Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4362.

Obecní dávky: I. Vozidly, »která jsou u výrobce ve zkoušce« (§ 2 lit. c) dopravních pravidel o vybírání dávky z držení motorických dopravních prostředků — příloha k nařízení z 27. dubna 1922 č. 143 Sb.) sluší rozuměti toliko vozidla nalézající se ve zkoušce, která tvoří poslední stadium procesu výrobního, předcházející bezprostředně uvedení vozidla výrobcem do obchodu. — II. »Výrobcem« ve smyslu tohoto předpisu není majitel dílny na opravy.

(Nález ze dne 27. ledna 1925 č. 1577.)
Věc: Eduard L. v M. proti okresní správní komisi v Mostě stran obecní dávky z držení motorických dopravních prostředků.
Výrok: Nař. rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: St-li Eduardu L. v M. byla platebním rozkazem měst. úřadu v M. ze 4. prosince 1923 z osobního auta značky »Fiat« podle pravidel schválených zsv-em výnosem z 19. září 1922 za dobu od 1. července do 31. prosince 1923 předepsána dávka z držení motorických dopravních prostředků částkou 2537 K 50 h.
V odvolání vytýkal st-l, že automobil koupil v květnu 1923 od firmy .... v M. v poškozeném a rozebraném, tedy k jízdě nezpůsobilém stavu a že zůstane pro nedostatek náhradních částek defektních demontován, takže dávce vůbec nepodléhá.
Odvolání bylo rozhodnutím měst. zastupitelstva v M. z 29. února 1924 a další odvolání nař. rozhodnutím zamítnuto, při čemž vycházel žal. úřad z právního názoru, že povinnost k placení dávky jest dána i tehdy, když automobil byl v době, pro kterou dávka byla předepsána, ve stavu k užívání nezpůsobilém.
O stížnosti uvážil nss:
Lichou jest námitka stížnosti, že jsou splněny podmínky pro osvobození od dávky podle § 2 lit. c) pravidel. Toto ustanovení osvobozuje od dávky vozidla, která jsou u výrobce ve zkoušce, tedy se nalézají v posledním stadiu procesu výrobního předcházejícím bezprostředně uvedení výrobků do obchodu. V daném případě nejde však o osobu, která automobily vyrábí, nýbrž o majitele dílny pro opravu automobilů, takže nelze tento případ subsumovati pod uvedené ustanovení pravidel a to bez ohledu na to, zda dotčená továrna, ze které vozidlo pochází, je v tuzemsku neb v cizině.
Naproti tomu uznal soud důvodnou námitku stížnosti, že dávka neměla býti vůbec vyměřena, když nešlo o automobil k užívání způsobilý a že úřad o stavu automobilu neprovedl za účasti strany žádného šetření. Jest především poukázati k tomu, že pro posouzení dávkové povinnosti nerozhoduje, zdali držiteli vozidla byla vydána značka pro motorické vozidlo. § 3 pravidel, jehož se nař. rozhodnutí dovolává, stanoví toliko, kdo jest subjektem dávky, a sice v tom smyslu, že jest jím držitel vozidla, a prohlašuje pak za držitele toho, komu byla příslušným politickým úřadem vydána značka pro motorické vozidlo. Ustanovení o objektu dávky nelze hledati v § 3, nýbrž v úvodu a v § 1 pravidel, kde se jako předmět dávky uvádí držení motorického dopravního prostředku určitého druhu.
Nemá také v daném případě význam ustanovení § 7 pravidel, o které nař. rozhodnutí se opřelo, poněvadž toto ustanovení týká se pouze případu, když vozidlo vyjde z držení dosavadního držitele nebo když držitel přeloží trvale stanoviště svého vozidla, kdežto v tomto případě st-l popírá povinnost k placení dávky vzhledem k tomu, že zde vůbec není objektu dávky, když automobil byl po celou dobu, pro kterou dávka byla vyměřena, ve stavu k užívání nezpůsobilém.
Co se týče této okolnosti, vyslovil nss již nálezem Boh. 3704 adm. právní názor, že při dávce z držení motorických vozidel pro otázku dávkové povinnosti není irelevantní okolnost, v jakém stavu motorické vozidlo je. Je-li předmětem dávky »motorický dopravní prostředek«, motorické vozidlo«, předpokládá se nutně, že dotčený stroj má všechny podstatné součástky, které jej jako motorický dopravní prostředek charakterisují, resp. aspoň že přiměřenou opravou může býti učiněn schopným, aby jako motorické vozidlo se representoval a sloužil. Je-li možno určitý stroj pokládati v tomto smyslu za motorické vozidlo, jest otázkou skutkovou, kterou si úřad rozhodující o dávkové povinnosti musí předem zodpověděti na základě zjištění stavu stroje, dle potřeby na podkladě znaleckého posudku.
St-l uplatňoval v daném případě již v adm. řízení, že automobil, z něhož dávka byla vyměřena, koupil již v poškozeném, rozebraném stavu, a že automobil zůstal úplně po celou dobu, pro kterou dávka byla vyměřena, pro nedostatek součástek defektních demontován. Tvrdil tedy v podstatě, že nejde již o »vozidlo motorické« a že tedy chybí tu způsobilý objekt pro vyměření dávky z držení motorických dopravních prostředků. Totéž uplatňuje nyní ve stížnosti, když vytýká, že vlastně koupil jen souhrn součástek automobilu, nikoliv automobil k užívání způsobilý. Žal. úřad však této námitky nedbal, vycházeje z nesprávného právního názoru, že jest pro vyměření dávky lhostejno, v jakém stavu se nalézá dopravní prostředek, a neprovedl potřebné šetření za účelem zjištění, zdali automobil, ze kterého dávka byla předepsána, byl schopným, aby jako motorické vozidlo se presentoval a sloužil. Následkem tohoto mylného právního názoru zůstala skutková podstata nař. rozhodnutí neúplnou a bylo je proto zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 4362. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 297-299.