Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 563.

Horní právo: I. * Obec není legitimována přiváděti k platnosti v řízení zavedeném za účelem vymezení chráněného pásma proti horním podnikům nároky vlastníků jednotlivých objektů na určení ochranného pilíře proti nebezpečí z provozování hor (§§ 17, 99 hor. zák.) — II. * V otázce dle § 234 hor. zák., která strana zavdala podnět k jednání, nerozhoduje okolnost, která strana o úřední jednání zažádala, nýbrž která k úřednímu jednání svou činností nebo svým chováním zavdala podnět. — III. * Strana, jež se súčastnila při komisionelním řízení za účelem vymezení chráněného pásma, nebo jíž byl posudek znalců sdělen k podání případných námitek, nemůže námitky proti věcné stránce posudku toho uplatňovati teprve v opravném prostředku. — IV. * Otázky, zda při vymezení chráněného pásma za účelem zachování a rozvoje obce proti horním podnikům bylo zvoleno území k zastavení vhodné a zda pásmo určeno bylo v míře dostatečné, jsou otázky skutkové, nikoli právní a jejich řešení může býti přezkoumáno nejvyšším správním soudem pouze v mezích § 6 zák. o správním soudě. — V. * Horní úřady vymezujíce chráněné pásmo za účelem zachování a rozvoje obce proti horním podnikům (§ 220 hor. zák.) nejsou vázány potvrzeným plánem polohy.
(Nález ze dne 25. října 1920 č. 10106.)
Věc: Obec Košťany proti báňskému hejtmanství v Praze o stanovení chráněného pásma.
Výrok: Naříkané rozhodnutí ze dne 27. června 1918 č. 8072 zrušuje se pro nezákonnost; naříkané rozhodnutí ze dne 3. dubna 1918 č. 4158 zrušuje se pro nezákonnost, pokud jde o výrok o útratách řízení. Jinak se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním ze dne 27. dubna 1916 zakročila stěžovatelka u revírního úřadu v Teplicích o určení chráněného pásma k zachování obce a za účelem zajištění jejího dalšího rozvoje na základě a v mezích schváleného plánu polohy, poukazujíc jednak k rychle postupujícímu a již i do obvodu obce zasahujícímu dolování, jednak k rychlému vzrůstu svého obyvatelstva a spojenému s tím stavebnímu ruchu. Na základě provedeného vyhledávání vydal pak revírní úřad v Teplicích v souhlasu s okresním hejtmanstvím tamtéž nález ze dne 10. října 1917 č. 8913, jímž určil a) k zajištění nynějšího stavu obce Košťan ochranný pilíř (v mapě modrou čaron vyznačený) a dále b) k zajištění dalšího rozšíření obce chráněné pásmo (v mapě červenou čarou vyznačené). Náhradu útrat konaného šetření uložil stěžující si obci.
K stížnosti obce Košťan zrušilo báňské hejtmanství v Praze po dohodě s místodržitelstvím nálezem ze dne 3. dubna 1918 č. 4158 toto rozhodnutí, pokud jde o náhradu útrat a uložilo revírnímu úřadu v Teplicích, aby vydalo v tomto směru po dohodě s politickým úřadem nové rozhodnutí, v ostatním však II. instance stížnost zamítla.
Vzhledem k tomuto rozhodnutí vydal pak revírní úřad v Teplicích po dohodě s okresním hejtmanstvím tamtéž dne 15. dubna 1918 č. 4149 nový nález toho znění, že obci Košťany ukládá se náhrada 3/4 veškerých útrat a mimo to 1/2 útrat zaviněných určením ochranného pilíře a obnášejících 1/4 veškerých útrat, kdežto náhrada druhé 1/2 těchto útrat ukládá se zúčastněným horním podnikům rovným dílem.
