Vyhledávání v dokumentech NPD: Všehrd, 12 (1931) - Annual digest of public international cases.

Č. 364.

Úřednictvo: * Osoba k výkonu funkcí úředních povolaná, které se zajišťuje určitý fixní plat, nárok na diety, na placení nemocenského pojištění a náhrada daně z přiznaných požitků, nemůže býti pokládána za úředníka dle služební pragmatiky, dekretem příslušného činitele státní moci jmenovaného.
(Nález ze dne 19. března 1920 č. 2170.)
Věc: Václav V. v Brně proti ministerstvu financí v Praze stran propuštění ze služby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná, pokud se týče jako nepřípustná. Důvody: Přípisem revisního odboru ministerstva financí republiky československé ze dne 13. března 1919 č. 1265 bylo stěžovateli oznámeno, že se zmocněním ministerstva financí byl ustanoven pro Moravu jako náměstek odborového přednosty revisního odboru ministerstva financí republiky československé s fixním platem 12000 K ročně a že v případu pobytu mimo místo má nárok na 40 K denně mimo náhrady cestovného 1. třídy, event. 2. třídy na legitimaci. Dále se tam praví: »Nemocenské pojištění a daň z požitků výše jmenovaných bude za Vás placeno. Jste splnomocněn ku všem jednáním, která souvisejí s vyřizováním záležitostí, jež do působnosti odboru revisního spadají.« Razítko: »Revisní odbor ministerstva financí republiky československé^ podpis: »Alois Jirák.«
S datem 18. července 1919 č. 4487/19 byl pak stěžovateli zaslán připis tohoto znění: »Sdělujeme Vám, že pan ministr financí ustanovil přednostou moravské odbočky revisního odboru ministerstva financí p. finančního radu Antonína Z., který se svého úřadu dnem 31. července 1919 ujme. Od 1. srpna 1919 nereflektuje revisní odbor na Vaše další služby. Vyzýváme vás tudíž, abyste tímto dnem veškeru agendu i se svojí úřední legitimací předal jmenovanému přednostovi naší moravské odbočky. Současně poukazujeme Vám jednoměsíční služné a dobrovolné odbytné ve výši dvouměsíčního služného, dohromady tudíž 3000 K.«
Stížnost naříká výměr tento pro nedostatečné řízení a nezákonnost, dovozujíc, že dekretem z 13. března 1919 č. 1265 ustanoven byl stěžovatel skutečným státním úředníkem se všemi jeho právy a povinnostmi. Aby nemohly vzniknouti o tom nějaké pochybnosti, obrátil prý se stěžovatel osobně na tehdejšího ministra financí Dra Al. Rašína, který ho stejně jako sekční šéf Alois Jirák výslovně ubezpečil, že jeho ustanovení jest rozuměti tak, že místo mu propůjčené je trvalé a že je tudíž ustanoven definitivním aktivním státním úředníkem ve službách ministerstva financí. Na základě tohoto ubezpečení a hořejšího dekretu ujal se přikázané mu funkce, kterou zastával po celou dobu s největší svědomitostí bez jakýchkoli výtek se strany nadřízených orgánů. Propuštěním bez disciplinárního řízení cítí se proto stěžovatel dotčen ve svých právech, neboť si není vědom žádného zákonného důvodu, který by mohl býti předmětem takového řízení a odůvodňoval jeho propuštění ze státní služby. O tom, že dekretem ze dne 13. března 1919 nabyl postavení a charakteru veřejného úředníka státního, svědčí i vystavená mu legitimace z 12. března 1919 č. 14, znějící slovně, že stěžovatel je náměstkem odborového přednosty revisního odboru ministerstva financí.
Nejvyšší správní soud založil svoje rozhodnutí na těchto úvahách:
Stěžovatel má za to, že naříkaným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo, protože byl ze služby propuštěn bez zákonných důvodů a bez provedení jakéhokoliv disciplinárního řízení, ačkoliv je definitivním státním úředníkem. Žalovaný úřad naproti tomu stojí na stanovisku, že služební poměr stěžovatelův byl jen provisorní, že to byl soukromoprávní poměr námezdní a že s ním byla výslovně smluvena měsíční výpověď.
