novými.
Proto věřitelé ani v konkursním řízení neposuzují věc se stanoviska svých možností v budoucnosti, nýbrž hledají co nejlepší uspokojení v přítomnosti. K tomu nutno podotknouti, že konkursní řízení je jednak značně nákladné, takže velká část konkursní massy se rozplyne, aniž věřitelstvo z toho má vlastní užitek, jednak největší část věřitelů budou věřitelé třetí třídy, na které se dostane kvóta u srovnání s kvotou vyrovnací nepoměrně nižší, jelikož okruh věřitelů první a druhé třídy jest širší, než věřitelů s přednostním právem ve vyrovnání.
(4) V druhé řadě nutno se zabývati nuceným vyrovnáním, o kterém prováděcí výnos ministerstva práv z 18. prosince 1914, čís. 91 Věstníku minist. práv praví, že platný konkursní řád mu nadržuje. Jak již výše řečeno, právně platné vyrovnání osvobozuje dlužníka od zaplacení více, než kolik činí sjednaná kvóta. Věřitelé nemohou se uspokojiti větší částkou, zato ale mohou pro příslušnou kvótu ihned vésti exekuci. Jediná možnost, jak uplatňovati zbytek pohledávky, jest — ovšem za podmínek § 158, odst. 1 — návrh na nový konkurs. To bude možné vždy, když věřitel složí soudem určenou zálohu na konkursní výlohy. Takových případů bude ovšem v praxi málo a pro věřitele by nemělo skutečně smyslu, aby na své pohledávce ještě ztráceli tím, že event. ponesou sami náklady navrženého konkursního řízení.
Záloha bude totiž žádána vždy, když nebude dostatečné jmění dlužníkovo, které by na náklady řízení konkursního stačilo. Věřitel musí tedy tvrdit především, že jmění dostačující zde je a musí o tom nabídnouti osvědčení. Povinností soudu je, aby zjistil, zakládá-li se tvrzení věřitele na pravdě. Zjistí-li, že jmění dlužníkovo nestačí ani na náklady soudního řízení, pak může nový konkurs povoliti jen, když věřitel zálohu na útraty složí sám. Ale v tom případě věřitel také již svoji zálohu ztrácí, poněvadž je již předem zjištěno, že jmění dlužníka je nedostatečné. Z věřitelů — máme-li na mysli zase především obchodníky — jistě málokdo by chtěl vynakládat svoje peníze na soudní řízení, z kterého nic nemá. Praktičtější by byl tedy případ, že jest zde dostatečné jmění. Pokud jde o jmění záležející z pohledávek, které již před zahájením konkursního řízení nebyly zjištěny rozsudkem, neb jiným exekučním titulem, musilo by se tak státi ve lhůtě pravidelně tříleté, poněvadž většinou jde o pohledávky, na které se vztahuje zvláštní lhůta promlčecí. Tuto lhůtu bude lze počítati od doby zjištění pohledávky v konkursu, které možno považovati za uznání se strany dlužníka, pokud ovšem nečinil nějakých námitek. Podle § 109 konk. řádu sice nemá pro konkurs popření dlužníkovo právního významu. Zato ale bude míti nepochybně význam občansko-právní. Nepopíral-li tudíž úpadce pohledávku při zjištění, lze to považovati za mlčky projevené její uznání (§ 1497 obč. z.). Objevilo-li se tedy v promlčecí lhůtě nové jmění (ve smyslu § 158, odst. 2) a chtěl-li by věřitel se na něm hojiti, učinil by tak návrhem na nový konkurs, jelikož žalobou zbytek pohledávky uplatňovati nemůže a exekuční titul má jen na kvóty. Bude-li to věřitel dělat vůbec a jaké vyhlídky má na uspokojení své pohledávky, plyne již z toho, co bylo řečeno nahoře u konkursu. Separátně uspokojen býti nemůže, přistupují tudíž k němu všichni věřitelé, kteří participovali již na vyrovnání s částkami, s kterými vyšli na prázdno. Ale nového konkursu nadto zúčastní se ještě věřitelé, jejichž nároky vznikly mezi zrušením a obnovou konkursu (§ 159 konk. řádu). Musilo by jíti skutečně o mimořádný případ, aby jmění věřitelovo při opětném zahájení konkursu, tedy v době poměrně krátké, stačilo k uspokojení starých i nových věřitelů. Z celého je tedy viděti, že prakticky zůstane vždy při tom, jak ustanoveno bylo v uzavřeném konkursním vyrovnání a že věřitelé nedobrovolně spokojí se tím, co v něm vzali.
