Vyhledávání v dokumentech NPD: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

čís. 9702.

Ručení za škodu z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
K osvobozeni majitele silostroje od povinnosti k náhradě škody z provozu silostroje (§ 1 (3) zák.) nestačí, že byl silostroj jinému jen půjčen nebo přenechán výprosou, nýbrž se předpokládá pevný smluvní poměr, podle něhož jiná osoba než majitel silostroje přejímá i užitky i nebezpečí provozu.
(Rozh. ze dne 6. března 1930, R I 111/30).
Žalobce domáhal se na žalovaném majiteli automobilu náhrady škody, jež mu byla způsobena tím, že automobil žalovaného najel na žalobcova koně a poškodil ho vinou šoféra, který neuměl jezditi. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a uložil prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci dále ve věci jednal a znovu rozhodl. Důvody: Žalovaný hájil se tím, že se u něho učil Jaroslav B. šoferství, a že, když dělal na začátku března 1928 šoferskou zkoušku, zapůjčil mu k tomuto účelu na jeho účet a nebezpečí své osobní auto, které vlastnicky náleželo žalovanému, ježto byl Jaroslav B. u žalovaného před tím zaměstnán, že tehdy při zkušební jízdě v autu seděli František L., Oldřich Š. a vládní rada K. od zemské politické správy jako zkušební komisař a že, když B. předjížděl dvouspřežný povoz žalobcův, žalobcův náruční kůň vyhodil nohou, zachytil za blatník auta a že pak auto ihned zastavil. Z toho žalovaný dovozuje, že za škodu, kterou utrpěl, není zodpovědným. Soud prvé stolice zjistiv na základě výpovědí svědků Jaroslava B-a a Františka L-a, že automobil žalovaného byl v době škodné události přenechán žalovaným Jaroslavu B-ovi, který si ho prý od něho vypůjčil na vlastní účet a nebezpečí ke zkušební jízdě, dospěl k právnímu závěru, že podle § 1 (3) aut. zákona ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. zák. ručí v takovém případě podnikatel provozu, jímž byl Jaroslav B., že není žalobní nárok proti vlastníku auta (žalovanému) po právu a žalobu zamítl. Žalobce, prováděje odvolací důvod nesprávného právního posouzení věci, namítl, že Jaroslav B. použil auta jen k šoferské zkoušce, že je však vypůjčeno neměl, že nebyl provozním podnikatelem, že žalovaný věděl, že nemá B. vůdčí list, že věděl, že chce auto sám říditi, že neměl a nesměl ho B-ovi půjčiti na jeho zodpovědnost a že, učiniv tak a svěřiv mu je, žalovaný za škodlivou událost sám zodpovídá. Mimo to uvedl odvolatel, že svědci tvrdili, že se B. u žalovaného jízdě se silostrojem učil, za vyučení žalovanému zaplatil a že vyučení skončilo až teprve vykonáním šoferské zkoušky. Jest proto řešiti otázku, zda byl Jaroslav B. provozním podnikatelem po rozumu § 1 (3) aut. zákona. Podnikatelský provoz není přenechán, byl-li silostroj jen pro jednou půjčen neb přenechán výprosou. V takovém případě zůstane vlastník silostroje pánem provozu. S hlediska § 1 (3) cit. zák. se vyžaduje, by byl automobil přenechán na určitou dobu neb až na další dobu do úplné disposice jiné osoby na základě pevného smluvního poměru, podle něhož podnikatel přejímá i užitky i nebezpečí (kom. Bartschův). Provoz nedál se výhradně v zájmu Jaroslava B-a, nýbrž i v zájmu žalovaného, který se jízdy v druhém automobilu, jak potvrdil svědek L., súčastnil a sledoval zkoušku svého vyučence. Tento právní názor není vyvrácen výpověďmi svědků Jaroslava B-a a Františka L-a, kteří sice užili při svém výslechu slov § 1 (3) cit. zák., že žalovaný přenechal Jaroslavu B-ovi automobil ke zkoušce šoferské »na účet a nebezpečí« B-ovo, ale neuvedli skutečnosti, z nichž by se na to dalo souditi. Tyto frázovité, na první pohled méně cenné výpovědi, pocházející