Toto rozhodnutí bylo ke stížnosti obce báňským hejtmanstvím v Praze v dohodě s místodržitelstvím dne 27. června 1918 č. 8072 změněno v ten rozum, že obec Košťany má nésti 3/4 všech útrat, naproti tomu zbývající 1/4 mají hraditi majitelé hor rovným dílem a to v uvážení, že toto rozdělení útrat odpovídá daným okolnostem, jakož i slušnosti se zřetelem na rozsah šetření zavedeného k žádosti o stanovení chráněného pásma, pokud žádost ta byla uznána oprávněnou a jí bylo vyhověno s jedné strany, a útratám nového určení ochranného pilíře se strany druhé (odst. a) nálezu revírního úřadu z 10. října 1917 č. 8913).
Proti těmto rozhodnutím báňského hejtmanství ze dne 3. dubna 1918 č. 4158 a ze dne 27. června 1918 č. 8072 podala obec Košťany stížnost, o níž uvážil nejvyšší správní soud toto: — — — — — —
A. Pokud stěžovatelka vytýká, že horní úřady neměly na zřeteli schválený plán polohy a nepojaly v chráněné pásmo celou plochu dle plánu toho k zastavení určenou, pokud stěžovatelka v řízení od ochrany části území toho neupustila, v kterémžto postupu horních úřadů shledává nezákonnost, nutno poukázati k tomu, že účelem polohopisných plánů po rozumu stavebního řádu českého ze dne 28. ledna 1889 č. 5 z. z. jest jednak, aby podávaly přehled stavebních poměrů určitého místa ve skutkovém i právním ohledu, jednak pak, aby obsahujíce stavební program byly základem pro příští stavební rozvoj místa toho: byvše pak pravoplatně schváleny, jsou závazný ve směrech v § 5 stav. řádu blíže uvedených. Předpisy stavebního řádu o plánech polohy neobsahují však ustanovení, dle něhož bylo by při budování tohoto stavebního programu míti zřetel také k právům náležejícím podnikateli z propůjčení hor nebo vůbec k možnosti vývoje horního díla, nalézajícího se v tom kterém místě nebo poblíž něho a poskytovati z důvodu toho podnikateli možnost, aby přiváděl práva svá k platnosti, nebo přivolati horní úřad k účastenství při vytýčení onoho programu.
Z toho jde, že účel a dosah platnosti stavebního programu v plánech polohy vytýčeného hledati jest pouze v mezích působnosti stavebního řádu a že úprava vztahů horních děl k zamýšlenému stavebnímu rozvoji místa náleží i nadále v obor působnosti horních úřadů, které mají při tom postupovati dle předpisů horního zákona, při čemž však nemohou býti vázány stavebním programem, sdělaným stavebními úřady jednostranně a bez zřetele k provozování hor tím způsobem, že by území do polohopisného plánu jako stavební plocha pojaté již tím bylo pokládati za chráněné.
Opačný náhled vedl by k tomu, že by bylo ponecháno stavebním úřadům na vůli, aby vyloučily provozování hor v určitých obvodech, nehledíc ani k tomu, že — ježto připouštějí se změny plánů těch — scházel by vůbec spolehlivý základ, aby horní podnik poblíž některé osady provozování své založil a byla by tím vyloučena kompetence horních úřadů, svěřená jim § 18 horního zákona.
Z toho je však patrno, že horní úřady nejsou vázány plánem polohy, pokud jde o plochu k zastavení určenou a že náleží jim spíše v každém jednotlivém případě, když se žádá za ochranu pásma k rozšíření obce proti horním podnikům, zkoumati, zda a pokud se zřetelem k místním poměrům jsou tu dle ustanovení horního zákona podmínky k vymezení takového chráněného pásma. Poněvadž pak podmínky ty mohou zde býti pouze tehdy, převyšuje-li veřejný zájem na dotyčném horním díle veřejný zájem na dalším rozvoji onoho místa a může-li tento rozvoj býti ohrožen oním dílem, náleží horním úřadům, aby o žádosti takové, vyšetřivše a uváživše tyto vzájemně si odporující zájmy tohoto horního podniku s jedné strany, s druhé pak zájmy na rozšíření obce, rozhodly, kterým z těchto zájmů vůbec a dle místních poměrů zvláště jest přiznati větší význam, a zda tudíž a které části území v polohopisný plán poja- tého jest chrániti před provozováním hor. Bezdůvodnou jest tudíž výtka, že v daném případě horní úřady při svém opatření nedbaly plánu toho v celém jeho objemu.