(5) Z ocenění konkursu a nuceného vyrovnání vyplývá, že hospodářsky konkurs neskytá věřitelům ve skutečnosti ty možnosti, jaké jim dává litera zákona, nucené vyrovnání pak zůstalo prakticky ve značné nevýhodě proti vyrovnávacímu řízení po novele čís. 99/23 Sb. z. a n., která připustila obživnutí celé pohledávky, je-li dlužník se svým plněním v prodlení. Pro věřitele bude tedy stále ještě nejvítanější formou vyrovnací řízení, poněvadž při uspokojení počítají především s přítomností a je jim milejší, obdrží-li třebas jen část své pohledávky, ale hotově, anebo v řádném zajištění, než aby počítali na uspokojení celé své pohledávky v budoucnosti — které je při konkursu tak problematické — když jakékoliv nedodržení smluveného vyrovnání jim dává poměrně v krátké době možnost volného postupu. Výhoda nuceného vyrovnání, že totiž jest současně exekučním titulem, by byla skutečnou výhodou jen, kdyby titul se vztahoval na celou pohledávku a nikoliv jen na její část.
Nynější tendence zákonodárná, pokud se týká vyrovnávacího řízení, nese se k tomu, aby zlepšilo se, pokud to neodporuje účelu zákona, postavení věřitelů, poněvadž se ukázalo, že praxe dobrodiní vyrovnávacího řádu zlehčila často ve spekulativní zneužívání dlužníky. Novela čís. 99/23 Sb. z. a n. zvýšila jednak nejnižší kvótu, jednak rozšířila ustanovení § 57. Pokud se týká ustanovení o nuceném vyrovnání, nebylo učiněno ve směru zde sledovaném žádných změn.
(6) De lege ferenda by se doporučovalo doplniti ustanovení vyrovnávacího řádu tak, aby i zjištění pohledávky ve vyrovnání bylo exekučním titulem, takže pohledávka by mohla v případě § 57 býti celá vymáhána ihned exekučně.
Při tom bude však třeba pamatovati též na vhodnou úpravu předpisů o nuceném vyrovnání. Uváží-li se hospodářský význam jednotlivých zákonných ustanovení s ohledem na to, co bylo výše řečeno, bylo by zajisté výhodné a legislativně ekonomické, kdyby předpisy o nuceném vyrovnání byly vůbec z nového konkursního zákona vypuštěny a sjednán soulad s předpisy nového vyrovnávacího řádu.
Předpisy formální by jistě nebylo obtížno unifikovati. Ale ani materielně by se nevyskytly obtíže nepřekonatelné, když nutno vzíti v úvahu tendenci, která se nese ke zpřísnění předpisů vyrovnávacího řádu, čímž se má docíliti lepšího postavení věřitele, než jaké měl dosud. Tohoto zlepšení nedosáhne se zajisté pouhým zvyšováním kvot, ke kterému sáhl již zákon čís. 99/23 Sb. z. a n. Zvyšováním nejnižšich přípustných kvot se spíše vyrovnávací předpisy zbaví svého původního účelu, umožnit totiž dlužníkovi existenci v nezaviněné tísni, aniž se však prospěje věřitelům. Pro věřitele bude zajisté výhodnější, když bude dosavadní nejnižší kvota ponechána, zato ale dány zákonné kautely, že tato kvota bude skutečně dodržena, t. j. že dobrodiní vyrovnání bude poskytnuto skutečně jen dlužníkům, kteří splní alespoň to k čemu se zavázali.
Vhodné ustanovení bylo již dáno novelou k § 57 vyrov. řádu a bude patrně doplněno ustanovením o exekučním titulu, který tvoří zjištěná pohledávka ve vyrovnání a který se vztahuje též na pohledávku obživlou. Toto ustanovení bude dlužníku skutečnou pobídkou, poněvadž věřiteli bude dána nejkratší a nejúčinnější cesta k uspokojení jeho nároku.
Nelze-li pokládati zvýšení nejnižší kvóty za zvlášť žádoucí, doporučovalo by se za to, aby bylo převzato ustanovení konkursního řádu o plném uspokojení věřitelů první a druhé třídy (§ 150, odst. 1 konk. řádu). Ustanovení § 53 vyr. řádu by ovšem zůstalo. Konečně by mělo býti převzato ustanovení § 142, odst. 1 konk. řádu s prodloužením uvedené tam lhůty na 10 let. Tímto ustanovením totiž by se dalo předejíti mnohým lehkomyslným vyrovnáním, a to proto, že — jak z praktického života známo — dlužník sám k němu sáhne a nechá dojít ke konkursu jen v situaci naprosto beznadějné.
Na druhé straně však by musilo býti převzato ustanovení, že konkursní řízení může býti skončeno vyrovnáním, tak jak je tomu dosud u konkursního vyrovnání, poněvadž ještě během konkursu se může hospodářský stav dlužníkův značně ve prospěch jeho věřitelů (na př. získání vhodného ručitele) zlepšiti, takže by bylo i výhodno, aby hospodářská existence dlužníka se neničila a na druhé straně, aby věřitelé třetí třídy v krátké lhůtě byli uspokojeni větší částkou.
Citace:
Hospodářská posice věřitele v konkursu a vyrovnání.. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1930, svazek/ročník 69, číslo/sešit 10, s. 330-337.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).