od osob na věci súčastněných, nelze vzíti za podklad pro spolehlivé posouzení sporu. Podle § 13 aut. zák. jsou úmluvy, jimiž předpisy tohoto zákona mají býti vyloučeny neb obmezeny neplatné. Podle druhého odstavce § 53 min. nař. ze dne 28. dubna 1910 čís. 81 ř. z. jsou vlastníci silostroje zodpovědní, nebyly-li jejich silostroje řízeny osobami, kterým jest to podle ustanovení tohoto nařízení dovoleno. Nemohl tudíž žalovaný přenechati Jaroslavu B-ovi před tím, než obdržel úřední povolení k samostatnému řízení silostroje, na jeho účet a nebezpečí (§ 22 a násl. tohoto nařízení) a byl sám podnikatelem provozu. Neprávem tedy soud prvý, vycházeje z nesprávného a mylného právního názoru, zamítl žalobu proti vlastníku automobilu Josefu L-ovi.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Napadené usnesení odpovídá věci a zákonu. Podle § 1 (3) zák. ze dne 9. srpna 1908 čís. 162 ř. zák. jest majitel silostroje prost povinností k náhradě škody z provozu silostroje jen, byl-li silostroj v době škodné události někomu přenechán k provozu na jeho vlastní účet a nebezpečí (vozební podnikatel) to jest, stala-li se tato osoba sama vozebním podnikatelem. Nutno rozlišovati mezi provozem silostroje a jeho přechodným používáním; jen když byl majitelem silostroje celý provoz přenesen na jiného, takže jeho samého nestihají náklady a nebezpečí provozu, ale také mu nepřipadají z něho užitky, ručí za majitele podle § 1 aut. zák. ten, komu byl povoz silostroje přenechán. Nestačí tedy, že byl silostroj jinému jen půjčen nebo výprosou přenechán. Aby o tom nevznikly pochybnosti byl doslov původní předlohy automobilového zákona (č. 2 příl. k stenogr. prot. panské sněmovny XVII sese 1907) doplněn slovy »na vlastní účet a nebezpečí« a praví se ve vysvětlivkách k druhé vládní předloze, že byla takto původní předloha doplněna proto, by bylo jasno, že, byl-li silostroj jen výprosou k použití přenechán, jeho majitel neručí jen tehdy, když ten, kdo používá silostroje, provozuje silostoj na vlastní účet a nebezpečí, že však zůstane při ručební povinnosti majitele, když i nadále zůstane nejen pánem silostroje, nýbrž i pánem provozu. Předpokladem § 1 (3) aut. zák. jest tedy pevný smluvní poměr, podle něhož jiná osoba než majitel silostroje přejímá i užitky i nebezpečí provozu (Srov. vysvětl. k 2. vl. předloze k osnově aut. zák. a IX. zprávu just. výb. posl. sněm. o usnesení panské sněmovny k § 1 aut. zák.). Podle zjištění nižších soudů byl silostroj v době škodné události Jaroslavu B-ovi přenechán k jízdě do Prahy ke zkoušej šoferské a ke zkušební jízdě. Žalovaný sám přiznává, že se Jaroslav B. u něho jízdě se silostrojem učil. Z toho vyplývá, že silostroj byl Jároslavu B-ovi přenechán jen přechodně a k určitému účelu, nikoli však za tím účelem, by se sám na vlastní účet a nebezpečí zabýval provozem silostroje. Výpověď Jaroslava B-a a Františka L-e, že byl silostroj B-ovi přenechán ke zkoušce šoferské na jeho účet a nebezpečí, nemá významu, neboť otázka, zda byl někomu silostroj přenechán na jeho vlastní účet a nebezpečí, jest otázkou právní, a jest tedy na soudu, nikoli na svědkovi, by otázku tu řešil; skutkových okolností, z nichž by se mohlo souditi, že názor svědků jest správný, však neuvedli. Odvolací soud proto správně nazírá na věc po stránce právní a, jelikož prvý soud vzhledem k svému nesprávnému názoru ohledně přenechání silostroje se s věcí dále nezabýval a neučinil zjištění, jichž je třeba k rozhodnutí o žalobním nároku, byl rozsudek procesního soudu správně zrušen a věc odkázána k novému jednání a rozhodnutí.

Citace:

čís. 9702.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 357-359.