Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 11 (1929), sv. 2

Čís. 449.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): I. * Pět procent z nabývací ceny připočítatelných dle § 9 č. 2 dávk. řádu čes., sluší počítati ze zjištěné ceny nabývací ve smyslu odst. 2 § 5 řádu, nikoli z ceny nabývací zvýšené o přípočty dle § 9 č. 1 dávk. ř. — II. * Bylo-li nemovitosti nabyto nucenou dražbou, může vyměřovací úřad místo ceny nabývací, t. j. nejvyššího podání, vzíti za základ výpočtu přírůstku hodnoty vyšetřenou obecnou hodnotu v době nabytí, má-li pochybnosti ve smyslu § 8, odst. 1 dávk. ř.
(Nález ze dne 12. června 1920 č. 5282.)
Prejudikatura: k II. viz nálezy č. 62, 112 a 249.
Věc: František Hellmich na Smíchově proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Z převodu nemovitosti, které stěžovatel nabyl při exekuční dražbě za nejvyšší podání K 15 020 a kterou prodal smlouvou ze dne 14. srpna 1918 za K 24 000, byla vyměřena dávka z přírůstku hodnoty na základě obecné hodnoty zjištěné soudním odhadem K 11 050,90 s připočtením nákladů melioračních penízem K 2472,84 a 5 proc. z ceny nabývací.
Stížnosti do tohoto vyměření nebylo vyhověno, což stížnost na nejvyšší správní soud naříká pro vadnost řízení a nezákonnost.
Nejvyšší správní soud vyšel z následujících úvah:
Námitka stížnosti, že výpočtu dávky mělo za základ položeno býti nejvyšší podání v dražbě docílené jako cena nabývací, poněvadž předpis druhého odstavce § 8 čes. dávk. řádu je kategorický a nepřipouští toho, aby ve smyslu prvého odstavce § 8 místo ceny nabývací vzata byla za základ vyměření obecná hodnota nemovitosti, nemá opory v zákoně.
Nejvyšší správní soud již v nálezu ze dne 26. listopadu 1919 č. 6107 (Boh. č. 249) postavil se na stanovisko, že znění prvé věty druhého odstavce §u 8, která označuje nejvyšší podání, bylo-li nemovitosti nabyto dražbou, za cenu nabývací a nikoliv za hodnotu nabývací, poukazuje na to, že vyměřovací úřad i v tomto případě má právo místo ceny nabývací (nejvyššího podání) vzíti za základ výpočtu dávky vyšetřenou obecnou hodnotu v době nabytí, má-li z jakéhokoliv důvodu pochybnosti, zda nejvyšší podání odpovídá obecné hodnotě reality v době nabytí. Na tomto svém názoru nejvyšší správní soud trvá.
Na vyvrácení vývodů stěžovatelových uvésti jest ještě toto: Těžisko druhého odstavce § 8 leží v jeho druhé větě, která předpisuje, že za nabývací cenu, vydražil-li nemovitost některý hypotékami věřitel, platí onen vyšší obnos, který by byl v době nucené dražby k jeho uspokojení stačil, pokud nepřevyšuje obecnou hodnotu v této době, a prvá věta jest, jak interpunkce tohoto odstavce na to ukazuje — obě věty jsou odděleny středníkem — toliko úvodem věty druhé, jenž opakuje jen ustanovení §u 5, podle něhož zpravidla hodnotou nabývací je cena nabývací, t. j. cena ze realitu zaplacená. Ustanovení druhé věty je výjimkou z předpisu prvé věty, stanovenou na prospěch hypotekárního věřitele, který vydražil nemovitost a nedošel při tom uspokojení své hypotékami pohledávky a dovoluje se jím přípočet hypotekárních pohledávek k nabývací ceně s podmínkou, že přípočtem tím nebude překročena obecná hodnota v době nabytí. Vyměřovací úřad má tedy právo sáhnouti při vyměření dávky k obecné hodnotě nemovitosti, je-li nižší, než ona částka, vyšší než nejvyšší podání, která by věřitele v době dražby byla uspokojila. Je-li