Stěžovatelka vytýká dále nezákonnost naříkaného rozhodnutí, odvolávajíc se na ustanovení §§ 17 a 99 horního zákona, leč ustanovení paragrafů těchto čelí pouze k ochraně soukromého vlastnictví, chráníce majitele pozemků před kutáním (§ 13 horn. zák.) v určité vzdálenosti od jeho nemovitosti proti jeho vůli nebo před vyvlastněním a byli by tudíž pouze vlastníci nemovitostí, o něž jde, oprávněni, kdyby měli za to, že se opatření úřadu dotýká jejich práv, dovolávati se ochrany proti tomu. Stěžující si obec ani netvrdí, že je vlastnicí nemovitostí, o něž v tomto směru jde, nemohla tudíž ve svých subjektivních právech opatřeními těmi býti poškozena a jest stížnost její v tomto bodu nepřípustnou, když ani k zastupování dotyčných vlastníků za účelem hájení jejich soukromoprávních nároků povolána není a když zachování těchto dispositivních, vůli účastníků ponechaných předpisů k ochraně soukromého vlastnictví směřujících nespadá ve sféru veřejných zájmů, jež obec sleduje, žádajíc za chráněné pásmo.
Avšak ani výtka nezákonnosti opřená o § 47 stav. řádu není důvodnou.
Pro uvažování o této námitce nutno míti na mysli, že k úkolu horního úřadu při vymezení chráněného pásma náleželo zjistiti, s jakou plochou k zastavení se hodící může počítati. Při výpočtu tomto musil ovšem hleděti také k momentům, majícím vliv na zastavitelnost plochy té, se zřetelem k ustanovení stavebního řádu a nutně musil k otázkám těm, mezi něž náleží také ustanovení § 47 stav. řádu, zaujati určité stanovisko a zodpověděti si je potud, pokud toho jeho úkol zjistiti zastavitelnost vykázané plochy vyžadoval. Dle dotyčného ustanovení (§ 47 stav. řádu) nesmí býti okolí hřbitovů zastavěno a mají býti meze, ve kterých kolem hřbitova stavěti se nemá, ustanoveny úřadem stavebním. Jest tudíž zastupitelstvu obce (§ 130 stav. řádu) jako úřadu stavebnímu ponecháno určiti pásmo kolem hřbitova, jež se zastaviti nesmí, aniž mu zákon dává v tom směru nějakou direktivu, přenechávaje tudíž určení to uvážení orgánu toho se zřetelem k poměrům a okolnostem daného případu. Dle protokolu ze dne 40. červrta 1916 prohlásil zástupce obce odvolávaje se na uvedený § 47 stavebního řádu, že prostor kolem hřbitova nesmí býti zastavěn na vzdálenost 30 m. Dle posudku státního technika ze dne 17. května 1917 pak byl při výpočtu, kolik budov na ploše té bylo by lze vybudovati, tento pruh 30 m ponechán volným. Bylo tedy plnou měrou šetřeno direktivy dané ve směru tom obcí samotnou a horní úřady naříkaným rozhodnutím, jež přece plán polohy nenahrazuje a nahradit nechce, neporušily ustanovení § 47 ani tím, že by samy zasahujíce do kompetence obci náležející, stavební čáru určily, ani tím, že by připustily zastavění plochy kolem hřbitova v objemu příčícím se vůli obce, jejímuž zastupitelstvu omezení plochy té náleží. Příslušný orgán obce není tímto postupem horního úřadu, jehož cílem bylo pouze zjistiti počet budov, jež lze na vykázaném místě postaviti, nikterak vázán a může v mezích své pravomoci opatřiti svého času, co za vhodno uzná. Zaujaly-li však horní úřady v otázce té stejné stanovisko, jako obec dle svého svrchu uvedeného prohlášení, nelze v tom spatřovati vytýkané nezákonnosti.