Dle toho jest sporná jedině otázka, stal-li se stěžovatel tím, že mu bylo dne 13. března 1919 revisním odborem ministerstva financí republiky československé se zmocněním ministra financí oznámeno, že jest usta noven pro Moravu za náměstka odborového přednosty revisního odboru ministerstva financí republiky československé, státním úředníkem této republiky, a lze-li tedy propuštění jeho posuzovati dle předpisů platných pro státní úředníky, t. j. dle služební pragmatiky čili nic. Tvrzení své, že tomu tak, opírá stěžovatel jednak o zmíněný jmenovací dekret revisního odboru ministerstva financí ze dne 13. března 1919 čís. 1265, jednak o ústní ujištění, kterého prý se mu dostalo od bývalého ministra financí Dra Rašína a sekčního šéfa A. Jiráka, že propůjčené mu místo jest trvalé a že jest tudíž ustanoven definitivním aktivním státním úředníkem ve službách ministerstva financí.
Aby podstata aktu, o nějž jde, náležitě byla objasněna, dlužno si uvědomiti, jaká jest organisace úřadu, pro nějž byl stěžovatel ustanoven. Revisní odbor zřízen byl nařízením vlády republiky československé ze dne 1. března 1919 č. 96 sb. z. a n. na základě zmocňovacího zákona ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. z. a n. jakožto orgán ministerstva financí povolaný k výkonu kontroly v oboru osobních daní přímých, daně z válečných zisků, daně válečné a dávky z majetku. Odvolává-li se nařízení vládní ze dne 1. března 1919 na zákon zmocňovací ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. z. a n., může se to týkati jedině § 15 tohoto zákona, dle něhož se ministerstvo financí zmocňuje, aby za účelem urychleného provedení opatření, směřujících ku zjištění jmění obyvatelstva, zavedlo občanskou pracovní povinnost pro úřady veřejné a osoby i ústavy soukromé, nadalo je právy a povinnostmi úředních osob a ústavů a poskytlo jim právo rekvisice potřebných předmětů a nutných úkonů k dosažení těchto úkolů. Citovaný zákon tedy nezmocnil ministra financí nebo vládu, aby k naznačenému účelu zavedla nový obor státního úřednictva, což by bylo nutným předpokladem podobného opatření. Že pak také vláda v nařízení ze dne 1. března 1919 čís. 96 sb. z. a n. tyto meze svého oprávnění nepřekročila a překročiti nemínila, jest patrno z doslovu nařízení samého. V § 3 praví se výslovně, že členové revisního odboru mají práva a povinnosti veřejných úředníku a složí při nastoupení úřadu přísahu. Tím jest zřejmě vysloveno, že nejde o zřízení nového státního úřadu, nýbrž jen o pomocný orgán, jehož členové mají vzhledem ke kompetenci, která byla revisnímu odboru přiznána, po dobu svých funkcí všecka práva a povinnosti veřejných úředníků požívajíce tak ochrany § 68 tr. z., státními úředníky pragmatikálními však nejsou.
