Vyhledávání v dokumentech NPD: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 529.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí (Čechy): Bylo-li nemovitosti nabyto nucenou dražbou, může vyměřovací úřad místo ceny nabývací, t. j. nejvyššího podání, vzíti za základ výpočtu přírůstku hodnoty vyšetřenou obecnou hodnotu v době nabytí, má-li pochybnosti ve smyslu § 8, odst. 1 dávk. ř. čes.
(Nález ze dne 27. září 1920 č. 4799.)
Prejudikatura: nálezy uveř. pod č. 62, 112, 249 a 449.
Věc: Český akciový pivovar v Čes. Budějovicích (adv. Dr. Vlastislav Zátka z Čes. Budějovic) proti zemskému správnímu výboru v Praze o dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Kupní smlouvou ze dne 2. prosince 1918 prodal stěžující si pivovar domy č. p. 50 a 47 v Suchém Vrbném Johaně S. za 58 000 K. Domy ty koupil pivovar ve veřejné dražbě exekuční dne 31. května 1912 za nejvyšší podání 44 800 K.
Platebním rozkazem ze dne 17. května 1919 předepsána byla z převodu těchto domů dávka z přírůstku hodnoty penízem 866 K 40 h. Vyměřovací úřad vzal za základ při vyměřování dávky té někdejší nabývací hodnotu, totiž odhadní cenu domů těch, jak soudním odhadem před dražbou předcházevším dne 4. března 1912 byla penízem 38 100 K zjištěna, pak cenu zcizovací dle kupní smlouvy 58 000 K.
Ve stížnosti podané proti tomuto platebnímu rozkazu namítal pivovar mimo jiné, že za základ pro vyměření dávky vzata obecná hodnota domu v době nabytí a tato stanovena penízem zjištěným exekučním odhadem soudním a nikoli cena nabývací, jak stěžovatelem v přiznání k dávce z přírůstku hodnoty penízem 57 195 K byla vypočtena a udána.
Rozhodnutím zemského správního výboru v Praze ze dne 11. prosince 1919 byla stížnost v tomto bodě zamítnuta s odůvodněním, že vyměřovací úřad může, vzejde-li pochybnost, zda vyšetřená cena nabývací srovnává se s obecnou hodnotou nemovitosti v době nabytí, za základ vzíti tuto a že tato rovná se soudem zjištěné odhadní ceně v řízení dražebním (§ 8, odst. 1 dávk. řádu, § 306 o. z. o. a § 142 ex. ř.).
Stížnost podaná proti tomuto rozhodnutí na nejvyšší správní soud naříká rozhodnutí to jen, pokud bylo jím rozhodnuto, že za základ při vyměření dávky platí při domech č. 47 a 50 v Suchém Vrbném soudní odhadní cena a nikoli nejvyšší podání, upouštějíc od nároku dříve uplatňovaného, aby základem tím byla cena v přiznání uvedená a že 5 proc. přirážka ve smyslu § 9 i 5 proc. částka dávce nepodléhající dle § 12 dávk. ř. z této hodnoty a nikoli z nejvyššího podání byla vypočtena, a žádá zrušení naříkaného rozhodnutí v tomto směru, vytýkajíc mu nezákonitost.
Při rozhodnutí o stížnosti té vycházel nejvyšší správní soud z těchto úvah:
Již v nálezech svých ze dne 26. listopadu 1919 č. 6107 (Boh. č. 249) a ze dne 12. června 1920 čís. 5282 (Boh. č. 449) vyslovil nejvyšší správní soud právní názor, že znění první věty druhého odst. § 8 dávkového řádu, která nejvyšší podání, bylo-li nemovitosti nabyto dražbou, označuje za cenu nabývací, a nikoli za hodnotu nabývací, poukazuje k tomu, že vyměřovací úřad i v tomto případě má právo místo ceny nabývací (nejvyššího podání) vzíti za základ výpočtu dávky vyšetřenou obecnou hodnotu v době nabytí, má-li z jakéhokoli důvodu pochybnosti, zda nejvyšší podání odpovídá obecné hodnotě reality v době nabytí.