B. Stěžující si obec žádala o určení chráněného pásma pro svůj stavební rozvoj. Žalovaný úřad v souhlase s I. instancí žádosti té v zásadě vyhověl. Nehledí-li se k námitkám obce, pod A uvedeným, jejichž bezdůvodnost byla již uznána, možno děliti další námitky její na dvě skupiny — jednak totiž, že ke chráněnému pásmu zvoleno bylo území k účelům zastavění nevhodné, a jednak, že pásmo to nebylo určeno v míře dostatečné. Obě tyto otázky týkají se skutkového zjištění žalovaného úřadu a jejich řešení podléhá tudíž přezkoumání nejvyšším správním soudem pouze v mezích odst. 2 § 6 zák. o správním soudě, totiž pokud by zjištění opíralo se o vadné řízení.
Ve směru tom vznesla stěžovatelka řadu výtek, o nichž nejvyšší správní soud uvážil toto:
1. Bezdůvodnou jest výtka, že úřad odchýlil se od posudku státního technika, který prý prohlásil, že by bylo chrániti v přední řadě stavební místa v uzavřené obci mezi jednotlivými již stojícími domy podél ulic, neboť ve správních spisech takového prohlášení tohoto znalce vůbec není a otázka toho znění mu vůbec dána nebyla, právě tak, jako nebyla dána ani znalci K., ani jím nebyla zodpověděna.
Úkolem znalců těch bylo, jak z protokolu ze dne 10. června 1916 patrno, vyšetřiti, jak velké plochy bude v dané době třeba k stavebnímu rozvoji obce, na jak dlouhou dobu stačí k tomu nezastavěná plocha uvnitř obce a na jak dlouhou dobu stačila by plocha označená horními znalci jako slojí prostá: dále zjistiti okolnosti s tím souvisící a vyjádřiti se o námitkách stěžovatelčiných.
Jak ze spisů a z celého průběhu jednání patrno, stanovil plochu k za- stavění určenou a za chráněné pásmo sloužící úřad sám v mezích své příslušnosti, hledě při tom právem pouze k veřejným zájmům a to s jedné strany k zájmu na udržení a dalším rozvoji obce, s druhé pak k národohospodářskému významu uhelné těžby. Již tím, že úřadu bylo hleděti k těmto kolidujícím veřejným zájmům a najíti střední cestu, jíž by zájmy ty přivedeny byly pokud možno v soulad, dána byla dvojaká stránka jeho úkolu — jednak pomocí znalců z oboru stavitelství zjistiti stavební potřebu obce, jednak pomocí znalců z oboru hornictví pátrati po způsobu, jak by potřebě té bylo vyhověno za současného, pokud možno největšího ohledu na potřeby a význam uhelné těžby. Obor činnosti přivzatých znalců byl tudíž různý, posudek ani těchto ani oněch nemohl býti výlučně směrodatným pro úřad, jemuž náleželo, aby přihlížeje k právní stránce celého sporu, uvažoval za pomoci vlastních odborných znalostí výsledky důkazů znaleckých a zjednal si skutkový základ k účelnému řešení onoho zájmového konfliktu. Kdyby i úřad při konečném vymezení chráněného pásma nebyl do něho pojal všechna stavební místa znalci stavebními uvedená, nebylo by v tom nutně spatřovati nějakou odchylku od znaleckého posudku a tudíž vadnost právě tak, jako v tom, že do chráněného pásma nepojal pouze a výhradně plochy označené znalci z oboru hornictví za slojí prosté.