však hranicí připočtu hypotekárních pohledávek k nejvyššímu podání obecná hodnota reality i v případech, kde na prospěch vydražitelův je stanovena výjimka z pravidla, že nejvyšší podání je základem dávky, pak z toho plyne logický důsledek, že ani v těch případech, kde je vycházeti při vyměření dávky toliko z nejvyššího podání bez jakéhokoliv připočtu hypotekárních pohledávek, nemůže býti zkráceno právo vyměřujícího úřadu položiti za základ vyměření obecnou hodnotu reality tak, jak to na mysli má prvý odstavec §u 8 čes. dávk. řádu.
Neudržitelnost názoru, že nejvyšší podání za všech okolností tvoří nezměnitelnou základnu výpočtu dávky, vysvítá nejlépe z této úvahy: V nejvyšším podání zpravidla zahrnuta bývá i kupní cena za příslušenství reality. Dle § 5, odst. 3 čes. dávk. řádu však při vyměřování přírůstku hodnoty nemá se hleděti k nabývací a zcizovací hodnotě příslušenství a nutno v těchto případech vyšetřovati obecnou hodnotu nemovitosti samé bez příslušenství v souhlasu s ustanovením prvého odstavce § 8 a bez zřetele na předpis prvé věty druhého odstavce § 8.
Exekuční odhadní cenu nemovitosti lze, jak bylo již nálezem tohoto soudu ze dne 12. března 1919 čís. 340 vysloveno, pokládati za totožnou s obecnou hodnotou ve smyslu dávkového řádu a položiti ji za základ výpočtu přírůstku hodnoty, předpokládajíc ovšem, že vyjadřuje hodnotu nemovitosti v době nucené dražby.
Naříkané rozhodnutí je tedy v souhlasu se zákonem, když za základ výpočtu dávky položilo obecnou hodnotu prodané reality a obecnou tuto hodnotu určilo výší, odpovídající exekuční odhadní ceně. Jestliže stěžovatel namítá, že exekuční odhad byl vykonán již v listopadu 1906, dražba že provedena byla až v květnu 1907, a že vyměřovací úřad nevyšetřil, zda v době mezi odhadem a dražbou hodnota nemovitosti nestoupla a vytýká-li dále, že vyměřovací úřad nesdělil stěžovateli důvody pro své pochybnosti o ceně nabývací, třeba poukázati na to, že námitky tyto nebyly ve správním řízení uplatňovány, že nebyly instančním postupem vyřízeny a že je v důsledku toho jako procesní nova nejvyšší správní soud zřetelem na předpis § 5 zákona o správním soudě nemůže vůbec vzíti v úvahu.
Pokud stížnost naříká na to, že 5 proc. přirážka k ceně nabývací čítána je z této ceny, nikoliv také z melioračního nákladu, jeví se neodůvodněnou, neboť cena nabývací, ku které dle § 9 dávk. ř. dlužno některé obnosy připočísti, jest zřejmě cena neb hodnota dle § 8 dávk. ř. vyšetřená, totiž peníz, který zcizovatel v době nabytí za nemovitost musel zaplatiti. Obnos 5 proc. této nabývací ceny přiráží se dle samého ustanovení zákona jako náhrada zvláštních, dřívějším nabytím způsobených nákladů (§ 9, odst. čís. 2), nemůže proto býti čítán také z nákladů na nemovitost k trvalému zvýšení její hodnoty činěných. Zákon staví oba druhy přirážek vedle sebe a neskytá podkladu, aby 5 proc. přirážka pod č. 2 uvedená byla čítána z nabývací ceny, již přirážkou pod č. 1 uvedenou zvětšené. Ustanovení § 12, odst. 2 nemluví pro opačný názor, neboť cena nabývací tuto uvedená jest již cenou nabývací za účelem vyšetření přírůstku hodnoty stanovenou, tedy cenou nabývací oběma přirážkami zvětšenou, jak vychází z uvedení §§ 8 a 9 dávk. ř.
Z těchto důvodů slušelo stížnost jako bezdůvodnou ve všech směrech zamítnouti.

Citace:

č. 449. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 393-395.