Na tomto svém právním názoru nejvyšší správní soud trvá a uvádí se vzhledem k vývodům stížnosti ještě toto:
Pokud snaží se stížnost ze znění § 8 dávk. ř. a výkladem ustanovení tohoto paragrafu dokázati správnost svého názoru, že při zjišťování přírůstku hodnoty stran nemovitostí ve veřejné soudní dražbě nabytých tvoří nejvyšší podání nejnižší mez pro určení hodnoty nemovitosti v době nabytí, stačí poukázati na důvody svrchu uvedených nálezů, které právě ze znění § 8 dávk. ř. nesprávnost názoru stížností hájeného a správnost názoru nejvyšším správním soudem již vysloveného dovozují (§ 44 jedn. ř.). Vývody stížnosti v tomto směru jsou však mylné i potud, že směšují hodnotu a cenu. § 8, odst. 2, 1. věta dávk. ř. neurčuje hodnotu nabývací, jak stížnost mylně za to má, nýbrž praví jen, že bylo-li nabyto nemovitosti nucenou dražbou, platí za nabývací cenu docílené nejvyšší podání. Rozhodne-li se tedy vyměřovací úřad, že při vyměřování dávky vycházeti bude od ceny nabývací, pak ovšem dle striktního znění § 8 2. odst., 1. věty platí za cenu nabývací nejvyšší podání a neodpovídalo by ovšem zákonu, kdyby pak za cenu nabývací uznal nějakou cenu jinou, třeba cenu odhadní, exekučním odhadem soudním zjištěnou. V daném však případě nevycházel vyměřovací úřad od ceny nabývací, nýbrž vzal za základ pro vyměření dávky obecnou hodnotu domů v době nabytí a o té § 8, odst. 2 dávk. ř. ničeho neustanovuje.
Že pak úřad vyměřovací má právo i v případě nabytí nemovitosti exekuční dražbou vycházeti při vyšetření přírůstku hodnoty od obecné hodnoty v době nabytí a není povinen za základ položiti nabývací cenu, t. j. nejvyšší podání, to dovozeno bylo v citovaných nálezech, na jejichž odůvodnění se dle § 44 jedn. řádu zde poukazuje.
Že by proto nabyvatel, který koupil nemovitost v nucené dražbě, byl zásadně hůře postaven, než jiný nabyvatel, jak za to má stížnost, jest mylno. Neboť § 8, 1. odst. nerozlišuje mezi jednotlivými způsoby nabývacími. Pochybnost pak o tom, odpovídá-li zjištěná cena nabývací obecné hodnotě v době nabytí, může v úřadu vyměřovacím vzniknouti i tehdy, bylo-li nabyto nemovitosti smlouvou kupní, směnnou i jinou a jsou tedy všichni nabyvatelé zásadně zcela stejně postaveni, když dávkový řád vznik pochybností těch nečiní závislým na žádné podmínce a dává tedy vyměřovacímu úřadu úplně na vůli, chce-li v konkrétním případě vycházeti od zjištěné ceny nabývací či od obecné hodnoty v době nabytí.
Právní názor nejvyšším správním soudem vyslovený neodporuje ani tendenci dávkového řádu, jak nesprávně za to má stížnost. Tendencí dávkového řádu je dávkou stíhati bezzáslužný zisk, vzniklý tím, že nemovitosti z příčin, které nejsou podmíněny ani činností ani náklady majitele nemovitostí, nabývají vyšší ceny. Mylný je názor stížnosti, že za tento U
zisk považovati je jedině rozdíl mezi tím, co vlastník nemovitosti za ni dal a co za ni stržil, tedy rozdíl mezi cenou nabývací a cenou zcizovací.