2. Jak z protokolu ze dne 27. dubna 1917 a z podání ze dne 16. června 1917 patrno, sděleny byly státnímu technikovi k vyjádření námitky vznesené obcí proti tomu, aby území u nového hřbitova vykázáno jí bylo jako chráněné pásmo k jejímu stavebnímu rozvoji. Z týchž spisů je patrno, že státní technik námitkami těmi se zabýval a to i pokud jde o otázku kanalisace, opatření pitné vody a komunikačních prostředků. Prohlásil-li pak, že nepokládá za nutno námitky ty vyvraceti technickými vývody, uvažoval přes to o nich, poukázav na jejich technickou nedostatečnost, na to, že obec sama pokládá místo to za vhodné k vybudování průmyslových podniků, při nichž je přece také třeba kanalisace, pitné vody a komunikace — a že obec tam takové stavby projektovala, nebylo s její strany popřeno — a dovodil, že potřebám komunikace mohlo by býti dostatečně vyhověno. Z toho je patrno, že námitkám obce dostalo se pozornosti, že zabýval se jimi jak úřad tak i k jeho vyzvání znalec a jest tudíž bezpodstatnou výtka vadnosti opírající se o to, že o námitkách těch nebylo jednáno a že nebylo o nich uvažováno. Pokud by pak tato výtka čelila proti tomu, jaké stanovisko úřad k námitkám těm zaujal, hledě k posudku státního technika, obsahovala by v sobě nepřípustné brojení proti hodnocení výsledků důkazu žalovaným úřadem.
3. Výpočet budov, jež na chráněném pásmu bude lze postaviti, jest již dle své povahy pouze přibližný právě tak, jako určení lhůty, pro kterou chráněné pásmo obci k jejímu stavebnímu rozvoji vykázané stačí; znalci i úřad počítají zde s pouhými dohady, průměrnými čísly a jejich úsudek může býti pouze relativně správný v obou svrchu uvedených směrech.
I když se přizná oprávněnost námitce stěžovatelčině, že při výpočtu budov těch uvnitř obce hleděno bylo také k plochám, jež ve směru tom dle své nynější povahy a svého nynějšího určení v úvahu přijíti nemohou (tovární dvůr, místo pro složení materiálu, zahradní parcely tvořící příslušenství jednotlivých budov), zmenšil by se počet budov těch dle vývodů stěžovatelčiných na 182 místo počtu 202 úřadem podle posudku státního technika přijatého a období, pro které chráněné pásmo má stačiti, kleslo by ze 70 na 67 let. Jde tedy o rozdíl poměrně nepatrný a nelze vadu v tomto směru shledanou uznati za podstatnou, když, jak předem uvedeno, jde o výpočet pouze přibližný, relativně správný, při němž podobné menší rozdíly nahrazeny býti mohou opět okolnostmi, s nimiž počítáno nebylo (stagnace stavebního ruchu, změna v určení jednotlivých parcel atd.), aniž proto ještě možno důvodně bráti v pochybnost správnost závěru, a to tím méně v tomto případě, kde i pak přibližná doba, pro kterou chráněné pásmo má stačiti, činila by 67 let, kdežto dle posudku znalců z oboru hornictví lze vůbec míti za to, že těžba v okolí obce Košťan může býti ve 30 letech ukončena, což může míti za následek ne-li ochabnutí stavebního ruchu, tož jistě vyskytnutí se dalších stavebních ploch na zdělaných polích před uplynutím oné doby.
Nepřípadnou jest námitka, že ochranný pilíř chrání pouze domy již postavené, nikoli také stavební místa v jejich obvodu ležící, neboť jak z nálezu I. stolice žalovaným úřadem potvrzeného patrno, chráněny jsou pod a) nejen budovy již postavené, nýbrž i plochy nezastavěné mezi nimi ležící a budovy, jež příště snad v obvodu tom budou postaveny.