Ale ani obsahu jmenovacího dekretu ze dne 13. března 1919 č. 1265, jehož koncept se sice ve spisech správních nenalézá, ale proti jehož obsahu, jak uveden jest v podání stěžovatelově ze dne 4. srpna 1919, ve spisech těch založeném, žalovaný úřad námitek nečiní, nemůže se stěžovatel s úspěchem dovolávati pro svůj názor. I když se nepřihlíží k tomu, že listina ta neuvádí vůbec, kým byl stěžovatel ustanoven náměstkem odborového přednosty revisního odboru ministerstva financí — citace zmocnění ministra financí nasvědčovala by tomu, že byl ustanoven revisním odborem — je na první pohled nápadno, že příjmy stěžovatelovy se v ní neurčují dle jisté hodnostní třídy státních úředníků, jak byly zavedeny zákonem ze dne 15. dubna 1873 č. 47 ř. z., nýbrž, že se mu zaručuje jen fixní plat 12000 K ročně, dále nárok na diety a cestovné a konečně placení nemocenského pojištění a daně z přiznaných požitků. Již tento způsob zaručení příjmů s místem spojených sám o sobě svědčí o tom, že tu šlo o požitky ze soukromoprávního poměru smluvního. Ještě zřejměji vynikne však soukromoprávní charakter poměru stěžovatelova k ministerstvu financí, když se přihlédne k jednotlivým součástem stěžovatelových požitků. Tak odpovídal plat stěžovateli zajištěný tehdejšímu druhému stupni platovému V. tř. hod., ač v dekretu není nejmenší zmínky o tom, že by byly stěžovateli přiznány při jmenování nějaké zvláštní výhody a ze zajištění fixního platu plyne, že stěžovateli vůbec nárok na postup do vyšších stupnic platových nepříslušel. Rovněž nebyl mu dle dekretu přiznán nárok na přídavek aktivitní (nyní místní), tvořící nerozlučnou část příjmů každého státního úředníka, za to však mu zaručeno, že bude za něj placeno nemocenské pojištění, což by u úředníka státního nemělo smyslu. I zvláštní způsob přiznání nároku na diéty a záruka placení daně ze služebních požitků svědčí o tom, že tu nešlo o jmenování státním úředníkem některé z tříd hodnostních, do nichž všichni skuteční státní úředníci jsou zařazeni.
Stěžovatel odvolává se k odůvodnění svého nároku také na ujištění, jehož prý se mu dostalo od tehdejšího ministra financí Dra. Rašína a od sekčního šéfa Jiráka. Ale vzhledem k tomu, že spisy správní nepodávají pro dotyčné tvrzení stěžovatelovo nijakého dokladu, mohlo by jíti nejvýše o soukromý projev názoru jmenovaných funkcionářů, který pro poměr stěžovatelův ke státu, jak byl ve skutečnosti založen, neměl nejmenšího významu. Trvalost poměru služebního, kterou prý osoby ty stěžovateli zabezpečovaly, není ostatně výhradnou známkou služebního poměru úředníků státních. Také legitimace stěžovateli vydaná, i když měla znění stěžovatelem uvedené, není oporou názoru stěžovatelova, neboť osvědčuje pouze, že stěžovatel je náměstkem odborového přednosty revisního odboru ministerstva financí, bez jakékoli další kvalifikace poměru toho.
Nejvyšší správní soud nemohl v důsledku toho všeho uznati, že přísluší stěžovateli charakter úředníka státního do určité třídy hodnostní zařaděného a nelze proto na prospěch jeho uplatniti předpisy zákona ze dne 25. ledna 1914 čís. 15 ř. z. o služebním poměru státních úředníků, zejména jeho §§ 93 a 98 (čl. 1.) a jsou tudíž všechny vývody stížnosti, uplatňující opačné stanovisko právní, bezdůvodny. Z vylíčeného patrno, že jde o ryze soukromoprávní poměr smluvní mezi ministerstvem financí a stěžovatelem. Je-li tomu tak, pak nemůže býti naříkaný projev ministerstva financí pojímán za rozhodnutí úřadu správního po rozumu § 2 zákona o správním soudě, nýbrž dlužno v něm spatřovati pouze prohlášení vůle zaměstnavatele jako strany smluvní.
Nejvyšší správní soud není tudíž ku přezkoumání tohoto projevu ve věci samé po zákonu (§§ 2 a 3 a) zák. o spr. soudě a § 2, č. 2 zákona o nejvyšším správním soudě) povolán a bylo z té příčiny stížnost v tomto bodu odmítnouti jako nepřípustnou.

Citace:

č. 364. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 216-219.