§ 5 dávk. řádu vyslovuje sice pravidlo, že zásadně za hodnoty nabývací a zcizovací platí zjištěné ceny, ale ze zásady té obsahuje poslední věta 2. odst. téhož § výjimku, stanovíc, že na místě cen mají nastoupiti v případech v tomto zákoně zvlášť určených obecné hodnoty. A o takovém případě jedná stran ceny nabývací § 8, 1. odst., stran ceny zcizovací § 10 dávk. ř., kterými vysloveno, že vznikne-li pochybnost o tom, zda cena nabývací (zcizovací) odpovídá obecné hodnotě v době nabytí (zcizení), nastupují místo nich obecné hodnoty v době nabytí (zcizení). V těchto případech pak není ovšem zpoplatněn subjektivní zisk majitele nemovitosti, nýbrž objektivní přírůstek hodnoty. Nelze proto právem tvrditi, že by bylo úmyslem zákonodárce stíhati dávkou jen subjektivní zisk, tedy rozdíl mezi tím, zač nemovitosti bylo nabyto a zač byla prodána, a neodporuje tedy zákonu názor nejvyšším správním soudem hájený, že možno za základ pro vyměření vzíti jako hodnotu nabývací i peníz nižší, než jaký skutečně za ni byl zaplacen, shoduje-li se ovšem peníz ten s obecnou hodnotou nemovitosti v době nabytí.
Argumentace stížnosti výkladem historickým také správnost názoru nejvyššího správního soudu nevyvrací. Zákonodárci bylo známo, že různé okolnosti a zjevy hospodářské mívají v zápětí různé úchylky mezi cenami odhadními a nejvyšším podáním a že úchylky ty v různých obdobích se mění. Právě proto nechtěl ani vysloviti, že základem je nejvyšší podání ani že vycházeti jest od obecné hodnoty nemovitosti ve dražbě nabyté, nýbrž dal všeobecným ustanovením § 8, odst. 1 úřadu vyměřovacímu na vůli rozhodnouti, zda má býti vzata za východiště cena nabývací (nejvyšší podání) či obecná hodnota v době nabytí.
Dovoláváním se 3. odst. § 8, dle něhož, bylo-li nabyto nemovitosti před 1. lednem 1903, je vzíti za základ i cenu vyšší, než byla obecná hodnota nemovitosti v této době, prokáže-li nabyvatel, že nemovitosti té za onu vyšší cenu nabyl, nelze správnost názoru stížností hájeného nijak utvrditi. Toto ustanovení shoduje se se zásadou § 5 dávk. ř. Ale jak svrchu uvedeno, obsahuje poslední věta 2. odst. tohoto § výjimku, že na místě cen v případech v zákoně uvedených nastupují obecné hodnoty a takovou výjimku obsahuje právě ustanovení § 8, odst. 1 dávk. ř., na něž naříkané rozhodnutí se také odvolává.
Naříkané rozhodnutí je tedy ve shodě se zákonem, když za základ výpočtu přírůstku hodnoty položilo obecnou hodnotu nemovitostí v době nabytí. Že právem za obecnou hodnotu určilo exekuční odhadní cenu, to stížnost nepopírá, naopak uznávajíc správnost názoru vysloveného ve zdejším nálezu ze dne 12. března 1919 č. 340 (Boh. č. 62) výslovně to při- pouští.
Vzal-li však vyměřovací úřad právem za základ pro vyměření dávky jako obecnou hodnotu nemovitostí v době nabytí odhadní cenu soudně v exekučním řízení zjištěnou, pak také právem vyměřil 5 proc. přirážku ve smyslu § 9 a 5 proc. částku dávce nepodléhající dle § 12 dávk. řádu z této hodnoty.
Oba citované § uvádějí vedle slov »nabývací cena« v závorkách slova »nabývací hodnota« a je z toho patrno, že vezme-li se za základ pro vyměření dávky na místě ceny hodnota v době nabytí, je pak jak 5 proc. přirážku dle § 9 tak 5 proc. částku dávce nepodrobenou dle § 12 vypočísti z této hodnoty, poněvadž by jinak uvedení slov »nabývací hodnoty« v obou §§ nemělo smyslu.
Z těchto důvodu byla stížnost jako bezdůvodná zamítnuta.

Citace:

č. 529. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 558-561.