4. Úřad vymezuje chráněné pásmo odkázal obec zásadně na slojí prostou plochu mezi osadou a novým hřbitovem ležící, vycházeje ze stanoviska, že veřejný zájem na těžbě uhlí má převahu nad zájmem na rozšíření obce, a připouští úřad odchylku pouze a jedině tam, kde stavební rozvoj obce nutně určitým směrem se béře, jak tomu je při vilové čtvrti založené se státní podporou všeužitečným bytovým družstvem, a kde mimo to není obavy, že by příliš cenné ložisko uhlí bylo odňato těžbě. Nepřiznal-li ochrany celé ploše určené k vybudování vilové čtvrti dle polohopisného plánu, na nějž, jak svrchu dovozeno, vázán není, nýbrž pouze potud, pokud také druhá ze svrchu uvedených podmínek tu jest — a je-li tomu tak, jest otázkou skutkového zjištění, vymykajícího se kognici nejvyššího správního soudu, leč v případě vadnosti, kterou však stěžovatelka v tomto směru nevytýká — nelze v jeho výroku shledávati odpor stěžovatelkou vytýkaný a jest tudíž výtka vadnosti bezdůvodnou.
5. Další námitku konstruuje stěžovatelka takto:
Obecní zastupitelstvo stanovilo v mezích své kompetence (§ 131 stav. ř.) šířku hlavních ulic na 20—22 m a na některých místech volnou stavební soustavu. Horní úřady naproti tomu počítaly se šířkou ulic 10 m a s uzavřenými řadami domů. Jest prý tudíž řízení v odporu se zákonem a tudíž vadné.
Nejvyšší správní soud shledal také tuto námitku bezdůvodnou. Horním úřadům nešlo nikterak o stavební úpravu obce Košťan, nechtěly schválený polohopisný plán nahraditi plánem jiným, svým výrokem nedotkly se v tomto směru vůbec onoho plánu, nezasáhly tudíž do kompetence zastupitelstva obce té a není jejich výrok v odporu se zákonem. Úkolem znalce bylo zjistiti, kolik budov lze vybudovati na chráněném pásmu a znalec zjistil počet ten dle svých odborných zkušeností a vědomostí, nezměniv ostatně, jak ze správních spisů patrno, nic na šířce hlavních ulic stavebním úřadem stanovené a počítav pouze pro vedlejší ulice se šířkou 10 m. Že by způsob zastavění, jejž znalec při tomto výpočtu předpokládal, sám sebou odporoval stavebnímu řádu, stěžovatelka ani netvrdí, obci zůstalo i na dále volno, aby setrvala při způsobu zastavění polohopisným plánem již určeném, nechtěla-li by se vzhledem ke změněným poměrům odhodlati ke změně plánů těch a přispěti tak k dosažení účelu chráněného pásma, totiž umožniti stavební rozvoj obce na dobu pokud možno dlouhou, když z ohledu na veřejný zájem s těžbou uhlí spojený volnost rozvoje toho musila býti obmezena, vytýkané vadnosti však v postupu horních úřadů shledávati nelze.
6. Stěžovatelka vytýká dále, že úřad nehleděl k námitce obce, že u západní hranice plochy u nového hřbitova zasahují do půdy stará díla a že tedy plocha ta nehodí se z bezpečnostních ohledů k zastavění obytnými domy.
Horní úřad přijímaje výsledky provedeného vyhledávání za základ svého opatření, musí z úřední povinnosti zkoumati úplnost řízení toho a má si zejména zodpověděti otázku, zda vyhledávání to stačí, aby vydal rozhodnutí po rozumu § 220 horního zákona, o jaké v tomto případě jde. Zodpoví-li, hodnotě dle svého volného uvážení výsledky řízení toho, onu otázku kladně, nemůže strana, která opomenula před vydáním rozhodnutí toho v I. instanci navrhnouti doplnění řízení v nějakém směru, event. vznésti námitky proti posudku znalců podanému na základě komisionelního řízení, při němž byla přítomna nebo který jí byl oznámen právě proto, aby mohla podati proti němu námitky, domnělé nedostatky řízení ani ve směru neúplnosti nebo vadnosti důkazu znaleckého vytýkati teprve v řízení instančním a nemůže proti vydanému rozhodnutí brojiti z důvodu vadnosti řízení opírajícího se o to, že nebyla zjištěna okolnost, již vytknouti v řízení tom opominula.
V daném případě stěžovatelka, ač při komisionelním řízení byla přítomna a ač znalecké posudky byly jí sděleny k vyjádření, přednesla námitku výše uvedenou a věcné stránky znaleckého nálezu se týkající teprve ve stížnosti podané proti rozhodnutí I. instance, tudíž dle svrchu uvedeného opožděně a nemůže tudíž právem vytýkati, že k okolnosti jí teprve nyní k platnosti přiváděné úřad I. instance nehleděl a že ani II. instance pojavši bezvadně zjištěný skutkový základ nižšího úřadu, jejž za dostatečný považovala, za podklad svého rozhodnutí, nechala námitku tu bez povšimnutí.
Nejvyšší správní soud neshledav tudíž, že by řízení správní postiženo bylo vadností stěžovatelkou pod B 1—6 vytýkanou, musil po rozumu § 6, odst 1 zák. o správním soudě přijati skutkové zjištění naříkaného výroku souhlasící se skutkovým zjištěním I. instance také za základ svého rozhodnutí a nemohl přistoupiti k meritornímu přezkoumání otázek svrchu pod B uvedených. Ve věci samé nemohlo tudíž stížnosti býti vyhověno.
C. Naproti tomu nelze odepříti oprávnění stížnosti, pokud jde o výrok žalovaného úřadu stran náhrady útrat konaného šetření.
Podle § 234 horn. zákona mají útraty jednání v záležitostech stran nésti zpravidla ty strany, které k jednání tomu zavdaly podnět. V otázce, která strana zavdala podnět k jednání, nerozhoduje však okolnost, která strana o úřední jednání zažádala, nýbrž která k tomu zavdala příčinu. Ve směru tom je nesporno, že celé území osady Košťan je pokryto pravoplatně propůjčenými dolovými měrami a z posudku znalců v oboru hornictví je patrno, že obklopena je kolem dokola horními podniky provozujícími uhelnou těžbu jak na povrchu, tak i v hlubině, a to tak blízko osady, že byla důvodnou obava, že v dohledné době jak existence, tak i další rozvoj obce bude horními díly ohrožen. Z toho jde, že právě tato horní díla byla příčinou nutící obec, aby dovolávala se ochrany horních úřadů, pokud jde o její trvání a rozvoj, a že tedy příčinu zavedeného šetření spatřovati jest v neobmezeném dosud provozování hor. Již tím dána jest po rozumu § 234 horn. zákona povinnost majitelů hor těch hraditi útraty se šetřením tím spojené. Určení chráněného pásma a způsobu, jakým pásmo to chrániti jest, náleží hornímu úřadu mocí jeho dozorčího práva nad provozováním hor po rozumu §§ 18 a 220 horn. zákona. Jejich ustanovení cílí k tomu, aby upraven byl vzájemný poměr provozování hor k veřejným zájmům. Úřadům náleží při tom postupovati se zřetelem ke kolidujícím tu veřejným zájmům, aniž při tom jest rozhodnou vůle stran, ať již jde o rozlohu chráněného pásma, ať pokud jde o jeho polohu nebo způsob, jak pásmo to chráněno bude.
Potom však je také co do útrat naprosto nerozhodnou okolnost, zda chráněné pásmo určeno bylo v týchž mezích, jak si to obec přála, pokud jen tím zvláštní útraty vyvolány nebyly — a že by tomu tak v tomto případě bylo, žalovaný úřad netvrdí a ani ze správních spisů nevychází na jevo nic, co by tomu nasvědčovalo.
Výrok žalovaného úřadu ze dne 3. dubna 1918 č. 4158 a ze dne 27. června 1918 č. 8072, pokud v otázce útrat vycházel ze stanoviska, že náhradu útrat těch jest uložiti také obci vzhledem k tomu, že nebylo vyhověno její žádosti, pokud, jde o rozsah chráněného pásma, nebo že padá na váhu objem konaného šetření, neodpovídá tudíž zákonu, pročež bylo rozhodnutí to, první v otázce útrat, druhé pak celé zrušiti po rozumu § 7 zák. o správním soudě.

Citace:

č. 563. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 632-639.